V bilančním rozhovoru pro Řízení školy ministr školství Mikuláš Bek odpovídá na kritické otázky, které míří k filozofii jeho reforem. Svůj tah na branku, který kritikové vnímají spíš jako zbrklost, ministr vysvětluje nutností jednat. Základní étos, kterými se reformní kroky mají řídit, je podle něj povinnost škol zajistit všem českým dětem takové vzdělání, díky kterému obstojí v konkurenci se svými zahraničními vrstevníky.
Financování škol nepřihlíží k realitě, za svými kroky si stojím, říká Mikuláš Bek
Jitka
Polanská
Spolupracovnice redakce
Vzdělávací systém je úspěšný pouze tehdy, pokud je koherentní, jednotlivé části navazují a ladí spolu, od kurikula po vzdělávání učitelů a učebnice. Velmi přesvědčivě to popisuje ikonický článek z přelomu tisíciletí Coherent Curriculum. The case of mathematics (Soudržné kurikulum, případ matematiky) amerického akademika Williama Schmidta a jeho kolegů. Když systém naopak soudržný není, rozpadá se, což je vidět na výsledcích žáků, a hlavně na rozptylu těchto výsledků mezi nejlepšími a nejslabšími. Schmidt má na mysli situaci v USA, ale podobná situace je v tomto ohledu i v České republice. Souhlasíte?
Při odstátnění škol bylo dosaženo extrémní fragmentace vzdělávacího systému. Stát se někdy před čtvrtstoletím vzdal téměř všech nástrojů potřebných k tomu, aby mohl ovlivňovat kvalitu škol. Zůstaly mu jen dva a jeden z nich je financování, které ale dosud podle mě nebylo nastaveno tak, aby školy motivovalo. Druhý nástroj regulace je kurikulum, tedy vzdělávací program. Ale tam jsme zvolili model dvoustupňového kurikula, kde stát stanovuje jenom velmi obecný rámec a očekává od každé školy, že se zařídí po svém v rámci daných – ale poměrně vágních – mantinelů. To jsme zavedli před dvaceti lety a způsobem, který z mého pohledu není úplně šťastný. Automaticky předpokládáme, že každý učitel se zapojí aktivně do tvorby kurikula na úrovni své školy. Já jsem se ptal děkanů pedagogických fakult, na které z nich se designování kurikula – tedy dost sofistikovaná dovednost, která předpokládá nějakou odbornou přípravu – učí. A zjistil jsem, že pouze na jedné pedagogické fakultě, a je to volitelný kurz, který se ani vždycky neotevře vzhledem k nízkému počtu zájemců. Na další univerzitě je tahle tematika součástí širšího kurzu. Takže my budoucí učitele ani nepřipravujeme na něco, co už od nich dvacet let očekáváme. Musíme to pak suplovat nějakými jinými nástroji, dalším školením, a samozřejmě to nemá systematickou povahu.
Zdůrazňujete, že český stát musí všem dětem poskytovat vzděláv