Chování

Čas od času se setkáme s příklady, co nepatřičného, hloupého, či dokonce ošklivého řekli a udělali učitelé nebo rodiče. A určitě mnohé z toho je pravda. Nechme stranou skutečné hulváty a nevychovance v obou kategoriích a na druhé straně spektra jedince, co zdramatizují i opravdu zcela nevinnou banalitu, kterou mají navíc z druhé ruky. Kde spatřuji zdroje podobných přešlapů?

Náročné chování žáků patří dlouhodobě mezi hlavní výzvy, se kterými se učitelé ve třídách potýkají. Ať už jde o různé formy vyrušování, nedodržování pokynů, pasivitu, nebo odmítání spolupráce, podobné situace ovlivňují nejen kvalitu výuky, ale i psychickou pohodu a profesní jistotu pedagogů.

„PBIS není uceleným balíčkem, programem ani předem definovanými osnovami. Je to komplexní rámec pro systematické řešení problémů,“ říká Tim Lewis, ředitel Centra pozitivní podpory PBIS. Spolu se svými kolegy z mezinárodní platformy SMHILE1) navštívil na přelomu dubna a května Prahu. Na konferenci, u kulatého stolu a při dalších setkáních s odbornou veřejností představili poznatky a postupy v oblasti podpory duševního zdraví a bezpečného prostředí ve školách – příklady dobré praxe ze zahraničních výzkumně ověřených přístupů.

Článek vznikl na základě rozhovoru s adoptivní maminkou o jejím synovi a jeho reálných zkušenostech ze školního prostředí a byl doplněn expertními názory odborníků Dobré rodiny, organizace věnující se náhradním rodinám po celé ČR.

Troufám si tvrdit, že největší problémy ADHD jsou v určitém věkovém období spojené s učením a s docházkou do školy, protože především základní škola má většinou poměrně striktní požadavky na výkon, vyžaduje jejich naplnění od všech žáků v předepsaném čase a navíc je hromadná, tedy individuální přístup zatím příliš nenaplňuje. Navíc škola bývá monotónně vyčerpávající. Zatímco venku divokost a roztěkanost i nesoustředění nebývají tak nápadné a vlastně s výjimkou organizovaných činností ani nemusejí působit žádné velké problémy, ve škole je tomu jinak. Dokonce i o přestávkách, kdy se množství dětí volně a uvolněně pohybuje na poměrně malém prostoru, výrazně zvyšují pravděpodobnost kolize.

Nechráněný sex, sexting, grooming nebo sexuální nátlak – rizikové sexuální chování dospívajících se může projevovat různými způsoby, ať už v reálném světě, nebo online. Tyto projevy představují nejen zdravotní, ale i psychická a sociální rizika, a právě proto je nutné, aby jim školy věnovaly pozornost. Jak tato témata uchopit a jak v prevenci postupovat, shrnuje metodický materiál zpracovaný kolektivem autorů z Univerzity Palackého. Na 15 stranách nabízí praktické návody, které pedagogům umožní efektivně pracovat s tímto citlivým tématem ve školním prostředí.

Vedle pedagožek a pedagogů ze všech stupňů vzdělávací soustavy se na Linku pro rodinu a školu 116 000 obracejí i rodiče těchto dětí. Jako nedávno otec pětileté dcerky, která se právě vrátila ze školky v přírodě a vyprávěla, jak je tam jedna spolužačka ráno a večer fackovala. Jelikož se jednalo o tzv. hvězdu třídy, tak si to ostatní dívenky nechaly líbit a jediná, která se ozvala, byla právě dcerka volajícího. Krom toho už dcerka volajícího stihla fackování vyzkoušet na své mladší sestře, do které se pustila toho dne ráno. Otec se pochopitelně zajímal, jak tuto situaci řešit, a odmítal větu svého okolí, že dítě z toho vyroste.

Školní prostředí je místem, kde se setkávají různé osobnosti, temperamenty a sociální zázemí. Zatímco někteří žáci jsou přirozeně klidní a disciplinovaní, jiní vykazují náročné chování, které může narušit vyučovací proces a ovlivnit atmosféru ve třídě. Učitelé se tak často ocitají před výzvou, jak zvládat náročné chování a současně podporovat pozitivní třídní klima. V posledních letech získává na popularitě přístup zvaný PBIS (Positive Behavioral Interventions and Supports), což je systém pozitivní podpory chování, který se ukázal jako velmi účinný při řešení těchto výzev.

Problémové nebo také obtížné chování. Jak ho lze definovat a co to je? Existuje několik perspektiv, z nichž každá přináší svůj pohled. MKN-10, tedy Mezinárodní klasifikace nemocí ve své desáté revizi, v rámci psychiatrické definice poruch chování přináší jednu perspektivu. Speciální pedagogika – etopedie nám poskytuje jiný pohled s popisy tohoto chování ve školském prostředí. Avšak ani jedna z definic neposkytuje konkrétní návod pro samotného pedagoga, jak s tímto chováním adekvátně zacházet. Jak s ním tedy pracovat, co lze udělat? To může být pro pedagogy jedna z nejpalčivějších otázek, pokud se takový druh obtěžujícího chování objeví ve třídě nebo ve škole.

Tato věta Jany Nováčkové mi kdysi dávno utkvěla v paměti. Neustále se k ní vracím, jak v profesním, tak v osobním životě. Často se mi vybaví v nejrůznějších situacích. A je také základem nového přístupu k chování dětí v našich školách. Pokud si něco z tohoto článku odnesete, měla by to být právě věta z našeho titulku.

Důležitým předpokladem, na kterém stojí dobré mezilidské vztahy i efektivní spolupráce, je vzájemná důvěra. Pravda, v životě dospělých jsme postupně do značné míry nahradili obyčejnou osobní důvěru mnohem komplikovanější důvěrou papírovou, a tedy formální, přesto zůstává řada oblastí, ve kterých spoléháme na to, že nás druhý fakticky podpoří, poskytne pomoc, dodrží slib, nezklame, nepodrazí… Nás však nejvíce zajímá vztah vývoje dítěte a vzniku a udržení důvěry. I dopady případné nedůvěry.

Máte rádi hodné děti? Jak na vás působí slovo „poslušnost“? Myslíte, že bychom k ní děti měli vést a jako učitelé ji vyžadovat?

Stěžujeme si na chování dětí. Přitom hledáme obvykle důvody přestupků v samotných dětech, leč v některých případech je skutečný zdroj v nás dospělých a my nepříznivé jednání dětí ovlivňujeme, posilujeme, někdy dokonce sami vyvoláváme svým nevhodným výchovným přístupem i nepřiměřenými výchovnými zásahy či podmínkami. Pak dítě např. neúmyslně vyprovokujeme ke skutečně nepřijatelnému chování, které následně podle práva spravedlivě potrestáme jako drzost a nevychovanost.

Už jsme snad pochopili, že pro konkrétní porozumění a edukační práci s dětmi některá slova nenesou žádný velký obsah, a tedy jsou vcelku bezcenná. Co si máme představit, když někdo o žákovi řekne: „On je hrozný, strašně zlobí, je nevychovaný, neschopný, učím dvacet let, ale něco takového jsem ještě nezažil…“? Určitě se shodneme, že nejde o nic pozitivního, nicméně dál už si pod tím každý představujeme něco trochu jiného.

Dobře nastavená spolupráce rodiny a školy může přispět k prevenci nevhodného chování dětí. Metodika Dobrý začátek® podporuje partnerský vztah rodičů a pedagogů a otevřenou komunikaci, která posiluje pozitivní přístup zmíněných aktérů, ovlivňuje postoje i chování pedagogů, dětí i rodičů. Níže vám představíme některé z komunikačních strategií metodiky Dobrý začátek®, které mohou posunout vzdělávací proces žádoucím směrem.

Škola se odjakživa zabývá i mravy žáků. Hodnotí je průběžně, na vysvědčení a vytvořila si i škálu výchovných opatření. Tento postup má neotřesitelnou logiku. Bez přijatelného chování probíhá vyučování mnohem obtížněji a při hromadné výuce prakticky není možné. A škola chce navíc nepochybně přispět svým dílem i ke slušnému chování žáků v dospělosti. Jenže jak chování žáků ve škole hodnotit a hlavně, jakými prostředky přijatelné chování docílit?

S pokračujícím jarem se na Lince pro rodinu a školu 116 000 pravidelně objevují důkazy, že pociťovaná únava (učitelů, možná i jejich žáků) se zvyšuje, chuť být kdekoliv mimo školu (žáků, možná i jejich učitelů) stoupá a frustrační tolerance (učitelů i žáků) mizí. A tyto rostoucí i klesající křivky se mnohdy protínají v žákovských knížkách, kde se mezi datem a podpisem učitele objevuje slovo „nekázeň“ – z mého pohledu obvykle projev učitelovy únavy.

V Česku se nacházejí desítky škol, které jsou úplně nebo z větší části segregované, což znamená, že většinu žáků tvoří buď Romové, nebo děti ze sociálně vyloučených lokalit. Vytvořit segregovanou školu je mnohem jednodušší než potom situaci napravovat. Své o tom ví i Andrea Melechová Ruthová, ředitelka ZŠ Kamenná stezka v Kutné Hoře. „První krok ke změně bylo, když jsme si přiznali, že situace je alarmující,“ říká. „O to víc se teď musíme snažit být opravdu dobří.“

Znepokojuje nás narůstající agresivita jednotlivých dětí a mladistvých ve škole i ve veřejném prostoru. Ještě větší ohrožení představují skupinky a party. Jde nepochybně o závažný problém, protože vedle škod na zdraví i na majetku dochází ke snižování pocitu bezpečí u ostatních dětí i dospělých. Vedeme k tématu moudré řeči, diskutujeme o příčinách, hledáme různé způsoby intervence a snad i prevence, vytváříme programy, schvalujeme projekty… Všechna opatření jsou jistě v pořádku.

Ze všech dětí vyrostou dospělí. Ovšem cesty k dospělosti i později samotná dospělost se dítě od dítěte výrazně liší. Aniž bychom popírali vliv dědičnosti a dalších biologických předpokladů, podstatná část odlišností souvisí především s podmínkami a výchovnými přístupy v rodině a později i ve škole. Jistě je okolností mnohem víc na úrovni celospolečenské i individuální, ale tato dvě prostředí pokládáme za klíčová.