"Chceme být školou pro všechny. Ne vždy je to jednoduché," říká ředitelka ZŠ Grafická v Praze

Jaké byly vaše začátky v ZŠ Grafická?

Do školy jsem nastoupila v r. 2011 jako speciální pedagožka. Tehdy to byla škola, které hrozilo uzavření. Z 250 dětí, pro které byla navržená, jich tam chodilo něco kolem devadesáti. A z těch devadesáti bylo možná i víc než osmdesát procent žáků romských. Neměli jsme úplně nejlepší pověst. Ze školy pak odešla ředitelka, já byla nějakou dobu zástupkyní a v roce 2015 jsem se stala ředitelkou.

Říkala jsem si, že škola potřebuje změnu. Kolegové se upnuli k představě, že já školu před zavřením zachráním, a protože mám ráda výzvy, šla jsem do toho.

Jak jste na tom teď? Už nejste segregovanou školou?

Myslím, že jsme na velmi dobré cestě k desegregaci. Už tu nemáme 90 % romských žáků, ale něco kolem 40 %. Stále se vyvíjíme. Navíc se nám velmi zvýšily počty žáků – cizinců, kterých momentálně máme zhruba pětinu, což je dvojnásobek pražského průměru.

A co pověst vaší školy? Už se zlepšila?

Naše pověst se zlepšila především v odborných kruzích, přicházejí k nám studenti vysokých a středních škol na stáže, praxe a náslechy. Máme také podporu u našeho zřizovatele. Lépe už na nás nahlíží i část rodičů, ale tady je ještě mnoho prostoru k navázání spolupráce a aktivnímu zapojení rodičů do výchovně-vzdělávacího procesu. Čeká nás to, že musíme najít rovnováhu mezi představami rodičů a představami našimi. Já chci, aby i do budoucna byla naše škola otevřená každému. Svět vnímám jako multikulturní místo – a taková je i naše škola.

Čím jste tehdy před šesti lety změny odstartovala?

Byla to spousta drobností. Především práce s týmem pedagogů i nepedagogů – bylo třeba stanovit vizi a ujednotit směr, kterým chceme jít. Dále bylo potřeba zlepšit PR školy. Založila jsem facebookový profil školy, na který jsem pravidelně přidávala všechny možné novinky a fotky z našich akcí, aby lidé viděli, že se u nás ledacos děje. Lidé se začínali o školu více a více zajímat. Proto jsme zavedli i akce nejen pro rodiče a děti z naší školy, ale pro všechny občany Prahy 5. Potkáváme se – když situace dovolí – na vánočních a jarních jarmarcích. Pořádáme swapy, staráme se o seniory v naší čtvrti. Letos jsme pořádali i komunitní akci ke Dni matek.

Zároveň s tím jsem se snažila zvýšit počet žáků ve škole. V tomto období jsme přijali i několik žáků s výchovnými problémy.

To zní dost náročně. Období riskantních nápadů…

Trochu bylo. Samozřejmě ve chvíli, kdy přijmete čtyři běžné děti a k nim dvě, které jsou obtížně umístitelné, je velmi těžké vytvořit bezpečné prostředí ve třídě. Strávila jsem s těmi dětmi hodně času tady v ředitelně při různých intervencích, povídání atd. Také jsme v té době přijali i různé „cestovatelské“ děti, které se stěhovaly po republice. Pobyly u nás dva měsíce, pak zmizely jinam.

Možná to opravdu může znít trochu riskantně, ale pomalu, po malých krůčcích se situace zlepšovala a zlepšuje. Přijali jsme handicapované dítě a jeho matka nás chválila, tak k nám zapsaly děti i její kamarádky. Zahájili jsme spolupráci s mateřskými školami v okolí, začali jsme tam chodit na besedy pro děti i pro rodiče, prezentujeme školu i jednotlivé učitele.

Když říkáte, že prezentujete svou školu, co vlastně ukazujete?

Hodně se snažíme o to, aby naše výuka byla kvalitní. Prosazujeme moderní výukové metody, jsme nároční na práci učitelů. Chceme, aby byli opravdu otevření, ochotní se dál vzdělávat a aby jim na dětech záleželo. Bohužel mnozí rodiče čtou hlavně recenze na internetu a na výuku se podívat nepřijdou. To mě hodně mrzí, protože kdo se přijde podívat, ten vidí, že se není čeho bát. Nedávno jsme přijali třeba dívku do 5. třídy. Stěhovali se na Smíchov, prošli tři školya nechali ji, ať si vybere, kde se cítí nejlíp. Vybrala si nás; a to jsou momenty, kdy vás to zahřeje.

Jste v čele školy šestým rokem. Změnil se za tu dobu nějak učitelský sbor? Jdou za vaší vizí všichni?

Jak jsem již zmínila, tým mi hodně důvěřoval a v tom byla výhoda. Nicméně v pedagogickém sboru se objevili tací, pro které nastolené změny nebyly komfortní. Také jsem potřebovala mít na důležitých pozicích schopné lidi, kterým bych mohla důvěřovat. Takovými pozicemi jsou jednoznačně zástupkyně ředitelky a hospodářka školy. Změny jsem samozřejmě nerealizovala primárně výměnou členů týmu, klíčovou pro mě byla a stále zůstává práce s týmem. Dáváme si zpětné vazby, motivujeme se navzájem. Všichni tu dostávají i velký prostor pro seberealizaci. Když je něco baví a zajímá, umožníme jim to. Když někdo zahoří pro nové způsoby hodnocení, inovativní metody do výuky, rádi ho vyšleme na kurz. Teď nám například vzniká ve škole polytechnická dílna také z iniciativy učitele. Jsme silní v různých evropských projektech a grantech a díky tomu můžeme nabídnout přivýdělek navíc, různé benefity… Když jsme nedávno přijímali asistenty pedagoga, nabízeli jsme příspěvek na MHD a Multisport kartu, takže jsme si mohli vybírat.

Někdy jsou problémem segregovaných škol spádové oblasti, které jsou navržené tak, aby do nich chodily děti z vyloučených lokalit. Je to i váš případ?

My se spádovostí nebojujeme, problém to pro nás není, naše spádová oblast je poměrně vyrovnaná. Důvodem, proč je v naší škole více romských žáků a žáků národnostních menšin, je to, že někteří rodiče se při zápisu dětí do 1. tříd obávají zapsat své dítě společně s těmito žáky. Bohužel i některé základní školy vycházejí v tomto rodičům svých budoucích žáků vstříc a tento jejich postoj tolerují.

Co zřizovatel? Jaké máte vztahy? Pomáhá vám?

Paní starostka je bývalá učitelka a ředitelka školy, takže kvituje, když je nějaká škola aktivní. Cítím zastání, a když něco potřebujeme, nemáme zavřené dveře. Městská část zohledňuje potřeby škol a pedagogů. V loňském roce MČ přispěla na odměny pedagogů, v letošním roce vybavila školy 3D tiskárnami, notebooky pro pedagogy, tabulemi Amos Visiona dalším.

Zastánci segregovaných škol říkají, že v nich znevýhodněné děti dostanou lepší, specializovaný přístup.

S tím já nesouhlasím. Specializovaný přístup lze dětem poskytnout i v běžných školách v heterogenním prostředí. Děti na různé úrovni svých znalostí, schopností a dovedností se vzájemně obohacují a doplňují. Pro pedagoga je zpočátku práce v takovém prostředí náročná, protože se musí připravovat lépe, ale pro žáky je to v každém případě přínos. Multikulturní výchova pro nás tedy není jen pojmem, ale každodenní živou realitou. Žáci sdílejí své tradice, zvyky, dojmya postoje, čímž se v bezpečném prostředí učí o pluralitě názorů a také to, že každý člověk má právo svůj názor vyjádřit a žít podle svých představ.

Rodiče z majority obvykle začnou stahovat svoje děti ze školy, když je v ní cca třetina dětí z minority. Vy se té hranici blížíte,i když „z druhé strany“. Přibývá vám dětí z majority?

Majority nám ve škole přibývá, ale v různé míře. V 8. třídě máme jedno romské dítě, například. V letošní první třídě jsme měli zapsáno 30 dětí, ale 14 dětí z majority nám odešlo do vedlejších škol. Občas se stává, že některé děti přibydou ještě během roku, protože zjistí, že se jim na té druhé škole nelíbí, a rozmyslí si to. Byla jsem dost smutná, že po letech snah nám taková situace nastala zrovna u prvňáků. Ale já nevydržím být smutná dlouho, už teď přemýšlím nad nápady, jak prezentovat další 1. třídu. Paní učitelka, která povede budoucí prvňáčky, je skvělá. Půjdeme ji představit rodičům do mateřských škol ve spádové oblasti.

A co vůbec rodiče? Jak se tváří na vaše úsilía změny?

Rodiče změny kvitují, a to napříč národnostním spektrem. Mrzí mne ale postoj určité části rodičů, kteří na svých sociálních sítích hlásají souhlasné postoje s přijetím všech národností, propagují stavby škol a nemocnic v Africe a adopci dětí homosexuálními páry (což jsou určitě záležitosti z hlediska vyspělých a lidských společností v pořádku), ale na druhou stranu své vlastní děti mnohdy od tohoto světa uměle izolují a vybírají pro ně školy soukromé, kde nepotkáte žádné romské dítě. A pokud by něco pomohlo nejen dětem ohroženým školním neúspěchem, ale i celé společnosti, byla by to výzva těmto rodičům. Nechte chodit své děti do běžných škol, nechte je přirozeně poznávat svět takový, jaký je, a ne jen ve své sociální bublině. Dáte jim tím mnohem více a zároveň je obohatíte.

Abychom i nadále byli školou pro všechny, rozjíždíme (mimo covidové časy) takzvaný Rodičovský klub. Jsou v něm dvě romské matky, jedna ukrajinská a dvě české. Pravidelně se scházíme u kávy a povídáme si, co by od školy chtěly, jaké signály ze svojí komunity vnímají, na čem je třeba zapracovat. Třeba mě velmi překvapilo, když mi mladé maminky přiznaly obavy přijít za mnou do ředitelny. Já si myslím, že jsem velmi vstřícná, ale mnozí prostě nemají na ředitelnu nebo školní autority z dětství hezké vzpomínky. V komunikaci s ukrajinskými a ruskými rodiči nám pomáhá školní dvojjazyčný asistent, s romskými pak aktivisté.

V příštím roce vás čeká konkurz, kde chcete svoje ředitelování obhájit. S jakou vizí do toho jdete?

Přemýšlela jsem, na co bychom jako škola měli vsadit. Nakonec jsem si řekla, že ještě víc než dosud chci posilovat čtenářskou gramotnost. Ta se prolíná vším a bez ní mají děti mnohem menší šanci se v životě dobře vyznat a uplatnit.

Určitě chceme zůstat multikulturní školou. Ve vývoji se zastavit nechceme, naše škola se bude nadále vyvíjet tak, jak se vyvíjí svět kolem nás.

Myslíte, že se podaří být školou pro každého?

Řeknu to jinak. Nemyslím si, že by existoval škola „pro každého“. My chceme být otevřenou školou, kde každý dostane šanci jít o krok dál. A tím nemyslíme dál před ostatní, ale dál než si kdy vůbec sám myslel, že může jít. Chceme být školou, která každému dokáže ukázat, co je v něm nejlepší.