Český vzdělávací systém tradičně hodně myslí na jedince se zdravotním postižením či oslabením. Pravda, přinejmenším posledních třicet let se vždy dodává, že podobně intenzívně musíme myslet i na nadané. Trochu to je propagační fráze, protože stejně v nás pořád převažuje názor, že nadání si svou cestičku najde bez ohledu na podmínky nebo že stačí, abychom jim pouze občas přidali mimořádný náročnější úkol nebo je zapojili do nějaké soutěže.
Tento pohled neodpovídá skutečnosti, ale je pochopitelně nejpohodlnější. Navíc máme obvykle na mysli formálně konstatované nadání a mimořádné nadání. Je srozumitelné, že školský systém uvažuje vzhledem k poskytovaným finančním prostředkům a evidenci v přesně vymezených kategoriích. Jenže životu je nějaké formální členění úplně fuk. V dospělém životě se dobře prosadí jak někteří z těch, kteří nějakou pozitivní nálepku měli už v dětství, tak asi o trochuv menší míře i někteří z těch, kteří byli v dětství bez zřejmého talentu nebo nad kterými dokonce všichni mávli rukou. Naše dovednost předpovídat úspěšnost v pozdějším věku je velmi malá. A skutečnost, že umíme poměrně dobře odhadovat budoucí vzdělávací výsledky, je z hlediska dlouhého a velmi rozmanitého dospělého