"Co bych doporučila rodičům? Udělat vše pro to, aby jejich děti dobře spaly," říká expertka na digitální závislost

propojuje klíčové experty a expertky ze státní správy, akademických institucí a neziskových organizací. Cílem spolupráce koordinované Partnerstvím pro vzdělávání 2030+ a Národním pedagogickým institutem ČR je vytvořit sdílený koncept digitálního wellbeingu pro český vzdělávací systém a identifikovat systémová opatření, která je nutné realizovat ve školách, pokud chceme děti lépe připravovat na život v digitální éře.

Nevím, jestli se tam dá mluvit o vyloženě kvalitativní změně, ale už jen proto, že počet provozovatelů a producentů obsahu roste rychleji než počet jeho příjemců, je konkurenční boj mezi nimi stále ostřejší. Jsme nyní v éře, kdy neustále bojují o naši pozornost a o to, abychom interagovali právě s jejich obsahem a strávili s ním co nejvíce času. Podívejte se například na digitální hry. Když začínaly, byla to náročná zábava pro pár hráčů. Nyní je to masově rozšířená věc a designéři stojí před otázkou, jak přilákat pozornost právě k jejich produktu. Používají k tomu řadu strategií, z nichž některé jsou už za hranicí etičnosti. Existují například hry, které vám lžou o tom, že vaši kamarádi jsou právě v tu chvíli online. Pošlou hráči notifikaci, jestli se také nechce připojit, a když to udělá, tak zjistí, že kamarád online není. Ale když už je připojený, proč by si chvíli nezahrál? A to je jen jeden příklad manipulace v designu aplikací.

Těch rizik je celá řada, ale já zůstanu u návykovosti, což je přímo role těchto algoritmů. Lidé jsou přirozeně zvídaví a mají potřebu získávat nové informace a toho sociální sítě dokážou velmi dobře využít. Když zjistí, co se nám líbí, začnou nám servírovat obsah, kterému je pro nás těžké odolat. Manipulují tak s naším časem, pozorností a mentální kapacitou, protože to, že mě baví například videa s koťátky, neznamená, že u toho bude můj mozek kdovíjak relaxovat. Zpracovávat rychle se měnící vizuální podněty je vyčerpávající. Problémem také je, že algoritmus nabízí obsah způsobem, který člověka může izolovat ve světě, jenž nemusí mít moc společného s realitou. Ani přitom nemusí jít o cílenou manipulaci, ale o vedlejší efekt snahy na nás vydělat.

Pro začátek je třeba říct, že je to pro školy nesmírně náročná úloha a bez nějaké alespoň minimální spolupráce s rodiči se při tom neobejde. Škola může udělat hodně, i když jí to bude stát mnoho úsilí a energie. A je opravdu dobře, že ji máme – do budoucna bude totiž velmi důležité mít instituce, které budou garantem toho, že konkrétní poznatek rezonující v online prostředí je platný, protože na internet nebude možné se spolehnout a na umělou inteligenci pravděpodobně také ne. Dostáváme se do doby, která se dá označit jako krize důvěry v informaci. A myslím si, že tato krize se bude prohlubovat. Už jen z tohoto důvodu je škola naprosto zásadní institucí, kterou bychom se měli hýčkat. Aby opravdu plnila roli garanta a aby ji plnila dobře.

Ale teď zpět k otázce. Mně by se velmi líbilo, kdyby škola ještě navíc k těm povinnostem, které už má, také dokázala děti učit, jak zdravě pracovat s technologiemi. Jak se seberegulovat, jak si řídit čas. Aby učila děti rozpoznávat digitální obsah nejen z hlediska informace a dezinformace, ale také z hlediska toho, co je brakový a co je hodnotný obsah. Přála bych si, aby se podařilo do kurikula zahrnout i novější média typu digitálních her. Aby se o nich děti učily stejně, jako se učí o historii literatury a o literárních žánrech. Videohry jsou dnes už nedílnou součástí naší kultury, a proto je třeba, aby si děti uměly najít hodnotný obsah a aby také víc rozuměly například právě manipulativním strategiím, které se můžou ve hrách vyskytovat.

Kromě pediatrických doporučení máme v této oblasti podle mne zatím velké prázdno. Vznikají dokumenty, které se snaží se touto problematikou zabývat, ale my v podstatě ještě nevíme, jak mají děti používat technologie, aby bylo pravděpodobné, že to používání bude zdravé, že bude přiměřené a že nebude negativně zasahovat do jejich života.

Já rozumím oběma pozicím. Rozumím školám, které se uchýlí k nějakému plošnému zákazu ve snaze vytvořit prostředí, kde učitel nemusí bojovat o pozornost, na druhou stranu se tím připravují o možnost komunikovat dětem, jakou roli a jakou pozici technologie a digitální média mohou mít v jejich vzdělávání, životě a práci. Protože digitální média a technologie samozřejmě mohou být i velmi hodnotné a je výhodou, když se s nimi děti naučí co nejdříve pracovat zdravě. To znamená používat je nějak vyváženě. Samozřejmě nevíme, jak se svět bude vyvíjet, ale aktuálně směřuje opravdu k tomu, že to bude čím dál důležitější.

Souvisí to i s tím, jak jsou digitální média „dělaná“, aby přitahovala bezděčnou pozornost. Děti nemají chvíli klidu, mají neustále k dispozici snadnou zábavu. K začtení se do knížky potřebujete energii, ale ony si tu energii průběžně odčerpávají tím, že zpracovávají velké množství vizuálních podnětů. Nemusejí si ani všimnout, že už jsou opravdu unavené – a to je rizikové. Měly by se naučit odpočívat. S tím souvisí i spánek, protože když děti, ale i dospělí, dobře nespí, nemají energii na náročnější činnosti, ať už jsou to pohybové aktivity, nebo aktivity vyžadující zaměřenou pozornost. A sklouzávají pak o to snáze k jednoduchým „obrazovkovým“ konzumacím.

Když budete konzumovat krátká tiktoková videa, nebudete mít vytrénovanou zaměřenou pozornost. Pak bude samozřejmě obtížné soustředit se například na výklad ve škole. Potřebujete nějaký mezistupeň, činnosti, které by dokázaly připoutat pozornost a pomáhaly záměrné soustředění trénovat. To dobře dokážou zajistit například deskové hry nebo i digitální obsah, který není tak rychle stříhaný, třeba delší pohádka. Sportovní činnosti jsou v tomto ohledu také celkem fajn, protože se při nich děje spousta věcí, ale přitom se musíte soustředit. Škola zaměřenou pozornost ve velké míře vyžaduje, ale zároveň se potřebujeme se vyhnout tomu, aby děti fungovaly ve dvojím módu, kdy se po nich chce buď maximální, nebo nulové soustředění.

Nemyslím si, že to limituje jejich schopnost se naučit v dlouhodobém nebo nevratném horizontu. Může to limitovat schopnost se něco naučit v nějakém krátkodobém horizontu a souvisí to zase s přetížením. Ono je také dobré si uvědomit, kolik informací z různých zdrojů děti aktuálně přijímají. Když se podívám zpátky do své generace, možností, kde se něco dozvídat, bylo relativně málo a škola byla dominantní. Dnes to tak není, a nelze se proto divit, že děti všechny tyto informace nedokážou zpracovat kvalitně a do hloubky. Jako společnost si budeme muset vybrat, jestli na hloubku a kvalitu rezignujeme, jestli se budeme snažit osekat informační přísun, nebo jestli půjdeme nějakou třetí cestou, kterou já osobně zatím nevidím. Ale to nechám na někom jiném, já nejsem odborník na vzdělávání.

Zlomovým bodem je, když v mozku dojde k narušení systému odměn, který řídí vyplavování dopaminu. Návykové látky jako kokain fungují na bázi přímého zvyšování jeho hladiny. Organismus se pak začne divit, proč je dopaminu tolik, a sníží jeho přísun z jiných zdrojů. A podle aktuálních poznatků to vypadá, že stejný mechanismus funguje i u nelátkových závislostí a že třeba právě sledování digitálního obsahu může způsobit masivní vyplavování dopaminu. Když se tak děje opakovaně a dlouhodobě, může to vést k oslabování přirozených odměn a v krajním případě k rozvinutí deprese. To už je moment, kdy je obtížné to zvládnout sám. Když je dítě trvale skleslé nebo úzkostné ve chvíli, kdy nemůže hrát svou oblíbenou hru nebo se dívat na svůj oblíbený seriál a zákazy tyto stavy ještě prohloubí, nebo dokonce vyvolají agresivní reakci, je třeba vyhledat odborníka. Ten dokáže dítě diagnostikovat a navrhnout vhodnou léčbu, někdy i pomocí léků, když je narušení rovnováhy v mozkovém systému už příliš velké.

Existují online poradny a telefonické linky, kde se lze poradit, třeba i národní linka pro odvykání kouření má už svou sekci pro online. S prosbou o konzultaci může zavolat kdokoli, včetně učitele. Pokud už je dítě větší, může mu učitel doporučit, aby si udělalo online test, doporučit mu nějakou online poradnu. Důležité je, že učitel to nemůže za dítě nebo za rodinu vyřešit. To je samozřejmě těžké a frustrující, ale maximem opravdu je doporučit dětem, případně rodině nějaké možnosti řešení. A samozřejmě vždy by to učitel měl dělat citlivě a ohleduplně. Neškatulkovat. Často slýchám takové ty výroky, že všechny dnešní děti jsou závisláci. Z velké části to tak není. Například videohry jsou typické vysokým engagementem, ale že dokážou dítě vtáhnout a že jim věnuje velké množství času, nemusí znamenat závislost.

Nárůst duševních onemocnění je jeden z nejčastějších argumentů používaných pro doložení toho, že jsou digitální technologie škodlivé. Obzvláště se toto diskutuje v souvislosti se sociálními sítěmi. Bylo publikováno několik přehledových studií na toto téma a jejich závěr je, že vztah mezi používáním sociálních sítí a duševním zdravím je neprůkazný a slabý. Dále také víme, že lidé používají sociální sítě různým způsobem podle toho, zda jsou, či nejsou v duševní pohodě. Třeba u žen s poruchami příjmu potravy bylo prokázáno, že ve fázi akutního vzplanutí nemoci používají sociální sítě škodlivě, zatímco ve fázi léčby naopak prospěšně (např. vyhledávají podpůrné online skupin žen, které poruchou trpěly a uzdravily se). To mě vede spíše k přesvědčení, že primární příčina horšícího se duševního zdraví dospívajících bude jinde. Samozřejmě sociální sítě mohou být zejména v období dospívání a tvorby identity náročné, ty procesy jsou složité už ve chvíli, kdy se porovnáváte se svými spolužáky, natož když se porovnáváte s celým světem. Je to další tlak, který děti a dospívající musejí zpracovat. Také stejně jako my dospělí málo spí. Máme spoustu práce a máme spoustu zábav, které často stíháme na úkor spánku – a to je pro duševní zdraví obrovský problém. Kdybych měla rodičům dát jediné doporučení, tak ať udělají vše pro to, aby jejich dítě dobře a dlouho spalo.

Osobně mě zneklidňuje, jakým směrem se vyvíjí segment digitálních her. Přibývá her, které hrajeme v mobilním telefonu, na úkor her tradičních, ať už konzolových, nebo počítačových, na něž si hráč vyhradí nějaký prostor a čas a plně se na hru soustředí. Často jsou to hry brakové, které nejsou kvalitně udělané a nemají kvalitní obsah. Jejich jediným cílem je získat pozornost, případně donutit hráče utrácet za dokupování obsahu. Brakového obsahu je spousta a je zadarmo, to znamená, že se budou rozevírat nůžky mezi dětmi, jejichž rodiny si mohou dovolit kvalitní digitální obsah, a dětmi, jejichž rodiny jim ho nedopřejí. Vezměte si například videoobsah, který je prostříhaný reklamami. Dopřejete dítěti videoobsah bez reklam, nebo ho necháte konzumovat obsah, který bude obsahovat cílenou reklamu a bude dítě také více vyčerpávat rychlými střihy? Toto bude otázka, kterou si budeme pokládat stále častěji. Naučili jsme se vnímat, že jedním z důležitých benefitů digitálního obsahu je jeho dostupnost, ale to se mění.

Velmi bych stála o to, aby školy nabízely například kroužek digitálních her, který by byl otevřený a kam by si děti ze znevýhodněných rodin mohly chodit zahrát pěknou hru. Aby vůbec měly šanci nahlédnout rozdíl a kultivovat si vkus, protože jinak to bude další zdroj nerovností.

působí na Katedře psychologie Pedagogické fakulty UK a na Klinice adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, zabývá se rizikovým a bezpečným užíváním moderních technologií. Je členkou pracovní skupiny Digitální wellbeing Národního pedagogického institutu ČR a Partnerství pro vzdělávání 2030+.