Vzdělávání v době pandemie a nejčastější stížnosti v praxi ombudsmana

V 1/2021 jsme se věnovali části otázek souvisejících s distanční výukou. Zmínili jsme, které problémy ve školské oblasti vyvstávají, a komentovali jsme především zavření škol a zákaz prezenčního vzdělávání a dále různé podoby vzdělávání distančním způsobem. Přiblížili jsme také, v kterých případech může ombudsman využít svých zákonných možností a v kterých může zasáhnout výhradně soud.

Protože jsme i počátkem roku 2021 svědky dalších protiepidemických opatření, která v důsledku omezují některá práva a ovlivňují také vzdělávání, budeme se jim věnovat v této části příspěvku. Úlohou školy a kompetencemi jejího vedení při epidemiologických omezeních jsme se již zabývali, nyní pozornost zaměříme na některé sporné momenty distanční výuky a také srovnáme specifika předškolního vzdělávání se vzděláváním základním.

Jak jsme zmínili už v předešlé části příspěvku, novela č. 349/2020 Sb. včlenila do školského zákona¹⁾ nové ustanovení § 184a nazvané „zvláštní pravidla při omezení osobní přítomnosti dětí, žáků a studentů ve školách“ a zavedla tak povinnost realizovat vzdělávání distančním způsobem, leč přinesla také řadu problémů. Pojďme se na některé z nich podívat.

Samozřejmě se, a nejen v Kanceláři veřejného ochránce práv, objevila řada stížností proti dalším opatřením souvisejícím s distanční výukou, hlavně proti povinnému nošení roušek ve školách. Počty takových stížností rapidně rostly i během posledních měsíců roku 2020. Tehdy se množilo rozporování nošení roušek poté, kdy se otevřely nejprve první a druhé třídy základních škol. Rodiče prvňáků a druháků namítali, že nošení roušek považují za nepřiměřené, že děti s těmito ochrannými prostředky neumějí nakládat a špatně se jim vyslovují slova, která se teprve učí číst. Zejména pro tento odborný pedagogický rozměr dané otázky se domnívám, že prostor k vyjádření by měla dostat také Česká školní inspekce, potažmo ministerstvo školství. Obecně by však mělo být odborným gestorem epidemiologických opatření ministerstvo zdravotnictví. Stížnosti se objevily také jak na nejednotný režim poskytování vzdělávání v mateřských, základnícha speciálních školách, tak na nejednotnost a neodůvodněnost postupů – v mateřských školách děti mít roušky nemusí, zatímco po nástupu do základní školy ano.

U těchto stížnosti je pro veřejného ochránce práv velmi složité jakkoli aktivně zasáhnout. Je vázán zákonem²⁾a nemůže z oprávnění, která jsou mu zákonem umožněna, jakkoli „vykročit“. Pokud tedy typicky o uzavření škol rozhoduje vláda,a zavření škol koncem roku 2020 bylo nařízení opatřením vlády, není možné, aby ombudsman jakkoli jednal, protože vláda není orgánem, proti němuž by mohl ochránce zakročit.

Spousta rodičů však rozporuje více aspektů situace, které jsou jejich děti nově vystaveny. Roušky k nim nepochybně patří, ale psali jsme o nich již v první části příspěvku, a proto se nyní věnujme spíše celkovému odmítání distanční výuky. Někteří rodiče si totiž novelu školského zákona vykládají tak, že je jejich volbou, zda svému dítěti takovou, dosud nestandardní formu výuky, umožní. Především proto musíme zdůraznit, že podle zmíněného ustanovení zákona . A to jak pro školskou právnickou osobu, potažmo pedagogy, tak pro žáky a jejich zákonné zástupce³⁾. Zákonodárce se tedy neptá zákonného zástupce na názor, zda s distanční formou výuky souhlasí. Tak jako jsou během standardního vzdělávání žáci povinni vzdělávat se ve škole a dodržovat pokyny pedagogů, podobně jsou při distanční formě povinni vzdělávat se za pomoci pedagogů v online prostředí nebo obdobným způsobem. Lze se domnívat, že pokud by zákonný zástupce prokázal pomocí lékařského potvrzení negativní dopad celodenní online výuky na žáka, škola by měla po domluvě umožnit například alternativní splnění domácí přípravy. To však neznamená, že rodič prostě vyjádří nesouhlas s distanční formou vzdělávání a bez dalšího bude bránit dítěti, aby se takto vzdělávalo.

Pokud by zákonný zástupce skutečně dělal obstrukce a neumožnil dítěti vzdělávat se online formou nebo jinou formou, kterou škola během distanční výuky zvolí, neplnil by jednu ze svých povinností přináležejících k výkonu rodičovské zodpovědnosti, neboť by dítěti umožnil zahálčivý způsob života bez vzdělávání. Lze si tak představit podobné sankce jako v případě umožnění nedocházení do školy a zanedbání výuky, a to především zapojení orgánu sociálně právní ochrany dítěte, zvláště pokud rodič nevysvětlí relevantním způsobem, proč se dítě nevzdělává formou zmíněnou novelizací školského zákona.

Přes právě uvedené však zdůrazněme i třetí odstavec nového ustanovení školského zákona, podle něhož některé objektivní , které mohou ovlivnit žákovy možnosti se vzdělávat.⁴⁾ Také podle metodických materiálů MŠMT je třeba pamatovat na žáky, kteří musí pracovat v offline prostředí a nemají přístup k internetu, typicky ze sociálních důvodů. Tím se však nechce říct, že rodiče mohou vědomě odmítat distanční výuku. Pamatuje se tu spíše na případy, kdy zákonný zástupce z různých důvodů nemůže zajistit žákovi k online vzdělávání vhodné prostředí.

U některých sociálně slabších rodin je nepochybně argument nemožnosti online výuky relevantní . V některých situacích ovšem působí poněkud nepřiměřeně. Objevila se například otázka vedení školy, jak má postupovat, pokud jeden sourozenec standardně plní svou účast na online výuce,a druhý nikoliv. Stěží si lze představit, že by děti z jedné rodiny měly tak rozdílné podmínky, tedy že by jeden sourozenec přístup k internetu měl, a druhý nikoliv. Nejspíše jde tedy v takovém případě o liknavost žáka a vedení školy by mělo kontaktovat jeho zákonné zástupce. Protože i během nouzového stavu platí povinnost žáků vzdělávat se v základní škole (a realizovat povinnou předškolní přípravu v mateřské škole), lze postupovat obdobně jako za běžné prezenční výuky a sankcionovat žáky mj. kázeňsky. Povinnost školní „docházky“ se poněkud proměnila, avšak neznamená to, že tato povinnost už neexistuje.

Dále by se samozřejmě mělo i během nouzového stavu . Škola by měla vyjít vstříc zejména žákům se zdravotním znevýhodněním. Také jim i dále trvá povinnost se vzdělávat a pro řadu z nich je obtížné absolvovat výuku online formou. V takových případech se má škola s rodiči dohodnout na jiné, přijatelnější formě vzdělávání. Je to patrné z obecného principu zajištění rovného přístupu ke vzdělávání bez jakékoliv diskriminace. V praxi je problémem, že novelizace školského zákona na žáky se speciálními potřebami nepamatuje, a není tak patrné, co si má škola počít například tehdy, vyžadují-li speciální potřeby žáka podporu asistenta pedagoga a současně není-li povolena osobní práce žáka s asistentem. I některé související otázky obdržel v dané době ombudsman. Opět se ale jednalo spíše o systémovou kritiku postupu ministerstva nebo vlády, nikoli o namítání chybného postupu nebo nečinnosti v postupech škol nebo školské inspekce, v nichž by mohl ochránce zasáhnout především.

Více otázek nebo stížností směřovalo a směřuje přímo k otázkám souvisejícím s poskytováním distančního vzdělávání. Jedním namítaným problémem, který velmi úzce souvisí s předchozím problémem, tj. alternativní „docházkou“ do školy, je vyžadování zapnutých webkamer během online výuky. Řada pedagogů se domnívá, že je to pro kontrolu koncentrace žáků při takto ztížených podmínkách vzdělávání důvodné a že jde vlastně o jediný způsob ověření plnění povinností žáka (namísto osobní přítomnosti ve třídě). Části žáků a zákonných zástupců se takový požadavek nelíbí, neboť dle jejich názoru příliš zasahuje do jejich soukromí. Podle názoru autorky zde stojí proti sobě dva zájmy: ochrana soukromí žáka a jeho rodiny oproti zájmu na efektivním vzdělávacím procesu. Dosud nedisponujeme soudním závěrem k takové otázce, ani neexistuje stanovisko ministerstva školství. Autorka se však domnívá, že argumenty pedagogů mohou být pochopitelné. Online výuka je sama o sobě obtížná a vyučující by musel mít jiný propracovaný systém permanentního přítomnosti a koncentrace žáků. Lze se domnívat, že:

Podobně reagovala Kancelář ombudsmana na dotazy k webkamerám.

Výše uvedená novela školského zákona, kterou byla zavedena distanční forma vzdělávání, zmiňuje také povinnost brát v úvahu individuální poměry dítěte nebo žáka. Tu jsme již výše popsali a zákonodárce neuvádí, kde je její přesná hranice. Nicméně není možné zneužívat vstřícné povahy některých pedagogů a vedení škol a postupovat tak, že v důsledku specifických požadavků zákonných zástupců některého žáka dojde k porušení práv na ochranu osobních údajů jiných žáků. Tento případ je zde zmíněn kvůli praktickým dotazům vyučujících týkajících se následujícího problému.

Někteří rodiče, ať už z důvodu odmítání online výuky, nebo proto, že jejich dítě bylo/je v době distanční výuky nemocné, vyžadují nahrávání výuky. Chtějí tak dosáhnout toho, aby byl obsah učiva dostupný i offline.⁵⁾ Lze si představit, že vedení školy rozhodne o nahrávání obsahu některých přednášek, přičemž tak (nejlépe v kombinaci s přímou komunikací učitele s žáky) splní svou zákonnou povinnost distančního vzdělávání. Jiná situace ale nastane, pokud by se nahrávka měla pořizovat na přání rodiče nebo žáka, a navíc by na ní byly seznatelné jiné osoby než daný vyučující. Rodičům ostatních žáků by se samozřejmě pořízení takové nahrávky nemuselo pozdávat a nepochybně by podle nového zákona o zpracování osobních údajů⁶⁾ podléhalo jejich souhlasu.

Další stížnosti z oblasti online výuky se týkají zadávání úkolů a hodnocení žáků. Část rodičů (stížnostmi se ale brání také nezletilí žáci) namítá, že vyučující zadávají příliš mnoho úkolů k samostatné práci. Nadměrné zatěžování žáků však není namístě, zvláště ne za trvání nouzového stavu. Zdůrazňují to i metodické materiály MŠMT. Pokud nepřiměřeně postupují vyučující v některé konkrétní škole, je třeba podat stížnost k České školní inspekci, jejíž postup následně může prověřit ombudsman.

Další problém, který se u ombudsmana objevil a je v individuální rovině řešitelný podáním k České školní inspekci, je známkování žáků během nouzového stavu. Objevily se stížnosti na vyučující, kteří nechtějí známkovat žáky středních škol během pandemie. Podle související právní úpravy však nemají nouzový stav a s ním spojené změny ve výuce směřovat k tomu, že učitelé nebudou žáky hodnotit. Související vyhláška č. 211/2020 Sb.⁷⁾, která stanovuje speciální pravidla pro hodnocení v nouzovém stavu, i metodické materiály MŠMT zmiňují, že žáci mají být nehodnoceni jen výjimečně.

Poměrně atypickou situaci k hodnocení představovala stížnost na postup jedné z vyučujících během online výuky (lze se domnívat, že nešlo o až tak ojedinělý přístup, ale vycházíme z toho, že mezi podněty ombudsmanovi se tato situace nevyskytovala opakovaně). Matka jednoho školáka namítla, že vyučující anglického jazyka přikázala jejímu synovi a také všem ostatním ve třídě, že během online zkoušení z angličtiny musejí mít zavázané oči. Účel je nasnadě: děti mohou během online výuky podvádět a číst slovíčka z monitoru, proto se učitelka snažila podvodu při zkoušení tímto způsobem předejít.

Takto nesmí vyučující bez dalšího postupovat. Daný závěr ovšem relativizují okolnosti, které stěžovatelka v tomto případě uvedla, a sice že učitelka k tomuto kroku přistoupila poté, kdy s tím všichni zákonní zástupci kromě stěžovatelky souhlasili. Domnívám se, že podobně jako u jiných restriktivních omezení může škola k takovýmto krokům přistoupit po explicitním souhlasu zákonných zástupců. Z praktických důvodů by bylo dobré vyžadovat takový souhlas písemně, aby bylo možné jej posléze dohledat.⁸⁾

Můžeme ale souhlasit s takovým požadavkem učitele, i když je stvrzen rodičem? Jinými slovy: u otázek týkajících se dětí, jež nemá škola zákonné oprávnění rozhodnout, je samozřejmě třeba získat souhlas zákonných zástupců, to však neznamená, že se souhlasem rodičů lze děti nadměrně omezovat a postupovat jakkoli v rozporu s jejich zájmy.

Autorka tohoto článku se domnívá, že příkaz k zavázání očí po dobu výuky je nepřiměřený. Lze si totiž představit jiné způsoby zkoušení, které by nebyly pro děti nepříjemné a přitom by umožnily ověřit znalosti spravedlivě, bez možností podvádět. Základní úvaha by totiž měla spočívat v tom, zda je takové restriktivní opatření (v daném případě zavazování očí) nezbytné. Na takto položenou otázku si musíme odpovědět, že nikoliv.

Doplňme, že paní, která si na dané nařízení vyučující stěžovala, byla mezi rodiči v naprosté menšině, takže ji „přehlasovali“ a postup pedagožky kvitovali. Jelikož se v dané situaci nemůže ombudsman nijak zasadit o zájmy stěžovatelky (jde o odborný postup pedagožky), byla odkázána na Českou školní inspekci a MŠMT. Autorce tohoto článku bylo posléze předloženo vyjádření obou institucí. Nutno podotknout, že obě vyjádření nadnesla vlastně totéž, a sice že postup se nejeví jako zcela vhodný, ale že není možné podat oficiální stanovisko. Zůstává tak otázkou, jak se lze bránit. Není totiž důvodné, aby jedinou obranou proti takovému jednání byl soud. Ten by totiž patrně naznal, že újma není až tak závažná. Proto byla stěžovatelka ochráncem odkázána spíše na domluvu se školou. Pokud totiž vedení školy, natož pak konkrétní pedagog, nedisponuje adekvátním oprávněním, neměl by takto vstupovat do sféry dítěte.

Poněkud odlišným způsobem jsou řízeny mateřské školy, protože během tzv. druhé vlny pandemie na podzim 2020 zůstaly – na rozdíl od základních a středních škol – otevřené. Když pomineme otázku důvodnosti takového rozhodnutí(u dětí školního věku vyvstává větší potřebnost jejich vzdělávání, než je tomu u dětí např. tříletých), vyvstávají opět otázky, kam sahají kompetence vedení mateřských škol v nouzovém stavu.

Objevily se následující situace. Ředitelka jedné mateřské školy rozhodla o odmítnutí vzdělávání dítěte, jehož sourozenec měl údajně COVID-19. Jinde vedení školky rozhodlo o jejím zavření s tím, že přístup zůstane zachován jen dětem pracujících rodičů, a to pouze rodičů některých profesí. A dále se objevila stížnost na odmítnutí vzdělávání dítěte, jehož rodič je na rodičovské dovolené s jiným dítětem.

Všechny zmíněné situace mají společného jmenovatele. Ředitel předškolního zařízení nemá žádné speciální kompetence ani povinnosti související s nouzovým stavem, pokud mu je nesvěří zákon nebo opatření obecné povahy, tedy případné mimořádné opatření. Pokud tedy existuje specifický předpis opravňující ředitele vzdělávat přednostně jen některé děti, ředitel tak může (a musí) učinit. V opačném případě nikoliv. Podobně v případě, kdy existuje podezření na výskyt nemoci v rodině vzdělávaného dítěte a rodiče je nechtějí nechat doma, je nezbytné situaci nahlásit pověřenému odbornému orgánu. Tím je krajská hygienická stanice, o odvolání proti jejímu rozhodnutí pak může rozhodnout ministerstvo zdravotnictví.⁹⁾

Nechceme tím říct, že ředitel má přihlížet tomu, jak žák šíří infekci mezi další spolužáky a učitele. Pokud se doví o nákaze žáka prokazatelným způsobem, případně pokud žák vykazuje příznaky infekčního onemocnění, uplatní se výše uvedená povinnost školy takového žáka izolovat od ostatních, případně jej poslat domů. Přitom pokud je situace akutní a jde o mladšího žáka, nebo dokonce dítě v mateřské škole, zákonný zástupce by si měl pro dítě dojet do školy co nejdříve po upozornění vyučujícím.

Nesmíme totiž zapomenout na další zákonnou povinnost ředitele, respektive školy, jíž je zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí a žáků při vzdělávání. Uvádí tak ustanovení § 29 odst. 2, věta první, školského zákona, podle nějž Tuto povinnost stanoví přitom zákonodárce jak školám základním a středním nebo vyšším odborným, tak školám mateřským.

Ještě doplňme, že stížnosti a dotazy se objevily i ohledně dalších otázek, například když zřizovatel nezavřel školkya rodičům dětí nevznikl nárok na ošetřovné.¹⁰⁾ Naopak se netýkaly povinnosti předškolní přípravy v nouzovém stavu,a to přesto, že právě i předškolákům je adresováno nové ustanovení školského zákona zavádějící distanční formu povinného vzdělávání.

S příchodem nového roku 2021 je patrné, že se dále množí stížnosti a protesty proti „anticovidovým“ opatřením. Nemáme však žádné indicie , které by nás měly vést k úvaze o konci restrikcí: naopak. Právě pro dlouhodobost omezení vzdělávání prakticky všech českých žáků se autorka tohoto příspěvku domnívá, že přijímaná opatření by měla být podrobena důkladné odborné diskusi a včas by měla být měřena jejich efektivita. Česká školní inspekce sice zaměřuje svou kontrolní povinnost na kvalitativní rozměr distanční výuky různých škol, ale z dlouhodobého hlediska zatím samozřejmě nevíme, v jaké míře může distanční forma vzdělávání ovlivnit jak vědomosti, tak hlavně schopnosti českých žáků. V právním státu, jímž Česká republika nepochybně je, proto mohou být práva omezována výhradně tehdy, je-li to nezbytné a přiměřené. Například „rotování“ – střídání žáků různých tříd ve škole, které je navíc tu nařízeno na pár týdnů, tu rušeno, tyto podmínky nesplňuje. To je bohužel jen jeden z příkladů.

Předložený článek popsal více takovýchto sporných momentů. I mezinárodní judikatura koncem minulého roku ukázala, že nedůvodné, nerozmyšlené opatření vlád nebo jiných národních orgánů může a má být soudem zrušeno. Takto například uzavřel rakouský ústavní soud,¹¹⁾ a to opakovaně, povinné nošení roušek ve školách jako nepřiměřené. Podobně tento soud prohlásil za nezákonný i zmíněný systém střídání žáků ve školách. Rakouský ministr školství totiž neuměl uvést jeden jediný argument, kterým by zdůvodnil, proč je „rotování“ žáků nezbytné pro boj s COVID-19. Proto se ptám: uměl by takový argument uvést český ministr či česká vláda?