Pro osmý rozhovor o vzdělávací politice jsme oslovili doc. RNDr. Janu Strakovou, Ph.D., která pracuje v Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Vystudovala fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Měla na starosti koordinaci mezinárodních výzkumů vědomostí a dovedností žáků (TIMSS, PISA) i dospělých (PIAAC) v ČR. Dlouhodobě se věnuje výzkumu nerovností ve vzdělávání. Spolupracuje s řadou nevládních organizací i s institucemi státní správy. Na expertní bázi spolupracuje rovněž s Evropskou komisí a UNESCO. Pravidelně publikuje v českých a zahraničních odborných časopisech. Jana Straková obdržela v roce 2019 Cenu Nadace České spořitelny za dlouhodobé prosazování rovného přístupu ke kvalitnímu veřejnému vzdělávání.
Vzdělávací politika by se měla řídit veřejným zájmem
Vydáno:
22 minut čtení
Vzdělávací politika by se měla řídit veřejným zájmem
Mgr.
Silvie
Pýchová
Ph.D.
ředitelka Partnerství pro vzdělávání 2030+.
Co si máme představit pod pojmem vzdělávací politika?
Pro mne je to konání směřující k péči o vzdělávací systém a jeho zdokonalování. Vzdělávací politiku provádějí zejména ministerští úředníci, ale realizuje se i na úrovni regionální a lokální. Některé příklady regionální, ale zejména lokální vzdělávací politiky jsou velmi inspirativní.
A podle jakých principů by měla vzdělávací politika fungovat?
Principy spojené se vzdělávací politikou by se měly uplatňovat na dvou úrovních. První úroveň se týká provádění vzdělávací politiky a druhá se týká cílů, obsahu. V případě provádění vzdělávací politiky se mi jako důležité jeví například odbornost, spolupráce, respekt k práci učitelů a důsledné sledování veřejného zájmu.
Odbornost
zmiňuji proto, že mi připadá důležité využít stávajícího poznání, poučit se ze zkušeností a vědomostí jiných a neopakovat stejné chyby. Tvůrci vzdělávacích politik nemusejí a zpravidla ani nemohou všemi potřebnými vědomostmi disponovat sami, ale měli by rozpoznat, kdy odborný vstup potřebují, a měli by být schopni si jej externě zajistit. A
spolupráci
zmiňuji proto
,
že řadu problémů, se kterými se školství potýká, nemůže vyřešit samo. K tomu, aby se situace zlepšila, je nutná spolupráce s dalšími rezorty. Na regionální a lokální úrovni je pak důležité umět využít všech dostupných kapacit a nasměrovat je ke společnému cíli.Další princip, který mi připadá důležitý, je
respekt
k práci učitelů. Věřím, že většina učitelů si opravdu respekt za práci, kterou vykonávají, zaslouží, protože je to práce velmi záslužná a mnohdy poněkud nevděčná. Myslím, že bychom si jí měli více vážit a dávat to také najevo. Zároveň tvůrci vzdělávacích politik