Nedávno minulá doba karantény obrátila na nějakou dobu vše ve školství vzhůru nohama. Došlo k bezprecedentnímu a na naše poměry velmi dlouhému narušení docházky do školy i tradičního vyučování. Výrazně se musela proměnit práce se žáky i jejich rodiči. Jak pokračovat ve výuce, když děti několik měsíců nechodily do školy (v září to pro některé z nich bude půl roku), jak poznat a pochopit, co z látky vynechaly, čemu neporozuměly, co jim rodiče nedokázali dobře vysvětlit nebo jim vysvětlili po svém a jinak než ve škole? Jak zjišťovat výsledky domácí práce a jak je spravedlivě hodnotit? Jak vůbec celkově hodnotit vzdělávací výsledky? Ale také jak zorganizovat maturity, státní závěrečné zkoušky na vysokých školách? Letos jsme vše nějak vyřešili. Je možné, že něco se stane velmi rychle minulostí. Přesto se nabízí otázka, jak ve školství postupovat dál. Jinak řečeno, jak vhodně využít zkušenosti, které jsme neočekávaně získali v uplynulém půlroce. Jaké poučení si vzít pro budoucnost vzdělávání dětí? Jak se připravit na podobné situace, které s určitou pravděpodobností přijdou? Když už se stalo, měli bychom narušení tradiční výuky brát jako příležitost ke změnám. Nebo máme navázat jednoduše tam, kde jsme 12. března skončili, a neměnit vůbec nic?
Je pravděpodobné, že se vše časem opravdu vrátí jakž takž do zajetých kolejí a my si oddychneme, že máme minulé nepříznivé události za sebou, a budeme se tvářit, že vše je jako dřív. Posléze zapomeneme, zůstane v nás pouze přesvědčení, že bez školy není vzdělání možné, protože někteří rodiče nepracovali vůbec, jiní málo a špatně, všechno je zase, jak má být, a že budeme pokračovat přesně jako předtím. U většiny rodičů pak převáží posílené přesvědčení, že své dítě rozhodně nechtějí učit doma, protože na to nemají čas, dovednosti ani nervy. A navíc od toho je přece škola!
Jenže jak říkají mnozí, všechno nebude jako dřív. A myslím, že by ani nemělo být. Dokonce ani při edukaci dětí. Řada rodičů, stejně jako učitelů však pochopila, že bez hlubších proměn v přístupech obou podstatných činitelů ovlivňujících vývoj a edukaci dítěte budeme znovu zaskočeni nebo s výsledky nebudeme příliš spokojeni. Stálo by za to využít uplynulé události a některé letité edukační postupy modifikovat a tím se lépe připravit na podobné problémy v budoucnosti.
Jednu věc totiž pokládám za zcela evidentní, dříve existující rozdíly mezi žáky se karanténou ještě zvětšily. S touto skutečností jsme se nedostatečně vypořádávali i v běžných podmínkách, v karanténě byly naše možnosti ještě podstatně menší. I to je jeden důvod, proč bychom měli vzdělávací přístupy měnit výrazněji. Rozhodně není pravda, že v těch rodinách, kde poslední půlrok s dítětem doma nepracovali, nepracovali ani předtím, takže se vlastně vůbec nic nestalo. Předtím se alespoň učitelé snažili něco znevýhodněné děti naučit. Prospěšná činnost neziskovek nemůže nahradit hledání systémové podpory všem dětem.
Rodiče tedy byli nuceni převzít podstatný díl zodpovědnosti za školní učení. Pochopili, že od „umět“ k „naučit“ vede leckdy velmi složitá cesta. Možná se víc zamysleli nad nelehkou úlohou učitelů, kteří mají naučit 25 jedinečných žáků, možná i nad tím, co se vlastně děti učí. Je na nás, abychom posilovali působení rodiny při edukaci od narození dítěte. Dnes jsou výzkumně potvrzeny mnohé okolnosti v rodinné výchově, které podporují nebo naopak brzdí rozvoj dítěte. Přitom jde o zvládnutelné dovednosti, jen si musejí rodiče i společnost připustit jejich význam a aktivně zareagovat. Dost často akcentujeme pozitivní význam
kognitivní
podpory v rodinách vzdělaných rodičů. A je pravda, že tu obtížně poskytne rodič s nedokončeným základním vzděláním. Ale emocionální a sociální podporu, která je pro výsledky učení stejně důležitá, může poskytnout každý. Totéž platí i pro přátelský vztah ke vzdělání – já jsem ho sice nemohl dosáhnout, protože mi to nedovolily podmínky (to je přijatelná a vcelku vždy pravdivá atribuce) , ale ty to zvládneš, protože je to moc důležité, a já ti v tom budu pomáhat ze všech sil. V této oblasti bude muset mnohem víc než dosud edukovat rodiče právě škola. K tomu ovšem bude třeba hledat cesty většího a méně formálního propojení školy a rodiny při vzdělávání dětí.Každopádně musíme rovněž víc posilovat u dětí samostatnost v učení s potřebnou podporou dospělých. Děti stejného věku se liší – jsou úzkostné, nejisté, zbrklé, překotné, pomaleji chápající i skutečně samostatně a efektivně pracující. Samostatnost se ovšem nikde zdarma
nedává
ani nepřichází sama věkem, samostatnosti děti odmalička
učíme
. Ve škole bychom měli začít v první třídě. Musíme ovšem počítat s tím, že dítě, které se učí samostatnosti, dělá více chyb. A je to jako s jinými dovednostmi – některé dítě zvládne tuto dovednost přijatelně pro běžné situace (a víc ani nechceme) hned v prvním roce, jiné s ní má problémy ještě několik let.Rozšířit bychom měli využití podpory výuky různými programy – existují jich mraky. Takové video k historii za domácí úkol nemusí být vůbec marné. Ukázalo se to v době epidemie, kdy učitelé nalezli a za úkol dětem dali zhlédnout různá existující videa. Jsem jednoznačně pro osobní výuku. Současně si uvědomuji, že nemusí být stoprocentní. Je nepochybné, že se výrazně liší materiální i vzdělanostní podmínky v jednotlivých školách i rodinách. Dnes víme, jak situace vypadá – nezačínejme tedy tam, kde má připojení k internetu ve škole čtvrtina rodin.
Mohli bychom uvažovat, jestli nezměnit závěrečné jednorázové zkoušky na střední i vysoké škole. Koneckonců i systém přijímání. Nebylo by například jako podstatný podklad pro hodnocení vhodné portfolio vybraných samostatných prací od začátku druhého stupně či od prvního ročníku střední školy? Jednorázová zkouška vždy zvyšuje riziko, že výsledek nebude validní.