Náš život je o neustálém hledání

Speciální pedagogiku jsem studovala v doprovodu psychologie, což byl můj vysněný obor. Nakonec mě ale mnohem víc bavily ty praktické předměty z oblasti speciální pedagogiky. A možná, že je v tom i rovnou kus odpovědi na otázku po Komenském. Jan Amos Komenský hledal cesty. Jak žáky oslovit, jak se jim přiblížit a jak je učit jinak, než bylo v té době zvykem. Dle mého názoru to byl člověk, který měl dar nadhledu, ale také byl pevného ducha a dobré mysli. V jeho životě se odehrála celá řada neštěstí, ale on dál tvořil, dál věřil v Boha, dál objevoval nové horizonty a posouval se. Žel i v tom smyslu, že musel opustit svůj domov, ale v zahraničí opět začal pracovat a realizoval své vize. Nejen pro pedagogy je Komenský vzorem a nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Přitom o něm víme vlastně docela málo, známe zhruba obsah jeho děl, ale do hloubky nejdeme a to je často škoda. Projekt Komenský 2020 má podtitul „příběhy lidskosti“ a krom toho, že pomáhá poznat Komenského dílo a život, věnuje se proměně našeho světa k lepšímu – možná v drobnostech, ale tím spíš je v silách každého z nás přispět k tomu, aby svět byl lepším místem.

Dodneška je mi líto, že jsem na gymnáziu víc nečetla. Doháním to v podstatě pořád. Moc mě bavily jazyky, od toho mateřského až po latinu nebo francouzštinu. Snažím se neustále vzdělávat, mám paní učitelku francouzštiny a společně čteme i duchovní texty, ale třeba i recepty. Takže se dá říci, že všichni učitelé jazyků mě nadchli pro čtení. A nakonec je dílem mé práce i mluvení a psaní, třeba ve formě kázání. Nesmím také zapomenou na všechny učitele hudby, kteří se se mnou opravdu vyvztekali na hodinách hry na různé hudební nástroje a zpěvu.

Ano. Ve jmenovacím dekretu máme dokonce napsáno, že naše role je kněžská, pastýřská a učitelská. Když dnes přicházejí lidé do kostela, a je jedno, jestli je jim dvacet nebo šedesát, stává se, že nevědí nic o křesťanství, o Bibli, o církvi. Ale umějí popsat určitou oblast, ve které rozpoznávají víru. Abychom mohli jako lidé s otázkou víry pracovat a nějak ji kultivovat, poznání potřebujeme. V duchovní oblasti nemůžeme mít ambice všechno chápat a vyčíslit, jako když pracujeme s chemickou rovnicí, ale poznatky a racio k tomu patří. Vnímám velkou a prohlubující se propast neznalosti (či dokonce ignorance), která se tvoří tím, že se o náboženství nemluví doma ani ve škole, tím ztrácíme kontakt s tím, co utvořilo naši kulturu a identitu. Narodili jsme se do multikulturního světa, ve kterém nejsou jen křesťané nebo ateisté, ale i lidé jiného vyznání. A my jim neumíme ani trochu porozumět, nedokážeme nakonec ani popsat, v čem spočívá hlavní sdělení evangelia, které je spojeno s křesťanskou vírou. Řešením není povinné „nábožko“ ve školách, ale vzdělávání samotných pedagogů, kteří se o víře buď ostýchají mluvit, anebo nemají, jak o ní mluvit. Vzdělání v oblasti religionistiky není o tom, že rozdáme přihlášky do církví, ale že budeme umět lépe pochopit dějiny i přítomnost. Pravidelně proto pořádám kurzy pro dospělé, v sedmi lekcích si povíme o základech křesťanství, někteří se poté nechají pokřtít, jiní se chtějí dál vzdělávat a rozšiřovat si obzory (a už ví, jak si vybrat literaturu a orientují se v tématu) a v pořádku je také to, že na konci kurzu stojí myšlenka, že už jsem se dozvěděl dost a že mi to takto stačí. Do kostela za mnou také přicházejí žáci a studenti se svými učiteli a mluvíme o Vánocích a Velikonocích, ale i o tom, co se v kostele děje, jak se žije lidem s vírou. A je to někdy škola mnohem víc pro mě než pro mé návštěvníky. Dříve jsem z dětí měla ohromnou trému, ale dneska vím, že neočekávají, že budu vědět všechno. Takže spíš chci, aby cítili, že se mohou zeptat na všechno, co je opravdu zajímá.

Brno je město mého srdce. A festival Meeting Brno mi umožnil pochopit co se to děje v mém vlastním rodišti na kraji severočeských Sudet. Traumatická historie může být zalita do betonu, ale ten časem popraská a vydá svědectví a s ním mnoho otázek. A tyhle otázky mi bereme do rukou a snažíme se k nim získat průvodce, které potřebujeme všichni. Týden festivalu je pro mě mimořádnou dobou roku, všechno se zastaví a já jsem na chvíli ponořena do úvah, na které jindy nemám čas. Terapeutické zázemí, ze kterého běžně čerpám i v kněžské úloze, se nakonec hodí i při studiu témat, kterým se festival věnuje. Nepředstavujte si naše setkání jako nějaké rozrývaní ran, Meeting Brno je také divadlo, hudba, víno a nadšená setkávání – mj. různých s různými, s těmi, které bychom jinak nikdy nepotkali a jejichž hlas je pro nás v hluku běžných dní zcela neslyšitelný. Do jisté míry je to nepřenositelná zkušenost, proto mi dovolte vás do Brna v posledním týdnu června a na začátek července pozvat. Není lepší začátek prázdnin než takhle zajímavá inventura minulého, současného i budoucího.

Náš život je o neustálém hledání, pořád dokola kroužíme okolo smyslu našeho života, hledáme nejen smysl, ale taky sami sebe. A k tomu všemu vzdělání přispívá. Důležitou roli v procesu vzdělávání podle našich hostů hraje také láska. Kněz Marek Orko Vácha pokládal otázku, zdali stačí být milován Bohem, anebo je nezbytně nutné být milován i člověkem? Asi odhadnete, jak zní odpověď. Spočívá i v tom, že učitel bude mít upřímně rád svou práci a také své žáky. Že je naučí nejen počtům, ale i vnímání krásy. Paní ředitelka Marie Gottfriedová potom mluvila o zdrojích, o tom, že z člověka cosi září, a to je potřeba neuhasit, ale světlo dobrým způsobem užít k radosti člověka samotného, ale i ve prospěch celku, třídy a jednou taky společnosti a světa. A Alessandro Mele nás vyprávěním přenesl do Comety, školy v Itálii, kde se žáci učí skrze zkušenosti, kde se rozvíjí jejich obdarování a talent. Riziko výchovy, a to už spíš pojmenovávám svůj názor, tkví v tom, že budeme příliš dbát na formu a rezignujeme na opravdový obsah. Riziko výchovy může být v tom, že se příliš brzy vzdáme, že jako učitelé nebudeme autentičtí, a tak přeslechneme, co nám děti říkají nejen slovy, ale i svým někdy těžko akceptovatelným chováním. Vyřeší to dvojka z chování, ale je to krátkozraké, příliš jednoduché řešení.

Festival Meeting Brno se termínově přiblížil k závěru školního roku, a tak nabídne možnost podívat se na to, co se povedlo, kudy jsme šli a co jsme se naučili. Také ale bez obav mluvit o tom, že jsme někdy bloudili a v některých aspektech si odnášíme pomyslné otlaky, které se nám snad během prázdnin zahojí. My už víme, že jim musíme v příštím školním roce předcházet porozuměním tomu, proč vznikly. Tématu vzdělávání a výchovy se letos budeme věnovat v několika rovinách. Pro žáky připravujeme třídenní mezinárodní program, jehož součástí bude hned několik míst paměti našich dějin. Žáci si s námi projdou Pouť smíření, navštíví „Schindlerovu archu” v Brněnci a seznámí se s historií pobočného koncentračního tábora Osvětim, který byl zřízen v roce 1943 v budově současného Biskupského gymnázia v Brně. Závěrem tohoto programu pak 26. 6. V 16:00 uspořádáme festivalové setkání pro veřejnost, kde mezi sebou přivítáme mnohé vám známé tváře (Mikuláše Beka, Kláru Laurenčíkovou Šimáčkovou, Bohumila Kartouse) a také žáky a studenty, které nenecháme mlčet. Proces vzdělávání není jen o frontální výuce, je i o vzájemném naslouchání. O chuti porozumět a učit se od sebe navzájem. Na závěr festivalu se opět vrátíme k tématu rizik výchovy. Dne 1. 7. představíme stejnojmennou knihu italského kněze Luigi Guisanniho, o které budou hovořit Francesca Šimuniová, Hans van Mourik Broekman a Marco Basile.

V loňském roce jsem se naučila jezdit na kole. Ano, ve svých 36 letech jsem dostala své první kolo bez pomocných koleček vzadu. Nebylo to snadné a víc než pečlivě jsem vybírala také helmu. Letos tedy budu zase znova „začínat“, ale věřím, že už to půjde lépe. A že se u toho taky nebudu tolik vztekat jako, když to nejdřív nešlo, protože „to kolo je prostě celé špatně“. Naštěstí, bylo ve mně tolik odhodlání a urputnosti, že na konci léta jsem nasedla a konečně okolo sebe slyšela ptáky a šumění větru ve vlasech. Díkybohu za možnost učit se nové věci. A všechna čest učitelům.