Vedení

Šárka Michlová je sedmým rokem zástupkyní ředitele pro MŠ Větrník v Nymburce. Zejména školní zahrada prošla pod jejím vedením zásadní proměnou a slouží dnes jako inspirace pro školy z širokého okolí. Tajemná zákoutí, vlastní rozhledna či vodní prvky ale neslouží jen dětem – právě zahrada se stala jedním z nástrojů k vybudování spolupráce s rodiči.

Redakce Speciálu pro ZUŠ se rozhodla, že po delším čase obnoví rubriku, ve které postupně představuje jednotlivé představitele současné reprezentace Asociace. Čtenáři se tak mohou seznámit s jejich postoji, stanovisky, plány a prioritami, se kterými do Rady přicházejí. Jako prvního člena Rady AZUŠ ČR jsme oslovili předsedkyni Zlínského kraje, výkonnou ředitelku paní Ivonu Křivánkovou, která je rovněž členkou správní rady Nadačního fondu Magdalény Kožené a ředitelkou Základní umělecké školy v Kroměříži.

V prostředí, kde se od lídrů očekává rozhodnost, autenticita a odvaha, se stále častěji objevuje tichý sabotér výkonu: FOPO – Fear of People’s Opinions. Strach z toho, co si o nás myslí ostatní, není jen osobní slabost. Je to systémová překážka, která ovlivňuje rozhodování, inovace i kulturu týmů. Manažeři, kteří se příliš soustředí na to, jak budou jejich rozhodnutí vnímána, často nevolí to nejlepší řešení, ale to nejméně kontroverzní. Zaměstnanci, kteří se bojí projevit názor, nepřinášejí nové myšlenky. A týmy, které se snaží „vypadat dobře“, místo aby pracovaly efektivně, ztrácejí smysl pro cíl. Když dáváme větší váhu názorům druhých než vlastnímu úsudku, neřídíme svůj život ani svou práci – necháváme je řídit ostatními. V práci, ale i v osobním životě tak FOPO může rychle zadusit náš lidský potenciál.

Rodičů, kteří se zajímají o vizi a strategii školy nebo o inovace ve vzdělávání, je podle ředitele pražské ZŠ Hanspaulka Ondřeje Bárty hodně. Klíčové je s nimi správně komunikovat. A to nejen o velkých systémových změnách, jako je zavádění nového kurikula nebo změna pohledu na hodnocení, ale prakticky o všem. Rozhovor s ním vedla Klára Bezděková, která se v Národním pedagogickém institutu ČR věnuje podpoře vedení škol. S O. Bártou se znají ze vzdělávacích akcí zaměřených na pedagogický leadership, a tak si v rozhovoru tykají.

Už téměř patnáct let sdílí své myšlenky o vedení škol v pravidelných textech na stránkách časopisu Řízení školy. Pro mnohé je Jan Voda inspirací, ukazuje, jak o ředitelování přemýšlet jinak – s větší hloubkou, pokorou a lidskostí. V rozhovoru vypráví nejen o tom, jak jeho texty vznikají a jak mu psaní pomáhá zvládat náročné situace, ale i o vnitřních zápasech, proměnách a naději, kterou chce svými slovy předávat. Otevírá témata, která se dotýkají nejen práce školních leaderů, ale i osobního zrání, pochybností a odhodlání jít dál. I tehdy, když cesta není jasná.

Fúze, spojení, sloučení. Slova, která evokují Excel, zřizovatele, tabulky. V realitě škol to ale znamená něco jiného: střet identit, příběhů a vztahových map. Slučování škol není primárně organizační akt. Je to hluboká změna, která zasahuje limbický systém každého z nás. Slučování škol je možná to největší, co ředitel za svou kariéru zažije. A přesto to může být krásné. Pokud spojení škol nepovedeme jako administrativní fúzi, ale jako společný vznik nové komunity.

Postup na vyšší manažerskou pozici s sebou zpravidla nepřináší jen prestiž a větší pravomoci, ale i zcela nové výzvy. Ocitáte se v prostředí, které vyžaduje dovednosti, jež si teprve musíte osvojit, a zároveň čelíte rozšiřující se agendě, rostoucímu tlaku i zodpovědnosti. Právě toto přechodové období bývá zlomové: přirozená nejistota z nových situací se může snadno proměnit v pochybnosti, zda do nové role skutečně patříte. Místo zdravého růstu se v hlavě začnou ozývat otázky: „Zasloužím si to?“, „Co když zklamu?“ Taková nejistota se často stává tichým společníkem profesního postupu – přítomným, avšak málokdy otevřeně pojmenovaným.

Do školství vstoupil jako jeden z nejmladších učitelů, o několik let později se stal jedním z nejmladších ředitelů. Jan Voda, dnes ředitel základní školy FOSTRA Elementary, v rozhovoru s mimořádnou otevřeností mluví o tom, co se za téměř třicet let v praxi naučil – o naléhavosti učitelského poslání, nutnosti dobře „prožít“ každou hodinu i o tom, že největším úkolem školy je děti chránit, inspirovat a připravit je na svět. Mluví ale i o pochybách, o krizích, o tom, co by dnes řekl svému mladšímu já. Celým rozhovorem prostupuje hluboké přesvědčení, že učitelství je služba a především viditelná láska k dětem, která Jana Vodu provází po celou jeho profesní dráhu. Právě takové osobnosti dnes školství potřebuje.

V odpovědích na otázku „Jaké rozhovory jsou pro vás nejtěžší?“ se téma zpětné vazby objevuje neustále. Lidé zmiňují, jak náročné je dát upřímnou zpětnou vazbu, i když dobře vědí, že je potřeba. Vyprávějí o problémech s výkonem podřízených, které zůstávaly dlouho neřešené, a přiznávají, že když se konečně odhodlali něco říct, málokdy to dopadlo dobře. Kolega byl zaskočený, reagoval obranně, byl zklamaný nebo zraněný – a rozhodně ne motivovanější. Když se pak sečte náročnost samotného kroku dát zpětnou vazbu s tím, jaký má často negativní dopad, člověk si snadno řekne: Má to vůbec smysl?

Ředitel naživo je dvouletý akreditovaný vzdělávací program pro dvojice/trojice z vedení škol. Je určen pro ředitele základních a středních škol a jejich zástupce, kteří mají motivaci pracovat na tom, aby se děti v jejich školách učily naplno a s radostí, a chtějí své zkušenosti sdílet. V sérii rozhovorů si v letošním školním roce povídáme s absolventy programu o využití získaných znalostí a dovedností ze vzdělávacího programu v životě školy. V dnešním rozhovoru se zaměříme na první speciální školu, která do programu vstoupila.

Když v roce 2023 ChatGPT 3.5 vstupoval na scénu, sliboval školám zářnou budoucnost plnou personalizovaného vzdělávání, predikce výsledků žáků a efektivnější správy školy. Nyní, na jaře 2025, jsme se zeptali několika ředitelů a členů vedení škol, jak jim AI skutečně pomáhá v každodenní práci. Jejich zkušenosti ukazují, že umělá inteligence se pro ně stala důležitým pomocníkem – nikoli však univerzálním všelékem.

Když přicházíte do školy jako nová ředitelka, nový ředitel nebo vedoucí pracovník, vstupujete do prostředí s vlastními pravidly, zvyklostmi a neviditelnými silami, které formují každodenní život. Tato kultura tu byla dávno před vámi a má obrovský vliv – ovlivňuje, jak lidé komunikují, jak se rozhodují a jak reagují (nebo také nereagují) na změny.

Zdi ministerstva školství byly poslední rok svědky mimořádného počinu v oblasti vedení a řízení škol. Od března 2024 do března 2025 se zde scházeli přední představitelé Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Národního pedagogického institutu ČR a České školní inspekce a společně se zkušenými řediteli a zástupci odborníků ve vzdělávání z řad vysokých škol a neziskových organizací se věnovali tvorbě Systému podpory a vedení ředitelů a ředitelek českých škol.

Když jsem vstoupila do velkého hotelového sálu, který se pomalu plnil účastníky setkání pro ředitele škol, zašimralo mě příjemné očekávání naplnění smyslu všech příprav, které v posledních měsících předcházely. S šálkem ranní kávy tady debatují zatím menší hloučky, které se znají z dřívějších akcí. Vyvěšený program slibuje pestré společné dva dny. Tak jdeme na to…

Řízení mateřské školy je dnes komplexní úkol, který dalece přesahuje hranice pedagogiky. Ředitel či ředitelka musí být nejen odborným garantem vzdělávání, ale také lídrem týmu, správcem organizace, garantem kvality a inspirátorem změn. V této náročné roli vám může být oporou nová publikace z produkce Wolters Kluwer: Kvalitní (ve) vedení mateřské školy.

Ředitelé škol nebo školských zařízení v České republice hrají klíčovou roli při zajišťování kvality vzdělávání, úspěšné implementaci revidovaných rámcových vzdělávacích programů a dalších cílů a opatření Strategie vzdělávací politiky České republiky do roku 2030+.

Chce-li ředitel školy vést své kolegy k trvalému rozvoji dovedností, musí v prvé řadě rozvíjet sám sebe. Akademie Libchavy nabízí sebezkušenostní výcviky pro vedoucí pracovníky škol – ředitele a zástupce – už 12 let. Cílem uceleného programu dlouhodobých výcviků není jen předání znalostí a trénování dovedností, ale především sebepoznání a změna způsobu nahlížení na sebe i na druhé. Série textů provede čtenáře obsahem jednotlivých výcviků, pomůže zorientovat se v nabídce linky vzdělávání pro vedoucí pracovníky škol a osvětlí, v čem konkrétně může být dlouhodobé ucelené vzdělávání užitečné účastníkům výcviků a celé škole.

V moderním světě, kde se na jednotlivce kladou vysoké nároky a stres se stal běžnou součástí života, hledáme různé způsoby, jak si ulevit od tlaku a napětí. Jedním z účinných, ale často podceňovaných nástrojů je humor. Smích a schopnost vnímat komické momenty nejenže zlepšují naši náladu, ale mají také prokazatelné pozitivní fyziologické a psychologické účinky. Někteří manažeři se mu vyhýbají, aby si zachovali svůj formální status. Ve skutečnosti však může být humor silným nástrojem řízení, pokud je používán s rozvahou a ohledem na dynamiku a atmosféru v týmu. Dobře aplikovaný humor pomáhá odbourávat stres, posilovat týmovou soudržnost, budovat důvěru a podporovat kreativitu. Stejně jako jakýkoliv jiný manažerský nástroj však vyžaduje citlivý přístup a orientaci v kontextu.

Ředitel naživo je dvouletý akreditovaný vzdělávací program pro dvojice/trojice z vedení škol. Je určen pro ředitele základních a středních škol a jejich zástupce, kteří mají motivaci pracovat na tom, aby se děti v jejich školách učily naplno a s radostí, a chtějí své zkušenosti sdílet. V sérii rozhovorů si v letošním školním roce povídáme s absolventy programu o využití získaných znalostí a dovedností ze vzdělávacího programu v životě školy. V dnešním rozhovoru se zaměříme na nastavení týmové spolupráce.

V profesním i osobním životě se často ocitáme v situacích, kdy uděláme chybu. Někdy jde o drobné přešlapy, jindy o větší omyly, které mohou ovlivnit ostatní lidi nebo celý projekt. Klíčovou otázkou ale není to, zda chybu uděláme – protože dříve či později na ni dojde – ale to, jak na ni zareagujeme. Dospěl jsem k přesvědčení, že omluva není projevem slabosti, ale naopak ukázkou síly a zralosti, která může vztahy posílit. Nabídnout upřímnou omluvu vyžaduje odvahu – musíme potlačit své ego, přiznat slabost a nést riziko, že budeme odmítnuti. Současně však otevíráme dveře k dialogu a dáváme najevo, že jsme připraveni přijmout odpovědnost a hledat cestu k nápravě.