Vedení

Jak bývalí ředitelé hodnotí své působení poté, co ze své funkce odešli? Můj výzkum ukazuje, že se jejich reflexe pohybuje mezi hrdostí na dosažené výsledky, vědomím vlastních chyb i kritickým pohledem na podmínky, v nichž práci vykonávali. Třetí (a pro tuto chvíli poslední) článek věnovaný odcházejícím ředitelům přibližuje hlavní témata, která se v jejich zkušenostech opakují, a nabízí podněty pro současné ředitele i zřizovatele.

Týmy se v čase vyvíjejí velmi podobně jako lidé. Lidé procházejí dětstvím, dospíváním, ranou dospělostí, zralou dospělostí a stářím. Dětství je spojeno se závislostí na druhých. Dospívání obvykle provází období konfliktů. Raná dospělost vyžaduje hodně času věnovaného budování důvěryhodných vztahů a přípravě na profesní život. Ve zralé dospělosti lidé tráví významnou část času prací a ve stáří se obvykle od pracovních povinností postupně odpoutávají. Výzkumy ukázaly, že i týmy procházejí obdobími závislosti, konfliktu, důvěry a strukturování, práce a následného uvolnění. Vývoj skupiny a vývoj člověka mají tedy mnoho společného.

Štěpánka Černá z 6. základní školy Cheb svou profesní dráhu prvně směřovala do zdravotnictví, ale nakonec se rozhodla pro školství – a udělala dobře. Na říjnové konferenci Škola jako místo setkávání zaznělo její jméno coby jméno vítězky prvního ročníku soutěže Ředitel/ka budoucnosti v kategorii základních škol. Proč? Právě pod jejím vedením se totiž vize školy „Společně se učíme, společně rosteme, společně uspějeme“ proměnila v žitou realitu. Spolu se svým týmem vytvořila prostředí, kde se nikdo nebojí zaklepat na dveře ředitelny, kde každý dostane příležitost a kde jsou inovace samozřejmostí. Díky své ochotě sdílet navíc paní ředitelka inspiruje nejen školu, ale celé Chebsko.

V rámci novely schválené v roce 2025 došlo ke změnám v konkurzním řízení na ředitele škol. Jedná se o zdánlivě drobné změny, které ale mohou mít větší dosah, než se na první pohled může zdát. Týkají se jak procesu, tak důvodů pro odvolání ředitele školy.

Sloučení dvou gymnázií v Českých Budějovicích v roce 2012 přineslo mnoho očekávání i napětí. Antonín Sekyrka tehdy vstupoval do vedení školy v době, kdy se mohlo zdát, že rozdíly převáží nad spoluprací. Nakonec však vznikla instituce, která dokáže spojit sportovní program, klasické vzdělávání i práci s nadanými studenty. O cestě, chybách i lekcích, jež mohou inspirovat ostatní, mluví v otevřeném rozhovoru.

Když v roce 1994 vznikla první střední škola zaměřená na výpočetní techniku, informatika byla teprve v plenkách. Dnes vede Ing. Martin Vodička, ředitel Soukromé střední školy výpočetní techniky Praha, jednu z nejrespektovanějších IT škol v zemi. V rozhovoru vzpomíná na začátky v době, kdy „počítačová síť“ zněla jako sci-fi, mluví o proměnách IT vzdělávání, o učitelích z praxe, soutěži IT-SLOT i o tom, proč chce, aby jeho škola zůstala dostupná všem, kdo mají chuť se učit.

Odejít z funkce ředitele školy není jednoduché rozhodnutí. Někteří ředitelé, kteří se k tomuto kroku odhodlají, za sebou mají měsíce či roky přemýšlení, hledání cest, jak zvládnout tlak, překonat obtíže a zachovat si energii i smysl pro práci. Co však bývá oním zlomem, kdy se rozhodnou odejít? A jak své rozhodnutí prožívají?

V minulém dílu jsme se zaměřili na to, jak vytvořit funkční tým pro promýšlení změn školního vzdělávacího programu v souvislosti se změnami RVP. Upozornili jsme na důležitost správného složení a vedení týmu. Nyní se posuneme dál – k tomu, jak tým rozhýbat, jak začít bezpečně sdílet zkušenosti a jak zorganizovat diskusi, která bude směřovat k hledání konkrétních návrhů a prvních úprav.

Na první pohled to může být překvapivé, ale neverbální způsob komunikace má často větší vliv na úspěch než verbální (obsahová) složka sdělení. Z pohledu evoluce je však jazyk poměrně novým nástrojem – dříve lidé spoléhali na signály jako mimika, gesta nebo tón hlasu, které vyjadřovaly emoce, zájem nebo dominanci. Tyto staré vzorce chování dodnes ovlivňují, jak spolupracujeme a rozhodujeme se. Představme si tlupu lidí u ohně, kteří řeší problém – ti, kdo aktivně přispívají a dávají najevo souhlas či nesouhlas, pomáhají skupině lépe se rozhodnout. Naopak ti, kdo mlčí nebo neprojevují zájem, snižují kvalitu společného úsudku. Neverbální komunikace tak zůstává klíčovým prvkem týmové spolupráce odnepaměti.

Rozhovor s Ondřejem Neumajerem, vedoucím oddělení Digitalizace ve vzdělávání v Národním pedagogickém institutu ČR, o digitálním pedagogickém leadershipu.

Jak vypadá učící se škola v každodenní praxi? Když ředitel vytvoří prostor pro důvěru, spolupráci a profesní růst, začíná skutečná transformace. Školy, které změnu vnímají jako společnou cestu, ukazují, že učící se kultura má konkrétní dopad – na výuku, vztahy i myšlení lidí.

V úvodní části našeho seriálu (Řízení školy 9/2025) jsme zdůrazňovali, jak je důležité přijmout změnu a připravit si jednotlivé kroky pro její realizaci. V dnešní části se zaměříme na to, jak vytvořit tým řídící změnu a jak změnu v rámci porady oznámit.

„Dobrý leader se musí naučit být nejprve dobrým následovníkem.“ Souhlasíte? Ne tak rychle! Takový předpoklad se zdá být logický, jenže tato rovnice ne vždy platí. Jako by disciplína, loajalita a pokora v roli podřízeného automaticky předznamenávaly kvalitní manažerské schopnosti. Role následovníka a role leadera vyžadují odlišné kompetence, způsoby myšlení i postoje k riziku. Dobrý následovník se orientuje v rámci daného systému, plní instrukce, zachovává věrnost hodnotám – což jsou cenné kvality. Ale vedení znamená více než schopnost následovat – vyžaduje vizi, rozhodnost, schopnost pracovat s nejistotou, nést odpovědnost za druhé a někdy jít proti proudu. Mnoho lidí, kteří byli skvělí v roli vykonavatele, selže v roli vedoucího. Není ostuda být výborným členem týmu, který netouží po vedení. A není pravidlem, že skvělý podřízený bude i skvělým vedoucím.

V základních školách sílí tlak na učitele. Pracovní nároky se zvyšují, počet kvalifikovaných pedagogů klesá a zátěž těch, kteří ve školách zůstávají, neustále narůstá. Nová longitudinální studie ukazuje, že pro stabilitu učitelského sboru je klíčová nejen prevence syndromu vyhoření, ale také cílená podpora pracovní schopnosti učitelů.

Redakce Speciálu pro ZUŠ se rozhodla, že po delším čase obnoví rubriku, ve které postupně představuje jednotlivé představitele současné reprezentace Asociace. Čtenáři se tak mohou seznámit s jejich postoji, stanovisky, plány a prioritami, se kterými do Rady přicházejí. Jako prvního člena Rady AZUŠ ČR jsme oslovili předsedkyni Zlínského kraje, výkonnou ředitelku paní Ivonu Křivánkovou, která je rovněž členkou správní rady Nadačního fondu Magdalény Kožené a ředitelkou Základní umělecké školy v Kroměříži.

Šárka Michlová je sedmým rokem zástupkyní ředitele pro MŠ Větrník v Nymburce. Zejména školní zahrada prošla pod jejím vedením zásadní proměnou a slouží dnes jako inspirace pro školy z širokého okolí. Tajemná zákoutí, vlastní rozhledna či vodní prvky ale neslouží jen dětem – právě zahrada se stala jedním z nástrojů k vybudování spolupráce s rodiči.

V prostředí, kde se od lídrů očekává rozhodnost, autenticita a odvaha, se stále častěji objevuje tichý sabotér výkonu: FOPO – Fear of People’s Opinions. Strach z toho, co si o nás myslí ostatní, není jen osobní slabost. Je to systémová překážka, která ovlivňuje rozhodování, inovace i kulturu týmů. Manažeři, kteří se příliš soustředí na to, jak budou jejich rozhodnutí vnímána, často nevolí to nejlepší řešení, ale to nejméně kontroverzní. Zaměstnanci, kteří se bojí projevit názor, nepřinášejí nové myšlenky. A týmy, které se snaží „vypadat dobře“, místo aby pracovaly efektivně, ztrácejí smysl pro cíl. Když dáváme větší váhu názorům druhých než vlastnímu úsudku, neřídíme svůj život ani svou práci – necháváme je řídit ostatními. V práci, ale i v osobním životě tak FOPO může rychle zadusit náš lidský potenciál.

Už téměř patnáct let sdílí své myšlenky o vedení škol v pravidelných textech na stránkách časopisu Řízení školy. Pro mnohé je Jan Voda inspirací, ukazuje, jak o ředitelování přemýšlet jinak – s větší hloubkou, pokorou a lidskostí. V rozhovoru vypráví nejen o tom, jak jeho texty vznikají a jak mu psaní pomáhá zvládat náročné situace, ale i o vnitřních zápasech, proměnách a naději, kterou chce svými slovy předávat. Otevírá témata, která se dotýkají nejen práce školních leaderů, ale i osobního zrání, pochybností a odhodlání jít dál. I tehdy, když cesta není jasná.

Postup na vyšší manažerskou pozici s sebou zpravidla nepřináší jen prestiž a větší pravomoci, ale i zcela nové výzvy. Ocitáte se v prostředí, které vyžaduje dovednosti, jež si teprve musíte osvojit, a zároveň čelíte rozšiřující se agendě, rostoucímu tlaku i zodpovědnosti. Právě toto přechodové období bývá zlomové: přirozená nejistota z nových situací se může snadno proměnit v pochybnosti, zda do nové role skutečně patříte. Místo zdravého růstu se v hlavě začnou ozývat otázky: „Zasloužím si to?“, „Co když zklamu?“ Taková nejistota se často stává tichým společníkem profesního postupu – přítomným, avšak málokdy otevřeně pojmenovaným.

Fúze, spojení, sloučení. Slova, která evokují Excel, zřizovatele, tabulky. V realitě škol to ale znamená něco jiného: střet identit, příběhů a vztahových map. Slučování škol není primárně organizační akt. Je to hluboká změna, která zasahuje limbický systém každého z nás. Slučování škol je možná to největší, co ředitel za svou kariéru zažije. A přesto to může být krásné. Pokud spojení škol nepovedeme jako administrativní fúzi, ale jako společný vznik nové komunity.