Nejsem tu, abych se líbil, ale abych byl pravdivý

V tomto textu navazuji na dřívější článek v ¹⁾ zaměřený na tzv. imposter syndrom (IS). Oba jevy, IS i FOPO²⁾ ( ), k sobě mají skutečně velmi blízko – týkají se vztahu člověka k sobě samému skrze optiku druhých. Přesto se jejich vnitřní logika liší.

(syndrom podvodníka) vzniká z vnitřního závazku být tak dobrý, jak dobří si myslíme, že bychom měli být – často však podle nerealistických nebo idealizovaných představ. Když se nám nedaří tyto představy naplnit, začínáme mít pocit, že jsme v roli, kterou si nezasloužíme. A právě tehdy se dostavuje úzkost, že podvádíme. Tento „podvod“ nicméně není objektivní. Je to , která vzniká z nesouladu mezi vlastním měřítkem a tím, co si myslíme, že od nás očekává okolí. Nejde o to, že by chtěl impostor někoho cíleně oklamat – právě naopak. Často jde o velmi zodpovědné jedince, kteří mají a nechtějí selhat v etické rovině: „Nechci být ten, kdo zneužil důvěru.“ Impostor má pocit, že získal přijetí, roli nebo uznání neprávem. V jeho představách to znamená, že někoho ošidil, zmanipuloval nebo uvedl v omyl. Proto je tento stav . Představa, že budu „odhalen“ jako podvodník, se pak dotýká etiky, důvěry, integrity i psychologie lidského soužití, což přímo souvisí s tím, proč je impostor syndrom tak nesnesitelný. Podvádění znamená získat výhodu bez odpovídajícího úsilí nebo zásluh. To vytváří nespravedlnost – a ta je ve společnosti vnímána velmi citlivě, zejména v pracovním prostředí. Lidé chtějí věřit, že úspěch je výsledkem práce, ne falešných výsledků. Když podvádíme, porušujeme nepsanou doh