PhDr. Jan Voda, Ph.D., MBA

Nahuštěné písmo, odrážky a pododrážky, stránky komplikovaných vět, ve kterých se ztrácíte hned po prvním odstavci. Přeskakujete řádky, hledáte klíčová slova, zoufale se snažíte pochopit, co vlastně čtete. Nakonec to vzdáte. Odsouhlasíte, podepíšete, odkliknete. Ne proto, že byste pochopili, ale protože nemá smysl pokračovat. Dva dobře známé příklady: pojistné podmínky a školení BOZP. A dnes přidáme jeden další - školní řád.

Ve svém profesním životě jsem se vyprofiloval v soukromém školství. Ve veřejném segmentu mě brzdilo příliš pomalé tempo změn spojené s komplikovanou školskou a komunální politikou. Naproti tomu soukromé školství mi dalo mnohem větší autonomii a svobodu - nejen při tvorbě vizí, ale také při jejich realizaci. Během dvaceti let jsem měl příležitost podílet se na vzniku tří soukromých škol, které jsem pomáhal založit a vést. Mým cílem vždy bylo posouvat školu vpřed, hledat a vytvářet prostor pro inovace a moderní přístupy ke vzdělávání. Myslím, že jsem v jádru podnikavý člověk, který se nebojí výzev. Baví mě objevovat nové cesty, učit se a hledat řešení. V různých osobnostních testech mi vychází zaměření na rozjezd jako silná stránka. Rád stojím u zrodu nových projektů a dávám jim směr. Právě proto vnímám práci v soukromém školství jako své místo na tomto světě.

V odpovědích na otázku „Jaké rozhovory jsou pro vás nejtěžší?“ se téma zpětné vazby objevuje neustále. Lidé zmiňují, jak náročné je dát upřímnou zpětnou vazbu, i když dobře vědí, že je potřeba. Vyprávějí o problémech s výkonem podřízených, které zůstávaly dlouho neřešené, a přiznávají, že když se konečně odhodlali něco říct, málokdy to dopadlo dobře. Kolega byl zaskočený, reagoval obranně, byl zklamaný nebo zraněný – a rozhodně ne motivovanější. Když se pak sečte náročnost samotného kroku dát zpětnou vazbu s tím, jaký má často negativní dopad, člověk si snadno řekne: Má to vůbec smysl?

V moderním světě, kde se na jednotlivce kladou vysoké nároky a stres se stal běžnou součástí života, hledáme různé způsoby, jak si ulevit od tlaku a napětí. Jedním z účinných, ale často podceňovaných nástrojů je humor. Smích a schopnost vnímat komické momenty nejenže zlepšují naši náladu, ale mají také prokazatelné pozitivní fyziologické a psychologické účinky. Někteří manažeři se mu vyhýbají, aby si zachovali svůj formální status. Ve skutečnosti však může být humor silným nástrojem řízení, pokud je používán s rozvahou a ohledem na dynamiku a atmosféru v týmu. Dobře aplikovaný humor pomáhá odbourávat stres, posilovat týmovou soudržnost, budovat důvěru a podporovat kreativitu. Stejně jako jakýkoliv jiný manažerský nástroj však vyžaduje citlivý přístup a orientaci v kontextu.

V profesním i osobním životě se často ocitáme v situacích, kdy uděláme chybu. Někdy jde o drobné přešlapy, jindy o větší omyly, které mohou ovlivnit ostatní lidi nebo celý projekt. Klíčovou otázkou ale není to, zda chybu uděláme – protože dříve či později na ni dojde – ale to, jak na ni zareagujeme. Dospěl jsem k přesvědčení, že omluva není projevem slabosti, ale naopak ukázkou síly a zralosti, která může vztahy posílit. Nabídnout upřímnou omluvu vyžaduje odvahu – musíme potlačit své ego, přiznat slabost a nést riziko, že budeme odmítnuti. Současně však otevíráme dveře k dialogu a dáváme najevo, že jsme připraveni přijmout odpovědnost a hledat cestu k nápravě.

Cesta k úspěchu není téměř nikdy hladká. Pokud usilujete o něco hodnotného, můžete se vsadit, že to nebude snadné. Abyste uspěli, potřebujete neotřesitelnou víru ve svůj cíl a ve svou schopnost ho dosáhnout. Navzdory veškerému úsilí se ale někdy věci prostě nevyvíjejí podle našich představ. Proto tradiční moudrost doporučuje mít záložní plán.

Sedíte na hodnoticím pohovoru se svým nadřízeným, který se vám chystá dát negativní zpětnou vazbu. Nejprve vás však uklidní pochvalou za jiný aspekt vaší práce. Poté přejde ke skutečnému účelu setkání – kritice. Nakonec pohovor uzavře dalším pozitivním sdělením, abyste nebyli tak naštvaní (na něj) nebo zklamaní, až budete odcházet z jeho kanceláře. Jaký dojem ve vás tento přístup zanechává? Vnímáte ho jako citlivý a podporující, nebo spíše jako neosobní, manipulativní? Přináší vám pocit důvěry a motivace, či spíše nejistotu a pochybnosti?

Jaké cíle jste si předsevzali do nového roku? Růstové cíle by měly být navrženy tak, aby podporovaly nejen dosažení konkrétního výsledku, ale také radost z cesty, která k němu směřuje. Důležité nejsou jen velké milníky, ale hlavně ty malé, postupné kroky, které nás neustále posouvají vpřed a udržují naše nadšení. Každý malý pokrok má svou hodnotu, neboť otevírá cestu dalším úspěchům a společně s ostatními přispívá k výrazné změně. A i když jednotlivé kroky mohou samy o sobě působit nenápadně, jejich souhrnný efekt má potenciál přinést dlouhodobý růst a zásadní posun kupředu.

Ještě než se mu narodily děti, dospěl László Polgár k přesvědčení, že „genialita je výsledkem práce a šťastné okolnosti“ a že „géniové se nerodí, ale jsou vychováni“. László svou teorii potvrdil tím, že se z jeho dcer staly tři výjimečné šachistky – Zsuzsa Polgárová dosáhla titulu velmistra ve 21 letech, Judit v 15 letech a jejich sestra Zsófia ve 22. Ačkoli měl László jistě nadprůměrné IQ, samotná biologická predispozice na vysvětlení těchto výsledků nestačí. Sestry Polgárovy si své impozantní šachové dovednosti rozvinuly v prostředí příznivém pro velmi pilnou a tvrdou práci. Polgár, odborník na šachovou teorii a autor několika knih, se rovněž intenzivně zajímal o správné metody výchovy dětí. Své tři dcery vzdělával doma – především v šachu. První výsledek se dostavil, když Zsuzsa vyhrála budapešťské šachové mistrovství dívek do jedenácti let ve věku pouhých čtyř let. Jeho dcera Judit ho dokázala porazit v šachu, když jí bylo pět.

Neuroleadership je poměrně nová a rychle se rozvíjející interdisciplinární oblast, která propojuje neurovědu s principy a praxí vedení lidí a organizací. Využívá poznatky o fungování lidského mozku k tomu, aby vedoucí pracovníci lépe porozuměli sobě, svým týmům a způsobům, jak dosahovat efektivního vedení. Klíčovou otázkou neuroleadershipu je, jak neurobiologické procesy ovlivňují myšlení, chování a rozhodování leaderů a jak toho lze využít pro zlepšení pracovních výsledků i osobních vztahů na pracovišti.

Jste žákem/žákyní základní školy v Nizozemsku a vaši rodiče dali informovaný souhlas k vaší účasti ve výzkumném šetření Childhood Leadership Study. Už dříve jste vyplnili několik baterií otázek v dotazníkovém šetření a dnes ráno to vypadá skutečně zajímavě. Badatelé z Amsterdamské univerzity vás v rámci vaší třídy náhodně rozdělili do skupin po třech (vás označili jako „účastníka A“, druzí jsou „B“ a „C“) a sdělili vám toto zadání:

O prázdninách se pozornost celého světa upírala k výkonům na olympiádě. Avšak blýskavé medaile, které sportovci vybojovali, jsou jen pomyslným vrcholkem ledovce – ten vidíme, zatímco pod hladinou zůstává skryta nejméně čtyřletá každodenní příprava olympioniků, která tomu předcházela. Pokud se chceme od našich sportovců o úspěchu něco naučit, měli bychom se soustředit právě na toto období potu a dřiny, pokusů a nezdarů, vytrvalosti a houževnatosti.

Se začátkem nového školního roku pravděpodobně plánujete zavést ve škole nějaké změny. Avšak skutečné ukotvení změn v praxi je – jak známo – mimořádně obtížná disciplína. V managementu změny existuje příhodná analogie označovaná jako „marathon effect“, která přináší nový pohled na dynamiku zavádění nových postupů a technologií v organizacích. Tento koncept, inspirovaný průběhem maratonu, nám pomáhá pochopit, jak různé skupiny lidí přijímají změny a adaptují se na ně různým tempem. V následujícím textu se podíváme na to, jak tento efekt funguje, jaké paralely můžeme nalézt mezi běžeckým závodem a procesem změny a jak tento vhled může pomoci manažerům lépe navigovat své týmy skrze náročné transformační období.

Ačkoli to může znít divně, lidé, kteří patří mezi špičky ve svých profesích, obvykle mají tendenci být spíše narušiteli pravidel, než aby je důsledně dodržovali. Jsou to rebelové a svět je díky nim určitě lepším a zajímavějším místem. V tom je ale jistý paradox. Od školních let se učíme řídit pravidly. Učíme se zapadnout do systému, mít dobré známky ve standardních testech a přizpůsobovat se kolektivu a s týmiž požadavky se pak setkáváme i ve svém oboru. To je nešťastné, protože uniformita a bezmyšlenkovité přijímání pravidel brzdí kreativitu. Pokud chcete opravdu vyniknout, ať už v práci, nebo v životě obecně, porušte pravidla. Porušujte, transformujte, tvořte. Využijte svůj "rebel talent", změňte se a změňte svět kolem sebe.

Jak důležité je mít dobrou síť kontaktů, abyste dosáhli svých cílů? Na stupnici od jedné do pěti většina manažerů odpoví na tuto otázku čtyřkou nebo pětkou. Všichni souhlasí s tím, že vztahy jsou klíčové: značná část vašeho úspěchu bude záviset na lidech, které znáte, a na vztazích, které jste si vytvořili. Díky nim budete mít přístup k informacím, a tudíž příležitost učit se, budete mít strategický přehled o nových příležitostech, iniciativách a trendech ve vašem oboru, najdete lidi, jejichž dovednosti a know-how potřebujete ve svém týmu. V rámci sítě můžete navázat oboustranně prospěšnou spolupráci nebo vám někdo pomůže i mimo vaši organizaci, budete moci budovat vaši profesní pověst, rozšiřovat svůj vliv a získávat podporu pro vaše projekty od lidí, které sami možná ani neznáte, ale oni znají vaši práci, a tím se budete moci dostat k příležitostem, které posunou vaši kariéru vpřed. Nebo z nich jednoduše můžete čerpat energii, podporu a inspiraci pro vaši práci.

Existují čtyři rozdílné typy manažerů. Podívejte se na obrázek: jeden typ má v porovnání s ostatními zdaleka nejhorší výkon a jeden dosahuje pozoruhodně lepších výsledků než zbylé tři. Který typ jste vy? Autoři výzkumu Jaime Roca a Sari Wilde, badatelé v oblasti lidských zdrojů ve společnosti Gartner Human Resources Research and Advisory s centrálou v USA, stát Connecticut, provedli rozsáhlé šetření. Výsledky publikovali v knize s příznačným podtitulem „Proč někteří vedoucí vychovávají výjimečné talenty – a jiní ne?“ V následujícím textu se pokusíme dát na tuto otázku odpověď.

Rozhlédněte se kolem sebe a uvědomte si všechny věci v okruhu 360 stupňů, které mají bílou barvu. Sestavte si v duchu jejich seznam. Nyní opravdu PŘERUŠTE ČTENÍ a udělejte toto jednoduché cvičení. Nečtěte, rozhlížejte se! Máte hotovo? Teď zavřete oči nebo je nezvedejte od textu a dejte dohromady, kolik zelených věcí si vybavíte. Žádnou? Jednu? Dvě? Tak nyní oči otevřete a znovu se pozorně podívejte na všechny strany! Kolik zelených věcí jste opomněli? Tato zkušenost by nás měla poučit, že máme přirozenou tendenci všímat si jen toho, co hledáme, a příliš se soustředit jen na to, co chceme vidět/najít. Na co zaměříme pozornost, to se nám zjevuje.

Idea zachycená v tomto heslu se zdá být docela jednoduchá. Pokud někdo vidí potenciální problém, měl by o něm informovat někoho s pravomocí se jím zabývat. Nicméně v mnoha organizacích není myšlenka vyjádření svého názoru, pokud jste svědky čehokoli znepokojujícího, vůbec jednoduchá. Zaměstnanci ve své práci neustále narážejí na problémy, dostávají neefektivní či nesprávné příkazy, uvědomují si příležitosti ke zlepšení, chápou, co by bylo potřeba udělat…, a přesto nemusí nutně sdělovat nic ohledně těchto zkušeností svým nadřízeným, kteří by mohli přijmout potřebná opatření. Nemusí využít svůj hlas a mohou se naopak rozhodnout mlčet.

Koncept T-dovedností nebo výraz T-profesionál (anglicky T-shaped person) je metaforou odkazující na tvar písmene T, z něhož vyplývají dvě dimenze: hloubka a zároveň šířka znalostí. T-shaped jedinec má hluboké odborné znalosti v jednom konkrétním oboru (hlavní svislá čára „T“) a zároveň má znalosti a schopnosti v mnoha jiných oblastech (horizontální část „T“). Tento model znamená, že daný jedinec je expertem na určitou problematiku, ale zároveň je schopen spolupracovat a komunikovat s odborníky z různých disciplín. T-shaped profesionálové jsou schopni řešit komplexní problémy a inovovat tím, že kombinují svoje hluboké znalosti s různými dovednostmi a perspektivami a dokáží vytvářet fungující mezioborové týmy. To pak vede k silnější, efektivnější a inovativnější organizaci.

Hledání dobré práce vyžaduje v první řadě působivý životopis a na internetu existuje nespočet návodů, které se věnují tvorbě takového dokumentu a slibují, že vás dostanou do druhého kola výběrového řízení. Ale jestli je něco, co byste asi sami od sebe neudělali, pak je to zveřejnění CV vašich neúspěchů, že? Přesně to však udělal uznávaný profesor z Princetonské univerzity (jedna z nejprestižnějších vysokých škol v USA). Stále více výzkumů potvrzuje, že se svými vlastními chybami a selháními bychom se měli všichni trochu více otevřít.