Říkalo se jí ničemná populace „Gauner Populazion“, zlořádi. Lidé, kteří měli jen velmi omezená práva a byli pro nemalou část populace podřadnou rasou. Aby mohli být „efektivně“ zlikvidováni, dělaly se povinné soupisy všech takto označených lidí. Nejednalo se přitom o žádné vzdálené cizí země. Odehrávalo se to všude po Evropě a také u nás –
v Československu. Řeč je o romském holokaustu, který je pro mnohé stále tabuizovanou a popíranou kapitolou historie 20. století a který zcela ojedinělým způsobem přibližuje divadelně pojatý zážitkový workshop Velký dům společnosti Post Bellum.
A protože se jedná o téma, které je složité a málo známé nejen pro samotné děti, ale i pro dospělé, zeptala jsme se na ty nejdůležitější otázky lektorek Dominiky Prokopové (DP) a Barbory Maxové (BM), které se podílejí na samotném workshopu, a také historičky Mgr. Anny Míškové (AM), která se tématem romského holokaustu dlouhodobě zabývá v brněnském Muzeu romské kultury.
Co říkají během workshopu Velký dům žáci i učitelé:
To jako fakt?! To není možné! To se opravdu stalo? Proč jsme se o tom nikdy neučili?! Proč jsme o tom nikdy neslyšeli? Jak je možné, že se o tom vůbec neví? To byla nespravedlnost! Tolik Romů zmizelo během druhé světové války? Proč se
o tom víc nemluví? Proč se o tom neučíme ve škole?
Proč je vlastně dnes podle vás potřeba mluvit speciálně o romském holokaustu? Není toho o holokaustu v našich médiích, knihách a filmech až příliš mnoho?
AM: O romském holokaustu se toho ví ve společnosti stále málo. Příliš dlouho mu v médiích i ve společenské debatě nebyl dán téměř žádný prostor a to mělo za následek, že se nejenom o holokaustu Romů a Sintů často nic neví, ale setkáváme se i s jeho aktivním popíráním. Proti tomu lze bojovat ale právě jen tím, že se holokaust neustále připomíná a o jeho obětech se mluví. Je to navíc důležité pro přeživšía pozůstalé po obětech, pro které je uznání jejich utrpení důležitou součástí vyrovnávání se s takovým traumatem.
BM: Ano, holokaust se v umění a médiích objevuje poměrně často a podle mě je to dobře. Skutečnost, že v současnosti existují lidé, kteří existenci těchto hrůz popírají nebo překrucují, mě děsí. Konkrétně o romském holokaustu se ale ví hodně málo, protože většina lidí si tento pojem spojuje spíše s židovským etnikem. My termín holokaust v souvislostis Romy a Sinty používáme proto, že termín z romštiny (
pojarmos
) by byl pro veřejnost ještě méně srozumitelný.DP: Přesně tak. Ale ať už se jedná o holokaust Romů nebo Židů, je potřeba otevírat toto téma, mluvit o tom a připomínat si to. Pokud mohou být symboly jako židovská hvězdav současnosti zneužívány tak bizarním způsobem, jakým někdy zneužívány jsou, je to, myslím, největší důkaz toho, jak moc je třeba nezapomínat.
Jak byla u nás vnímána romská komunita před 2. světovou válkou?
AM: Byla vnímána jako minorita na okraji společnosti. Jako nepřizpůsobiví, jako neochotní pracovat, zároveň jako tajemně romantičtí poutníci s nádhernou hudbou. Spousta stereotypů a dezinformací, které převládají i dnes.
BM a DP: Vzpomínáme si na příklad z prvorepublikové doby: Pokud romské děti chodily do školy, tak ve třídě bylo běžné, že seděly až v poslední lavici. A konkrétně tento příklad se objevuje i v našem workshopu, kde účastníci na chvíli vstoupí do rolí žáků ve 4. třídě školy v moravských Nesovicích. To, že učitel v dobré víře přesadil malou romskou dívku do přední lavice vedle dívky z bohaté rodiny, bylo považováno za naprostý skandál.
Jaké byly typické příběh romských rodinu nás za 2. světové války?
AM: Hodně záleží na tom, jestli bychom se zajímali o českou či moravskou romskou rodinu. Asi bych nerada úplně zobecňovala, ale například moravští Romové žili již velmi často usedle či polousedle, tzn. že například měli své domky, většinou v koloniích mimo obce. Některé děti již chodily do škol. Romové se živili tradičními romskými řemesly, jako bylo třeba kovářství, koňské handlířství nebo proslulá hudba. Ve 40. letech pak se nad nimi ale začala stahovat mračna perzekuce, už od roku 1939 jim bylo zakázáno kočovat a museli se usadit na jednom místě. V obcích, kde zůstali, si však často obyvatelé nepřáli, aby se u nich Romové usadili. Za druhé světové války si pak Romové prošli hrůzami holokaustu, které 90 % českých a moravských Romů nepřežilo. Z celkem6 500 Romů a Sintů, kteří byli spočteni na území Protektorátu Čechy a Morava v roce 1942, se zpátky domů vrátilo pouhých přibližně 800 lidí.
To jsou jednoznačně tragická čísla. Do jaké míry se toto projevilo na vnímání romské komunity v poválečném Československu?
AM: Obávám se, že se toho příliš mnoho nezměnilo. Romové a Sintové nebyli uznáni jako oběti genocidy, odškodnění jim bylo přiznáno až po mnoha letech, pokud se jej vůbec dožili. Jejich utrpení bylo zlehčováno, stejně tak i důvody, proč se tak stalo, byly udávány špatně. Oběti holokaustu nebyly připomínány a na místě, kde býval koncentrační tábor v Letech u Písku, byl v 70. letech postaven vepřín. Byly tady snahyo připomínání i ze strany samotných Romů. Zvláště pak v 70. letech, kdy vznikla organizace Svaz Cikánů-Romů, která měla jako jeden ze svých cílů výzkum a připomínání holokaustu. Byla ale státem rozpuštěna a k obnovení pietních aktů došlo až v roce 1995.
Teď jsme si ve zkratce shrnuli prvorepublikovou, válečnou i poválečnou atmosféru v ČR. Jaká kapitola romské historie se v Česku píše dnes?
AM: Ráda bych věřila, že se situace zlepšuje. Stát vykoupil vepřín, aby mohl být postaven důstojný památník v Letech, v Hodoníně u Kunštátu je již fungující památník, v Praze vznikne Centrum Romů a Sintů. Na tíživou situaci současných Romů a Sintů se často upozorňuje, ovšem ve společnosti stále převládají rozšířené předsudky a diskriminace. Romové stále čelí zásadním problémům, které můžemei my ve společnosti pomoci změnit a překonat. Třeba tím, že se budeme více vzdělávat o této největší minoritě, která tus námi žije více než 600 let a je součástí našich dějin a naší kultury.
BM: Věřím, že situace nyní lepší je, minimálně v příležitostech ve vzdělávání, v práci mnoha neziskových organizací, které Romům pomáhají. Bohužel ale nenávist a předsudky jsou tady pořád a není jich málo.
DP: Myslím, že se dá konstatovat, že situace je lepší, protože během workshopů jsem se v poslední době setkávala se studenty, kteří jsou zvyklí fungovat v třídním kolektivu se spolužáky z různých minorit a stává se to pro ně naprostou samozřejmostí. A to je skvělá zpráva! Přesto doufám, že se to bude zlepšovat i nadále a že se budou krátkozraké stereotypy stále více nabourávat, místo toho, aby byly ještě přiživovány veřejnými činiteli, jak se bohužel někdy stává.
Jak vnímají současný přístup k romské otázce děti? Jak reagují při workshopecha přednáškách o romském holokaustu?
AM: Na svých přednáškách se setkávám spíše s mladými dospělými či dospělými. Nejčastější emocí je ale dle mé zkušenosti údiv. Toto se stalo? Tolik Romů zmizelo během druhé světové války? Proč se o tom víc nemluví? Proč seo tom neučíme ve škole? Často pak i vidím, že si odnášejí nějaké ty otázky domů a že to třeba v nich zanechalo i jiný obraz Romů než ten, který nabízí mainstreamová média.
BM: Na našich workshopech jsme se setkali spíše s tím, že o romském holokaustu neměly děti ani páru. I já jsem se při tvorbě workshopu dozvěděla mnoho nových informací, které jsem do té doby netušila. Nejčastějším slovem, kterým studenti reflektovali svoje pocity po prožitém workshopu, byla „nespravedlnost“.
Co bylo hlavním impulsem pro vznik workshopu Velký dům pod taktovkouPost Bellum?
DP: Nabourat stereotyp o holokaustu a o romské minoritě jako takové, rozšířit povědomí o romském holokaustu a otevřít diskuzi o tom, z čeho předsudky vůči Romům historicky vychází a jaká je situace dnes.
A co je obsahem worskshopu?
DP: Účastníci se seznámí s životem na moravské vesnici před 2. světovou válkou a s romskou rodinou, která v ní žije. Prožívají drobné každodenní příhody, vnímají proměnu, kterou s sebou přinesl vznik protekorátu. Zlomovým okamžikem je oběžník, který vyzývá k přesunu neužitečných „cikánů“ do cikánského tábora. Účastníci se na situaci dívají z pohledu běžných obyvatel vesnice.
Jaké jsou základní parametry tohoto workshopu? Komu je určen, jak je dlouhýa jak si jej můžeme nejlépe objednat?
DP: Workshop je určen především žákům 2. stupně základních škol, ideálně 8. a 9. třídám, případně středoškolákům. Workshop trvá 3 hodiny a je možné si jej objednat přes webové stránky Paměť národa školám v sekci Workshopy: https://skoly.pametnaroda.cz/workshopy/.