Jsem si jistá, že radost z češtiny už v dětech zůstane

Pro zajímavost – oficiálně se moje pozice nazývá školní dozorkyně a poradkyně pro školy s výukou v českém jazyce. Vykonávám ji na poloviční úvazek. Jmenovalo mě Ministerstvo vědy, vzdělávání a mládeže, abych pomáhala školám s výukou češtiny kdekoli v Chorvatsku. Než jsem se poradkyní stala, více než deset let jsme nikoho takového neměli. Napřed jsem si zmapovala terén a zjistila, že kromě dvou českých škol s výukou všech předmětů v českém jazyce existují školy, kde se čeština učí několik hodin týdně, a jiné, kde je čeština spíše jako dobrovolná činnost. Veškerou výuku bylo nutné začlenit do nově nastaveného státního systému výuky menšinových jazyků, který rozlišuje modely A, B a C.

Model A znamená, že veškerá výuka probíhá v českém jazyce, podle chorvatských osnov, ale z českých učebnic – překládaných nebo autorských. Čeština se vyučuje čtyři hodiny, stejně jako chorvatština. Model využívají dvě větší školy – v Daruvaru a v Končenicích – a malotřídka v Ivanově Sele.

K modelu B se podařilo přejít na daruvarském gymnáziu. Čeština se tam vyučuje čtyři hodiny týdně a lze z ní maturovat, česky je i dějepis a zeměpis. Předměty jsou rozšířeny o témata spojená s Českou republikou a naší menšinou, aby žáci získali širší pohled.

V modelu C se čeština učí nad rámec běžné výuky. Přešly na něj některé školy s tradiční výukou českého jazyka, další školy jsem pomáhala založit. Spadá do něj asi 400 dětí – od Rijeky, přes Záhřeb až po Slavonii.

Do některého z modelů je dnes zapojeno přibližně 950 dětí.

Základem mé práce je školy založit, starat se o ně, najít odborné učitele, podpořit je. Pomáhám organizovat odborné vzdělávání pro učitele. Spolupracuji s Národním centrem vnějšího hodnocení – což je vlastně váš Cermat. Pro něj děláme srovnávací zkoušky, které jsou povinné pro všechny žáky čtvrtých a osmých tříd. Chodím na náslechy a z nich se píšou různé zprávy pro ministerstvo. Spolupracuji s novinovým nakladatelstvím Jednota, které dělá učebnice, byla jsem dlouholetou předsedkyní Rady pro školní otázky Svazu Čechů, kde děláme aktivity pro všechny děti z menšin.

Jednotlivé školy jsou hodně různé. Třeba v Záhřebu se k výuce češtiny každou sobotu sjíždějí děti z 18 různých škol. Naopak v Lipovlanech, což je malá vesnička, kde se česky učí míň a míň dětí, výuka závisí na jednotlivcích. Když přijdu na místo, snažím se pomoci – zjistím, jestli nechybí učebnice, jestli si učitel ví rady a není potřeba nějaký seminář. Je to hodně o práci s učiteli.

Je to tak. Často jsem ve škole dost dlouho a pracuji po večerech. Svou výuku chci mít také pěknou, protože mě loni – teď se pochlubím – ministr vybral jako jednoho z 500 zvlášť kvalitních učitelů. V Chorvatsku to funguje tak, že učitel může kariérně postupovat. Musí samozřejmě splňovat určité podmínky – jeho žáci musejí mít úspěchy, musí být ve škole aktivní, publikovat, mít přínos pro společnost apod. Potom se na dvě hodiny přijdou podívat lidé z Agentury pro výchovu a vzdělávání, a pokud učitel vyhověl, postoupí na vyšší stupeň. Po pěti letech se proces opakuje. Sami ředitelé nemají možnost dát učitelům odměny, ale tento systém umožňuje, aby mohli mít kvalitní učitelé lepší finanční ohodnocení než ostatní.

Zajímavé také je, že státní zkoušky v Chorvatsku se nekonají po absolvování vysoké školy, ale až po roce praxe. Jeden den se píše tříhodinová esej a druhý je ukázková hodina před pětičlenným týmem z ministerstva. Musí se odevzdat i dokonalá příprava a poté ředitel školy, kde se zkouška skládá, zkouší ze zákonů, z metodiky apod.

Většina našich učitelů má za sebou daruvarské gymnázium, kde funguje model B. Každý rok skončí takových 5 až 10 žáků. Když jdou ale studovat vysokou školu do velkých měst, češtinu někdy částečně zapomenou. Pak se nám stává, že učitel, který právě promoval, mluví česky hůř než po maturitě. Následuje tedy další , protože učitel při výuce mluví neustále dvojjazyčně. Musí látku podat, aby mu rozuměli úplně všichni. Sice jsme prosadili, aby v českých učebnicích byly v závorkách i chorvatské termíny, a dítě má i v české škole právo odpovídat na otázky chorvatsky, ale je potřeba myslet na to, že má skládat srovnávací zkoušky ze všech předmětů v češtině. Jejich výsledky se zapisují do tzv. e-třídní knihy a matriky a přece jen o dítěti něco vypovídají, děti se tak obvykle snaží, aby vše uměly – zvlášť chemii, biologii, to je pro ně těžké.

Je potřeba individuální přístup. Pomáhají jim i semináře, kde si sami osvojují terminologii. Jazyková úroveň dětí je skutečně velmi různá. Zhruba třetina žáků v naší škole mluví doma česky, třetina mluví česky třeba s prarodiči a třetina česky vůbec nemluví, ale buď mají český původ, nebo je do školy chtěli dát rodiče, protože si myslí, že získají hodnotu, která jim v životě k něčemu bude.

Ano. Začalo to asi tím, že naše MŠ Ferdy Mravence v Daruvaru získala krásné vybavení – díky Československému ústavu zahraničnímu, který pomáhá Čechům v zahraničí. Rodiče zaujala možnost dát děti právě do této školky, máme tam vychovatelky na špičkové úrovni. Když má dítě v šesti letech pokračovat na základní školu, nechce se oddělit od kamarádů, a tak pokračuje na ZŠ J. A. Komenského. Pokud je pilné a má za sebou českou mateřskou školu, zvládne i českou školu základní.

Druhá česká škola podle modelu A, která je v Končenicích, má celý první stupeň český, protože ve vesnici žijí většinou české rodiny. Na druhém stupni je česká a chorvatská paralelka.

Před dvaceti třiceti lety menšina dostávala pět stipendií, díky jednomu jsem studovala i já na Karlově univerzitě. Absolventi se pak vraceli zpátky do menšiny. Dnes už jsou stipendia jen semestrální, studenti obyčejně stráví semestr nebo dva v Brně – a málokdo se vrátí. Dále Dům zahraniční spolupráce pro diasporu připravuje letní semináře, kterými prošlo mnoho našich učitelů. Jako podporu tu máme také dvě učitelky z České republiky, které opravdu hodně pomáhají, mají vlastní nápady, projekty…

Chorvatská škola je osmiletá a ve známkování je pětka nejlepší známka.

U nás v české škole se mluví česky, některé děti mezi sebou mluví chorvatsky – jak kdo umí. Jak už jsem říkala, učíme podle chorvatských osnov, ale z českých učebnic. Pořádáme letní školy v České republice, osmáci tam jezdí lyžovat. Máme čtyři hodiny chorvatštiny a čtyři hodiny češtiny. Od první třídy učíme informatiku a náboženství. Jsou to volitelné předměty, ale většina dětí si je aspoň na prvním stupni zvolí. Máme také hodně kroužků a aktivní děti chodí třeba na pět šest. Zajímavé je, že v Daruvaru máme i hudební školu a víc než polovina dětí je českých – asi i tady platí, že co Čech, to muzikant.

Kulturu má na starosti Svaz Čechů, ale my jako školy víme, že ji musíme vlastně znova naučit. Oživujeme i mnoho tradic. Jeden folklorní soubor například chodí o Vánocích koledovat. Máme spoustu divadel, velice oblíbené jsou tu dechovky. Máme také aktivní radioamatéry se skvělými výsledky.

Svaz Čechů pořádá zhruba od konce šedesátých let Naše jaro, takový „slet“, ze kterého se postupně stalo Naše jaro divadelní, folklorní, literární a výtvarné. Máme recitační soutěž Krasomluva nebo soutěž Čtení tě mění – chceme motivovat žáky, aby mluvili česky, takže si dítě přečte knížku a před porotou o ní mluví. A ještě jsem nezmínila jazykové soutěže. Podařilo se nám prosadit, aby byla olympiáda v češtině chráněna státem jako soutěže ze všech jiných školních předmětů. Vítěz získává tzv. Oscara vědomostí – je to ocenění na vysoké úrovni, které předává ministr.

To, co generace před námi započaly, se rozrůstalo a nabalovalo, a když dnes někdo žije jako krajan v Daruvaru, má nesmírně bohatý život. Až se to někdy všechno nestíhá.

Ano, řekla bych, že zájem neustále vzrůstá. Myslím si, že možná bude pomalu upadat kvalita českého jazyka v Chorvatsku, ale bude se zvětšovat zájem o češství. Lidí, kteří jsou nějak spjatí s Českem, přibývá a povědomí o české menšině je větší a větší.

Nejsem samozřejmě objektivní, mám češství v sobě. Ale myslím, že je to důležité pro Chorvatsko. Aby si i Chorvati jako většinový národ uvědomili, že vedle nich žijí menšiny, které jim mají co dát, co ukázat.

Řekla bych, že každého z nás naplňují. Těší mě, když vidím, jak mají učitelé v pátek odpoledne seminář a večer se jim nechce domů, protože je jim tam dobře. Nebo když se zdraví děti z různých vesnic na soutěžích, protože už se díky češtině znají, vzájemně si tleskají, když recitují. Jsem si jistá, že radost z češtiny v nich už zůstane.

Vliv měla moje rodina. Tatínek studoval žurnalistiku, jugoslavistiku a češtinu na Karlově univerzitě, byl první stipendista z bývalé Jugoslávie, který studoval v Praze. Seznámil se tam s maminkou a vzal si ji do Chorvatska. Rodiče byli novináři, maminka se poté stala ředitelkou novinového vydavatelství Jednota a vedla úspěšnou divadelní skupinu. Takže já jen pokračuji a dělám to úplně stejně, jako to dělali oni. A má sestra taktéž.

Ve škole ještě vedu loutkovou skupinu – už vyloženě jako přesčas. Ta mi dělá radost, protože jsem hrála divadlo a patřím do divadelnické rodiny. Po večerech chodíme s manželem tancovat, chodím na jógu. A všechen zbývající čas patří rodině.

Největší místní oslava jsou dožínky. Letos budou sté, budou se konat 11. a 12. července v Daruvaru a budou opravdu nádherné. Kdo je Čech, na dožínkách bude. Je to něco, co sdružuje všechny Čechy v Chorvatsku. Srdečně kolegy z České republiky zvu.