Slyšeli jste o terapii pohádkou? Mohlo by se zdát, že jde o záhadný pojem, a jeden rodič se mě dokonce zeptal, jestli to znamená „majznout dítě knížkou po hlavě“ – ale to rozhodně ne! V tomto článku si vysvětlíme, co přesně terapie pohádkou obnáší a jak s ní pracovat ve třídě plné předškoláků. Ukážeme si, jak mohou příběhy nejen bavit, ale i pomáhat dětem překonávat jejich každodenní překážky a zvládat emocionální zatížení.
Pohádkoterapie v mateřské škole
Mgr.
Natalja
Moński
školní psycholožka na ZŠ v Krnově a v Opavě; v Centru dětského rozvoje Pro
Nakrmit, zabavit, naučit, obléct, uklidnit, rozsoudit, povzbudit, přesvědčit, odměnit… a to ještě není úplný seznam toho, co všechno musí zvládnout učitelé v mateřské škole. Učitelky a asistentky dobře vědí, že každý den ve třídě plné děti přináší své nové výzvy. Někdo teskní po mamince, jiný strčil do kamaráda, dva se nepohodli o hračku a nějaký malý „lingvista“ obohatil slovník celé třídy o slovo, které byste mezi předškoláky určitě nečekali. V anketě, kterou jsme nedávno rozeslali učitelkám MŠ, většina uvedla, že se nejčastěji setkávají s takovými psychickými problémy dětí, jako jsou negativismus, problémy s komunikací, problémy s adaptací a agrese vůči ostatním. Na druhém místě byla zvýšená plačtivost a problémy s příjmem potravy. Při řešení podobných a mnoha jiných situací na pomoc pedagogům může přijít terapie pohádkou.
Proč právě pohádky?
Děti předškolního věku žijí ve světě plném fantazie. Jejich myšlení je charakterizováno magičností a animismem: jsou schopné povídat si s kamenem, nosí domů klacík, protože je tam chudák sám a pláče, prolézačka se v jejich mysli snadno promění v raketu nebo loď, a když jim ukážete o Vánocích zlaté prasátko, buďte si jisti, že ho uvidí. Pohádky vytvářejí prostor, kde dospělí mohou komunikovat s dětmi jejich jazykem. Smyšlené příběhy poskytují dětem pocit bezpečí a umožňují jim lépe zpracovávat obtížné situace, jako by se týkaly někoho jiného, například lišky, a ne jich samotných.
Co je to pohádkoterapie?
Pohádková terapie je psychologický nástroj, který využívá pohádky k řešení problémů v oblastech výchovy a vzdělávání, pomáhá při korekci chování.
S pomocí pohádek lze rozvíjet emoční inteligenci, zlepšovat sociální dovednosti a pomáhat překonávat strachy. Mezi hlavní dětské problémy, které se řeší pomocí metody pohádkové terapie, patří agresivita, nízké sebehodnocení, strachy, lhaní, vývojové krize či neurózy.
Pohádky, které se používají při práci s dětmi, by měly splňovat následující kritéria:
*
Hlavní hrdina je blízký dítěti co do pohlaví, věku a povahy.
*
Život hrdiny je popsán tak, že dítě dokáže nalézt podobnosti se svým vlastním životem.
*
Hrdina se ocitá v problémové situaci podobné té, která se vyskytla v životě dítěte, a zažívá podobné pocity.
*
Hrdina hledá cestu ze situace a prochází řadou zkoušek a obtíží, které ho vedou ke změnám. Například může potkávat bytosti, které se ocitly ve stejné situaci, a pozorovat, jak se chovají.
*
Nakonec hrdina vyvozuje závěry, mění chování nebo nalézá řešení svého problému.
Hlavním prostředkem psychologického působení v pohádkoterapii je
metafora
jako jádro každé pohádky. Právě hloubka a přesnost metafory určují účinnost pohádkoterapeutických technik v práci s dětmi.Pohádka by neměla dávat správnou hotovou odpověď, ale spíše by měla pobízet dítě, aby samo stavělo a sledovalo souvislosti. Také pohádka v žádném případě nesmí hanobit nebo děsit toho, pro koho je napsána. Jinak by se dítě mohlo vyděsit a jedna problémová situace by ustoupila do pozadí, zatímco by se objevila další.
Jak na to?
Existuje několik základních způsobů, jak může pedagog nebo psycholog pracovat s pohádkou.
1. Vyprávění a diskuse
Je třeba nejprve určit řešený problém a vybrat nebo vymyslet příběh, který může pomoci při zpracování problému a je přímo nebo metaforicky spojen s reálnou situací.
Dospělý emocionálně a výrazně čte nebo vypráví dětem pohádku. Poté je třeba pohádku podrobně prodiskutovat, klást dětem otázky, které je přimějí přemýšlet o problému. V tomto případě je možné použít již hotové, všem známé pohádky.
Například pohádka Andersena „O ošklivém káčátku“ může být efektivně použita, pokud ve skupině vznikl problém posmívání se některému dítěti kvůli jeho odlišnosti od ostatních. Je důležité, aby děti přemýšlely o citech, které káčátko zažívalo, když se mu ostatní smáli. Požádat děti, aby káčátku daly nějaké rady, nabídly pomoc. Dát jim příležitost vyjádřit názor na ptáky posmívače. V žádném případě ovšem nesmíme provádět přímou paralelu: „Vidíte, Anička se také liší od ostatních. Vzpomeňte, jak se jí smáli Péťa a Matěj.“
Tento způsob použití pohádkoterapie se také nazývá biblioterapie. Na odkazu https://www.bibliohelp.cz/knihy/pohadkoterapie mohou učitelé a rodiče najít hotové terapeutické pohádky rozdělené podle témat, jako například nemoc, změny v rodině, strachy atd.
2.
Skládání vlastní terapeutické pohádky spolu s dětmi
Tento způsob pohádkoterapie je náročnější a vyžaduje určitou odbornou kompetenci pedagoga. Nejprve je třeba vytvořit postavu hlavního hrdiny.
Hlavním hrdinou pohádky mohou být běžné předměty, zvířata, lidé, kouzelníci, přírodní jevy, vlastně cokoliv, protože je to váš kouzelný svět. Je třeba vycházet z toho, co v dětech vyvolává pozitivní emoce. Důležité je, aby hlavní hrdina byl dítěti blízký a aby odrážel některé jeho charakterové rysy a obsahoval ty aspekty chování, které byste chtěli zpracovat. Vymyšlené jméno může také odrážet charakter postavy. Může to být například zajíček Schoválek (když se budeme bavit o strachu) nebo konvička Bouřlička (v případě, že nám jde o korekci výbušného chování). Hrdinu učitel může dětem představit i názorně, například vzít hračku zajíčka nebo postavit doprostřed konvičku. Fantazii se meze nekladou.
Na začátku musíme
umístit hrdinu do konfliktní situace
. Je třeba vycházet z reálných konfliktních nebo problémových situací, se kterými se setkáváte a chtěli byste na nich zapracovat, ale znovu je třeba transformovat je do umělecké metafory. K tomu je nutné pochopit příčinu konfliktu, co skutečně způsobuje nežádoucí chování.Například:
Byl na světě jeden zajíček a jmenoval se Schoválek. Takto mu říkala ostatní zvířátka, protože se bál úplně všeho a před vším se schovával. Představte si, že se bál dokonce i hub.
Zde už začněte zapojovat do děje děti. Například:
Čeho si myslíte, že se ještě Schoválek bál?
A už pozorně poslouchejte, jaké nápady mají děti.Povzbuďte děti k sebeuvědomění, ale znovu ne přímo:
Když se Schoválek bál, cítil to v celém tělíčku: nohy se mu třepaly, dlaně se potily… Co myslíte, co ještě cítil zajíček, když se bál?
Když to zjistíte, vytvářejte konflikt, do kterého se náš hrdina dostane. Nejprve hrdina reaguje na situaci obvyklým (nesprávným) způsobem. Je také potřeba popsat negativní důsledky, ke kterým takové chování vede.
Například:
Jednoho dne pozval kamarád ježek Schoválka na oslavu svých narozenin. Schoválek se moc těšil. Jako dárek vzal pro ježka největší mrkvičku, kterou měl ve svých zásobách, a vydal se na cestu k domečku ježka. Ale v té chvíli si uvědomil, že tam nejspíše nedojde, protože se bál vysokých stromů, šustivých listů, mravenců, a dokonce i lesních květin. A tak si zakryl oči tlapkami, zastavil se uprostřed cesty a plakal. Vtom si ho všimla velká vrána. Slétla k němu dolů na zem a ptala se, pročpak zajíček pláče. Vysvětlil jí, že se moc těší na oslavu narozenin svého kamaráda ježka, ale bojí se tam jít, protože na každém kroku cítí nebezpečí. Je mu to moc líto, ale vypadá to, že na oslavu nedorazí.
Využít můžeme
vytváření obrazů přátel a pomocníků, stejně jako nepřátel nebo překážek na cestě k cíli
. Obrazy přátel a pomocníků představují potenciální schopnosti hlavního hrdiny. Například v případě nesprávného chování hlavního hrdiny mohou přátelé nebo pomocníci demonstrovat konstruktivní model chování. Nepřátelé a překážky pak představují strachy a nedůvěru v sebe sama.„Bojím se stromů, květin a všech zvuků,“ stěžoval si zajíček. Vrána mu poradila: „Neboj se, poletím za tebou a budu ti pomáhat. Udělej 10 skoků a spočítej je. 1, 2, 3… Teď se zastav a podívej se nahoru. Vidíš, jak svítí sluníčko? Nech ho chvíli zahřívat tvůj čumáček a užij si to, sluníčko je prospěšné pro každého. Skákej dalších 10 kroků a teď se zhluboka nadechni a řekni, co cítíš.“ „Cítím, jak voní lesní květy, a taky cítím vůni borovic,“ odpověděl zajíček. „Výborně, ještě 10 skoků – a koukej, už jsme poblíž potůčku. Napij se čerstvé a studené vody. A vida, už vidím domeček ježka. Koukej, vidíš ho taky? Nepřestávej na něj koukat a doskákej tam už sám.“ Zajíc byl tak rád, že už je blízko, že si ani nevšiml jak, a už byl na oslavě. „Děkuji,“ zavolal na vránu. U ježka se sešla spousta dalších zvířat, všichni věděli, jaký je zajíc strašpytel, a ani nevěřili, že dorazí. Jakmile ho spatřili, tleskali a chválili ho za odvahu.
V metaforické formě mohou být některé obtíže při překonávání překážek řešeny různými způsoby, například lze obrátit problém v žert a zasmát se mu, použít chytrost (příklad s kocourem v botách, který porazil obra, když se ten sám proměnil v myš) nebo si vypomoct prostřednictvím kouzelných předmětů a pomocníků, předání ochranných talismanů hrdinovi, vzbuzení pocitu bezpečí a jistoty.
Znovu se obrátíme na děti:
A co byste poradily takovému zajíci vy? Máte nějaké další nápady?
Nechte děti, aby se vyjádřily.
Máte-li k dispozici hračky nebo obrázky, můžete je dětem rozdat. Na příkladu naší pohádky by to mohla být plyšová, plastová zvířata nebo obrázky lesních zvířat. Takže zajíci nebudou radit děti sami, ale zvířata, kterými disponují.
Nyní hrdina překonává všechny překážky samostatně.
Získané nové znalosti a zkušenosti se správným chováním musí ještě přejít do automatizovaných návyků a stát se vlastními. Ze strany přátel je stále potřeba povzbuzování a pochvala, které dodávají sebedůvěru a jistotu ve vlastní schopnosti. V této fázi dochází k překonávání vlastních vnitřních bariér a strachů nebo ke změně chování a napravení dříve udělaných chyb.
Od té doby byl zajíc den ode dne odvážnější. Když se vydal na cestu, vždy počítal svoje skoky, koukal na sluníčko, čichal vůni lesa, mlsal něco drobného nebo se napil vody po cestě. A když se něčeho malinko lekl, vždy se objevil nějaký kamarád – šneček, veverka, sýkorka – a všichni zajíce povzbuzovali: „Jen do toho, ušáčku, počítej kroky, 1, 2, 3…“ A dokonce mu přestali říkat Schoválek, protože se už víc neschovával, a začali mu říkat Hopsálek.
3. Tvorba a kresba
Poslední způsob, který můžeme použít samostatně nebo jím doplnit již uvedené metody, je tvorba a kresba, kterou se přesouváme do oblasti arteterapie.
Na příkladu našeho příběhu bychom mohli dětem nabídnout následující aktivity:
*
Namalovat zajíce a všechno, čeho se bál. Vedle toho nabídnout dětem, aby namalovaly sebe (nebo zvířátko, které jim bylo přiděleno) a své strachy. Nezapomeňte samozřejmě ani na vítězné nástroje. Povzbuďte děti, aby namalovaly, co (kdo) může pomoci zvířátkům zvítězit nad jejich strachy.
*
Další možností je nabídnout dětem příležitost zamyslet se nad tím, že každý z nás má svůj strach. Prodiskutujte s nimi třeba následující otázky: Jakou barvu má jejich strach? Jak je asi velký? Je teplý, nebo studený? Pichlavý, slizký, měkký, mokrý? V jaké části těla bydlí? A čeho se bojí?
*
Nabídněte dětem, aby podobu svého strachu namalovaly nebo vytvořily z plastelíny. V jeho bříšku nebo hlavě mohou děti zobrazit předměty nebo situace, kterých se bojí.
Na konci se zeptejte, co by děti chtěly se svým strachem udělat. Obvykle říkají, že ho chtějí roztrhat, spláchnout, vyhodit z okna… Dopřejte jim plně užít této aktivity. Je možné, že někdo si bude přát svůj strach schovat, nebo dokonce dát na nástěnku nebo vzít domů. I toto přání respektujeme. A připomeneme, že svůj názor mohou děti vždy změnit.
Pohádkoterapie je nejdostupnější způsob, jak dítěti přiblížit příčinné souvislosti událostí a činů, vštípit mu hodnotové orientace a pomoci mu najít vlastní místo v tomto pro něj dosud velkém světě. Práce s pohádkou na různých životních situacích, ztotožnění se s hlavním hrdinou a soucit s ním, to vše poskytuje možnost osvobodit se od negativních emocí, otevřít schopnost tvořit a harmonizovat vztahy v rodině a v dětském kolektivu.