Zřizovatelé mohou významně podpořit kvalitu vzdělávání a práci škol

Takovou proměnu ve vnímání zřizovatelské role lze jistě uvítat. Zatímco v minulosti byli zřizovatelé většinově vnímáni (a řada z nich se tak vnímala i sama) jako ti, kteří mají zajistit pouze topení, svícení, opravy a údržbu, dnes je už situace jiná. I sami zřizovatelé většinově vnímají proměnu této role směrem k většímu partnerství a také směrem k širšímu záběru aspektů, přes které je třeba na školy nahlížet. Stranou teď nechme nejrůznější excesy a vycházejme z předpokladu, že drtivá většina zřizovatelů chce svým školám, jejich ředitelům a učitelům skutečně pomáhat a být pro ně pozitivním záchytným bodem při řešení nejrůznějších obtíží, včetně těch kvalitativních a souvisejících s poskytovaným vzděláváním. A že většina zřizovatelů chce ředitele svých škol a jejich práci i spravedlivě a objektivně posuzovat a hodnotit.

Je však třeba si uvědomit, že pokud chce zřizovatel školy vstupovat i do jiných oblastí, než je pouze provoz školy, měl by mít povědomí o vhodných přístupech a měl by využívat odpovídající metody a postupy. Určitou výhodu mají větší města či kraje, které mají svá specializovaná pracoviště - útvary zaměřené na školství, ve složitější situaci jsou menší obce, které odborným zázemím v oblasti školství zpravidla nedisponují. Vzdělávání je veřejnou službou, kterou garantuje stát, vzdělávací obsah stanovuje stát, pravidla pro vzdělávání určuje stát, kvalitu a efektivitu vzdělávání hodnotí stát, vlastní vzdělávací proces financuje stát apod. Proto je vhodné, aby zřizovatelé při svých aktivitách směrem ke školám, které nespočívají v provozních záležitostech, ale dotýkají se vlastního vzdělávání, zvážili využívání takových metod, postupů a nástrojů, které jsou za tímto účelem odborně připraveny a využívány právě ze strany státu jako určitý národní rámec pro hodnocení kvality škol.

Na ředitele školy nelze pohlížet jen jako na manažera jakékoli jiné obecní či krajské společnosti. Ředitel školy samozřejmě manažerem je (mnohdy až středně velké firmy), ale primárně má být prvním učitelem a lídrem pedagogického procesu. A tak by na jeho práci mělo být pohlíženo i s vědomím této jeho role. Proto není správné hodnotit ředitele školy pouze podle toho, kolik prosvítí, protopí nebo kolik peněz z externích grantů dokáže pro školu získat, jakkoli jsou to samozřejmě důležité parametry, které nikdo nechce zlehčovat. Je ale třeba vnímat i kvalitativní rozměr jeho práce spočívající v zajištění kvality veřejné služby, tedy vlastního vzdělávání a s ním souvisejících činností.

Pohlížet na školy a jejich ředitele kvalitativní optikou vůbec není jednoduchá disciplína a nelze ji vykonávat na základě pocitů, dojmů či představ. Ze strany některých zřizovatelů je však právě takový přístup akcentující subjektivní hledisko často běžný (jakákoli paušalizace je samozřejmě vždycky špatná, přirozeně i zřizovatelská skupina je po všech stránkách velmi heterogenní, ale těch, jejichž přístup je problematický, je skutečně stále mnoho).

Česká školní inspekce, jako národní autorita pro hodnocení kvality vzdělávání, realizuje hodnocení škol na základě modelu tzv. Kvalitní školy a na něj navázaných kritérií hodnocení podmínek, průběhu a výsledků vzdělávání. A právě model tzv. Kvalitní školy a zmiňovaná hodnoticí kritéria, která mimochodem prošla širokou národní debatou a na jejichž tvorbě se vedle České školní inspekce podíleli také odborníci z řad ředitelů škol, učitelů, akademických pracovníků, zástupců MŠMT a jeho rezortních organizací a koneckonců i zástupců zřizovatelů, jsou přesně tím nástrojem, který je velmi dobře využitelný i ze strany zřizovatelů škol a který může být přesně tím vodítkem, jehož prostřednictvím by zřizovatelé mohli nebo měli ke svým školám přistupovat a své školy a jejich ředitele ze svých pozic hodnotit.

Hodnoticí kritéria vycházející z modelu tzv. Kvalitní školy jsou sestavena tak, že průřezově pokrývají všechny stěžejní aspekty vzdělávání ve škole. Ať už jde o koncepci školy, pedagogické vedení, kvalitu pedagogického sboru, vlastní vzdělávací proces, oblast vzdělávacích výsledků, nebo podporu, kterou školy svým žákům poskytují. A jestliže jsou tato hodnoticí kritéria velmi dobře využitelná nejen pro potřeby externího hodnocení prováděného Českou školní inspekcí, ale také při autoevaluačních aktivitách samotných škol, mohou stejně dobrou službu poskytnout také při hodnocení škol ze strany jejich zřizovatelů. Pokud se podaří docílit stavu, kdy všichni, kteří nějakým způsobem hodnotí kvalitu vzdělávacího procesu, ji budou hodnotit víceméně shodnou optikou a na základě stejných kvalitativních parametrů, významně to přispěje ke sjednocování pohledu na kvalitu vzdělávání a také k předvídatelnosti toho, co je třeba na úrovni škol dělat, aby bylo možné říci, že vzdělávací proces v nich je kvalitní nebo v jaké fázi cesty ke kvalitě se škola nachází.

Hodnotit školy a jejich ředitele pouze podle toho, co si daný zřizovatel myslí, že by se v ní mělo podle jeho názoru odehrávat a jak by se měl podle jeho názoru ředitel školy chovat a co by měl dělat, není správnou cestou. Stejně jako snažit se porovnávat neporovnatelné nebo vytvářet různé žebříčky. Pokud tak někteří zřizovatelé k hodnocení svých škol a zejména efektivity práce jejich ředitelů přistupují, pak jistě ne automaticky s nějakým špatným úmyslem, ale možná spíše proto, že s nimi nikdo nevedl systematický dialog o tom, že to lze dělat i jinak. I zde se však situace postupně mění a Česká školní inspekce se chce v následujícím období na diskuse se zřizovateli ve výše vymezených konturách ještě více zaměřit, a přispět tak k realizaci fundovaného, objektivního a na relevantních indikátorech postaveného hodnocení škol a jejich ředitelů ze strany zřizovatelů.

Vrátíme-li se znovu k tomu, že zřizovatelé škol v principu chtějí pro své školy jen to nejlepší, budou mít nepochybně stejný zájem na tom, vybrat do jejího čela co nejlepšího ředitele. I v tomto případě nechme stranou všechny možné anomálie. V rámci debaty o novele konkurzní vyhlášky se objevovaly názory některých zřizovatelů, že předmětná novela chce příliš zasahovat do kompetencí zřizovatelů, kteří jsou za výběr manažera instituce, kterou zřizují, odpovědní. Pojďme se na to ale podívat jinak. Klíčovým motivem pro novelu příslušné vyhlášky byla snaha o posílení odbornosti konkurzní komise s cílem vybírat ředitele školy na základě parametrů reflektujících zejména jeho roli jako vůdčí osobnosti pedagogického procesu. Znalost zákonů a vyhlášek skutečně není tím nejpodstatnějším, protože legislativa se jednak stále proměňuje a jednak si ji lze dohledat, poradit se, najít si výklady, dostudovat, využít právní podporu zřizovatele, je-li to možné, apod. Jistěže je třeba, aby uchazeč o místo ředitele školy disponoval elementární představou o všem, co bude souviset s jeho manažerskou prací jak v oblasti školství, tak v oblasti řízení příspěvkové organizace. Ale mnohem podstatnější je posuzovat uchazeče z hlediska pedagogických aspektů práce ředitele školy, diskutovat jeho pedagogickou koncepci, jeho představy o vedení učitelského sboru či znalosti v oblasti trendů ve výchově a vzdělávání. V tomto duchu byla zpřesněna i novela vyhlášky.

A pokud platí dvě zmiňované teze, že zřizovatelům záleží na tom, aby jejich škola byla co nejlepší, a tím pádem i na tom, aby do jejího čela vybrali toho nejlepšího ředitele, měli by zřizovatelé vnímat tuto novelu jako příležitost k tomu, posuzovat zájemce primárně podle toho, proč je škola školou, tedy z pohledu vzdělávání, nikoli pouze podle toho, jak dobře zná zákon o zadávání veřejných zakázek. Posílení konkurzních komisí o další členy, kteří mají relevantní odbornost v oblasti vzdělávání, pak není krokem v neprospěch zřizovatele, ale naopak snahou podpořit objektivitu a relevanci výběru uchazeče o místo ředitele školy a nabídnout zřizovateli komplexní a na znalostech, dovednostech a zkušenostech v oblasti vzdělávání založené posouzení kandidátů na toto pracovní místo.

Cíl máme určitě všichni společný a tím cílem je co nejkvalitnější vzdělávání pro naše děti. K tomu potřebujeme kvalitní školy, kvalitní učitele a kvalitní pedagogické lídry, tedy ředitele škol. Ředitel je ve škole skutečně tou nejdůležitější osobou. Měl by být zkušeným pedagogem, který bude mít všechny kompetence, které by měl učitel současnosti mít (odbornost ve vyučovaném předmětu, dále znalosti a dovednosti v oblasti pedagogické diagnostiky, moderních metod a forem výuky, krizové komunikace a řešení konfliktů, vzdělávání heterogenních kolektivů, managementu třídy, prevenci a řešení rizikových jevů apod.), a zároveň by mělo jít o schopného manažera, který dokáže úspěšně uřídit příspěvkovou organizaci. Nenajdeme mnoho profesí, na něž je kladeno tolik nároků současně, jako právě na učitele a na ředitele škol. Škola je zpravidla taková, jaký je její ředitel. A proto je tak důležité snažit se pro tuto funkci najít co největší pedagogickou osobnost (s vědomím, že zájemců nebývá mnoho, což je mimochodem fundamentální problém, kterým je potřeba se důsledně zabývat) a při následném výkonu funkce ji adekvátně podporovat. To je zájem státu a nepochybně i zájem zřizovatelů.