Byl jsem přesvědčený, že mimořádný minulý rok dovede všechny učitele k většímu porozumění podstatným souvislostem při školním učení. Že především drobnosti budou řešit s moudrým nadhledem, že budou k dětem vstřícnější. Byla to naivní představa a už dnes vidím, že alespoň částečně jsem se mýlil. Nový školní rok ukazuje, že se u některých učitelů vracejí léty zažité a nepříliš vhodné stereotypy. V souvislosti s koronavirem se objevují rovněž i nové méně přátelské postupy.
Jenže za uplynulou dobu domácí výuky mnohem větší část rodičů citlivěji vnímá právě podstatné okolnosti, které ovlivňují vzdělání i psychickou pohodu jejich dětí. Učili své dítě a víc vidí, co zvládá, jaké podmínky k úspěšnému osvojení látky potřebuje (kvalitnější rodičovská diagnostika), lépe si uvědomují, který jejich (a tedy i učitelský) přístup je nefunkční, která látka je zcela vytržená z kontextu života dítěte. U některých vyučovaných poznatků jim je mnohem jasnější, že jde o zbytečnosti. Nevím,