Vzdělávací politika

Pro pátý rozhovor o vzdělávací politice jsme vybrali prof. PhDr. Vladimíru Spilkovou, CSc., která je významnou osobností v oboru pedagogika. Vladimíra Spilková vystudovala učitelství pro 1. stupeň ZŠ a tělesnou výchovu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, později se pak v rámci postgraduálních studií zabývala pedagogickou psychologií. V letech 1990 až 2016 působila na PedF UK, kde vedla katedru primární pedagogiky. Vytvořila tam reformní projekt studia učitelství pro 1. stupeň základní školy, který se stal inspirací k proměnám v celostátním měřítku. Nyní působí na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice na katedře anglistiky a amerikanistiky. Je autorkou a spoluautorkou řady monografií, publikovala odborné statě také v zahraničí. Za to, že se zásadním způsobem podílela na porevoluční transformaci českého školství a významně posunula českou pedagogiku a přípravu budoucích učitelů, byla v roce 2020 uvedena do Auly slávy ceny EDUína.

Desítky škol, tisíce kilometrů. Když navštěvuji školy po celé zemi, nejde o žádné škrobené delegace nebo oficiální ceremonie. Kromě poslankyně jsem stále ředitelka školy a učitelka, a proto mě zajímá jediné – co se školám daří, co je trápí, jak naše vzdělávání reálně podpořit. Naslouchám ředitelům, pedagogům, nepedagogům, dětem ve třídách i jejich rodičům, starostům obcí. Všem, na kterých naše školy stojí.

Pro čtvrtý díl seriálu rozhovorů o vzdělávací politice jsme oslovili prof. Mgr. Kláru Šeďovou, Ph.D., která je expertkou v oblasti výzkumu školního vzdělávání. Výzkumně se zabývá především otázkami výukové komunikace, vztahem různých komunikačních přístupů k žákovskému učení a věnuje se také problematice vzdělanostních nerovností. Klára Šeďová působí v Ústavu pedagogických věd Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a pracuje na pozici vědecké ředitelky v institutu SYRI, který sdružuje sociální vědce z Masarykovy univerzity, Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR.

Kanadská provincie Ontario je daleko a mohlo by se zdát, že nás z hlediska našeho školství nemusí příliš zajímat. Ontario je ovšem jedním z výrazných příkladů úspěšných školských reforem, které vedly k pozoruhodným vzdělávacím výsledkům žáků, k velmi nízké míře vzdělávacích nerovností, a to navzdory trvale vysoké úrovni imigrace. Stojí tedy rozhodně za to pokusit se porozumět, čemu se v takovém prostředí odborníci ve školství věnují a jak.

Jako třetí v řadě rozhovorů o vzdělávací politice jsme si vybrali doc. Mgr. Janu Kratochvílovou, Ph.D. Jana Kratochvílová je vedoucí Katedry pedagogiky na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a dlouhodobě se věnuje problematice formativního hodnocení v pregraduální přípravě budoucích pedagogů a usiluje o zavedení změny vysvědčení v České republice. V letech 1991–2000 byla ředitelkou základní školy v Ivančicích – Řeznovicích a působila také v Evropské škole v Belgii. V období 2021–2023 byla hlavní řešitelkou projektu Vysvědčení JINAK. V roce 2023 obdržela od ministra školství Medaili MŠMT 2. stupně .

Přinášíme vám první díl ze seriálu rozhovorů s odborníky a odbornicemi v oblasti vzdělávací politiky. Tento seriál by vám měl nabídnout vhled do toho, jak o podobě vzdělávací politiky přemýšlejí ti, kdo na ni mají vliv a zároveň rozumějí i teoretickým východiskům, na nichž je rozvoj vzdělávání potřeba stavět. Jako první vám představíme prof. PaedDr. Ivu Stuchlíkovou, CSc., proděkanku pro vědu z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a odbornici na pedagogickou psychologii.

V prosinci jsme ukončili první fázi implementace Strategie 2030+ a vstupujeme do druhého implementačního období. Co a jak se nám v prvním období podařilo naplnit a realizovat, jaké si z toho vzít poučení a na co se zaměřit v období druhém? EDUin ve svém pravidelném Auditu vzdělávacího systému nabízí nezávislý pohled na jednotlivé implementační karty a zhodnocení efektivity zvolených opatření i způsobu jejich realizace. Uvádíme doporučení, jak při implementaci Strategie postupovat v letech 2024–2027.

Audit vzdělávacího systému za rok 2023, který EDUin publikuje nyní v březnu, rozebírá tři témata: jak se nám daří plnit Strategii 2030+, jak bude vypadat inovace oborové soustavy, ke které se konečně ministerstvo odhodlalo, a co potřebuje škola k tomu, aby mohla plnit také svou sociální roli. Problémy a řešení jsou do značné míry známé. Otázka proto zní, zda tuto skládačku, tetris vzdělávací politiky, budeme umět také složit.

Od roku 2000 do současnosti prošel český vzdělávací systém řadou změn, u kterých se očekávalo, že budou mít zásadní dopad na jeho fungování a kvalitu. Tyto změny se týkaly zejména zrušení odvětvového řízení ve školství, nabytí právní subjektivity škol, zavedení dvouúrovňového kurikula, menší i podstatnější úpravy rámcových vzdělávacích programů, nárokového financování podpůrných opatření žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a reformy financování škol .

Letošní přijímací zkoušky na střední školy rozpoutaly vlnu emocí, protože se ukázalo, že v některých krajích nejsou pro žáky, přestože mají dobré studijní výsledky, volné kapacity na středních školách. Do 9. tříd doputovaly silné ročníky, které měly problém se dostat už do mateřských škol, a tak se tato situace dala dlouhodobě předvídat.

V posledních patnácti letech stála u řady projektů, které měnily a mění české vzdělávání. Začínala jako učitelka, sbírala zkušenosti při koordinaci evropských programů i v rámci českého neziskového sektoru. Nyní Silvie Pýchová po 12 letech opustila pozici ředitelky Stálé konference asociací ve vzdělávání (SKAV). „Společným jmenovatelem všeho, co jsem dělala a dělám, je zaměření na člověka a jeho kvalitu života. A taky na jeho svobodu a autonomii, na to, že má člověk v rukou nástroje, kterými kvalitu svého života může rozvíjet, včetně vzdělávání,“ říká Silvie Pýchová.

Co nám přináší a co bere stávající systém přijímacího řízení na střední školy? V čem se systém jednotné přijímací zkoušky osvědčil? Splnil původní očekávání? Jaké jsou jeho výhody a nevýhody?

Česko dlouhodobě patří mezi státy, v nichž úspěch ve vzdělávání silně závisí na tom, do jaké rodiny a regionu se dítě narodí. Děti z chudších rodin a oblastí tak zaostávají ve vzdělávání více, než jak se to děje v dalších postkomunistických zemích, např. v Polsku nebo Estonsku.

Zavřené školy během pandemie ukázaly, kteří žáci jsou nejvíce ohroženi studijním neúspěchem. Jsou to ti z nepodnětného prostředí i horších ekonomických poměrů. Velká část těchto dětí končí v nematuritním odborném studiu1), v němž problémy zastaralosti a neprostupnosti škol často ústí v předčasné odchody ze vzdělávání či nezaměstnanost absolventa.

Stejně jako v posledních letech připravuje i letos informační centrum o vzdělávání EDUin Audit vzdělávacího systému za uplynulý rok 2021.

Modernizace výuky, řešení akutního nedostatku učitelů a jejich vzdělávání či navýšení financování školství na úroveň zemí OECD. To jsou výzvy pro nového ministra školství, o kterém se nyní rozhoduje. Pedagogům sdruženým v Učitelské platformě se nelíbí, že vítězové aktuálních voleb při diskuzích nepovažují ministerstvo školství za důležité. Podle Učitelské platformy má naopak resort školství klíčovou úlohu pro budoucnost naší země.

Profesor Michael Fullan z Kanady byl hlavním řečníkem na konferenci Úspěch pro každého žáka, kterou pořádal online SKAV ve spolupráci s MŠMT, Nadací České spořitelny, Pomáháme školám k úspěchu, EDUin, Velvyslanectvím Kanady v ČR a Centrem současného umění DOX dne 20. 4. 2021. Toto je přepis jeho hlavního vystoupení.

Tvorba Strategie 2030+ nastolila myšlenku na doplnění vzdělávacího systému o nový koordinační prvek – tzv. „střední článek“. Jak to fungovalo v minulosti a jak to řeší v zahraničí? Jak se debata u nás aktuálně vyvíjí?  

Tento text navazuje na 1. část publikovanou v únorovém vydání Řízení školy při příležitosti 20. výročí vydání Bílé knihy.

  Jak zlepšovat vzdělávací systémy přístupem „vedení ze středu“ (Leading from the Middle) Sabina Poláková Překlad Silvie Pýchová Zpracovala pro účely publikování, SKAV Příspěvek profesora Andyho Hargreavese na konferenci Úspěch...