Mgr. Miroslav Hřebecký

Čí je škola a kdo za ni zodpovídá? Podle legislativy především ředitel, ale zřizovatel často cítí, že minimálně politická zodpovědnost za školu jde za ním a často i stížnosti rodičů na školu končí u něj. Jakou roli má tedy zřizovatel hrát? Tato pracovní situace vysvětluje, co může dělat zřizovatel v pedagogické oblasti, aniž by zasahoval do kompetencí ředitele školy. 

Existuje jedno jachtařské motto: „Když nevíš, kam pluješ, není ti žádný vítr dobrý.“ Vztáhnout se dá i na všechny ostatní obory lidské činnosti. Tedy i na školy. Kdo chce někam dojít, musí vědět, kam jde. Po ředitelích dnes chceme, aby byli pedagogickými lídry. Lídr má vést. Ale kam? Kde je cíl? To by měla říkat vize školy.

Milí kolegové, rád bych se s vámi podělil o jeden svůj nedávný zážitek. Byl jsem na koncertu mých oblíbených pražských symfoniků FOK, s nimiž hrál coby sólista ve Straussově koncertu...

Tuto nerudovskou otázku jsme si v souvislosti s žáky donedávna kladli ve smyslu, na kterou školu z pohledu zaměření či kvality dítě zapsat. Bohužel jsme se v poslední době souběhem více faktorů dostali do situace, že neřešíme kvalitu, ale vůbec elementární umístění, kam se nám žák vejde, která škola ho bude ochotná přijmout. Pojďme se na faktory tohoto neblahého stavu a prognózu vývoje podívat zblízka.

Rád bych se s vámi podělil o jeden svůj nedávný zážitek. Byl jsem na koncertu mých oblíbených pražských symfoniků FOK, s nimiž hrál coby sólista ve Straussově koncertu pro lesní roh německý hornista Felix Klieser. Potud zdánlivě běžná situace. Až na to, že zmíněný hornista se narodil bez rukou a na nástroj upevněný ve zvláštním stojanu hrál nohou. A naprosto famózně. Na základě textu o německém hornistovi Felixu Klieserovi jsme požádali jeho autora, pana Miroslava Hřebeckého, o rozhovor. Inkluzivní přístup je téma, které v prostředí českých ZUŠ zatím není příliš diskutováno, přestože je tato problematika (vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami) v uměleckém prostředí evidentně přítomná. Rovný přístup je jedním ze dvou cílů Strategie 2030+, koncepčního dokumentu MŠMT ČR, který nastavuje priority ve vzdělávání pro následující období, a základní umělecké školy by mohly přinést mnoho inspirativních přístupů.

Finanční náročnost jednotné přijímací zkoušky pro stát a pro rodiče. Jaké jsou alternativy forem přijímacího řízení a jaké celkové řešení EDUin navrhuje. Kam by se měl a mohl vyvíjet současný způsob přijímání žáků do středních škol?

Co nám přináší a co bere stávající systém přijímacího řízení na střední školy? V čem se systém jednotné přijímací zkoušky osvědčil? Splnil původní očekávání? Jaké jsou jeho výhody a nevýhody?

Dosáhne ředitel školy na každého svého žáka? A jak? To jsou předmětné otázky tohoto letního speciálu a cílem následujícího článku je podívat se, zda jsme schopní to usuzovat předem, již v okamžiku výběru mezi uchazeči v průběhu konkurzního řízení na místo ředitele školy.

Tvorba Strategie 2030+ nastolila myšlenku na doplnění vzdělávacího systému o nový koordinační prvek – tzv. „střední článek“. Jak to fungovalo v minulosti a jak to řeší v zahraničí? Jak se debata u nás aktuálně vyvíjí?  

Na provozní výdaje školy je povinen přispívat zřizovatel. Od státu dostává na to prostředky skrze procentní část celostátního hrubého výnosu sdílených daní (RUD). V roce 2012 byl předchozí systém změněn a došlo k zavedení nového kritéria „počet dětí MŠ a žáků ZŠ navštěvujících školu zřizovanou obcí“. Od roku 2013 se tedy „prostředky plynoucí za dětmi a žáky“ na provoz škol odvozují od celkového objemu sdílených daní pro všechny obce v České republice, resp. od výše koeficientu kritéria počtu dětí a žáků navštěvujících školu zřizovanou obcí.

Rozdílný přístup obcí k financování jimi zřizovaných škol je mezi jejich řediteli a ředitelkami nezřídka vnímán velmi citlivě. Naopak zástupci obecních samospráv donedávna poukazovali na to, že na jimi provozované školy často výrazně doplácejí z jiných než k tomu určených prostředků. Situace se měla proměnit od 1. ledna 2018, kdy došlo ke zvýšení poměru vymezených financí na dítě a žáka, které by za ním měly v ideálním případě doputovat na zajištění provozu a činnosti mateřské či základní školy dle rozpočtového určení daní. Nastala však v reálné výši příspěvku škole změna? Podle údajů vykazovaných samotnými obcemi v průměru nikoliv. To však neznamená, že všechny radnice a obecní úřady dávají svým školám málo. Naopak minimálně čtvrtina z nich dává do systému mnohem více vlastních prostředků než těch, které jsou pro školy metodicky určeny. Kolik na činnost školy ve vaší obci přispívá právě váš zřizovatel?

Na provozní výdaje školy je povinen přispívat zřizovatel. Od státu dostává na to prostředky skrze procentní část celostátního hrubého výnosu sdílených daní (RUD). V roce 2012 byl předchozí systém změněn a došlo k zavedení nového kritéria „počet dětí MŠ a žáků ZŠ navštěvujících školu zřizovanou obcí“. Od roku 2013 se tedy „prostředky plynoucí za dětmi a žáky“ na provoz škol odvozují od celkového objemu sdílených daní pro všechny obce v České republice, resp. od výše koeficientu kritéria počtu dětí a žáků navštěvujících školu zřizovanou obcí.

Internet se hemží radami a doporučeními pro žáky, rodiče, učitele. Nyní něco speciálně pro vás, ředitele, oblíbenou formou desatera, třeba vám něco z toho přijde vhod.

V titulku zmíněná kniha byla v dětství jednou z mých nejoblíbenějších. Podporovala a ve své době zcela uspokojovala moji zvídavost. V osmdesátých letech vyšly dva díly této ilustrované naučné encyklopedie. Co se píše ve třetím, virtuálním dílu, který dnes píše sám život pod taktovkou viru COVID-19 o českém vzdělávání?

Cena EDUin za inovace ve vzdělávání EDUína běží již sedmým rokem. Za tu dobu jsme v katalogu nominovaných shromáždili přes pět stovek příkladů inovací českého vzdělávání. U příležitosti vzdělávacího festivalu PREF (Prague Education Festival) vznikla myšlenka vybrat z nich ty úplně NEJ a ocenit je něčím, co jsme pracovně tak dlouho nazývali SuperEDUínou, až se název ujal.

V Řízení školy č. 11/2019 uveřejnil článek Ondřej Neumajer jako reakci na kulatý stůl týkající se nedostatku učitelů. 1) Dovolím si na tento článek a zmíněný kulatý stůl SKAV + EDUin také reagovat.

Česká republika je podle analýzy OECD zemí s druhým nejvíce decentralizovaným školstvím. Je to dobře, nebo špatně? Jaké to přináší problémy a jaká se nabízejí řešení? A kdo tedy celkově zodpovídá za kvalitu školy?

Ač se na školách naplno učí a učitelé i ředitelé jsou tímto procesem plně zaměstnáni, na pozadí se rozbíhá proces revize kurikula. Je to velká příležitost srovnat krok s vývojem společnosti, s dobou, s technologiemi. Ale také velké riziko, že pokud to uděláme špatně, zakonzervujeme systém úplně a navždy. Co s tím na konkrétní škole? Každému je jasné, že dříve nebo později se bude muset sáhnout i na ŠVP. I pro ředitele a celý učitelský sbor bude úprava momentem zastavení, ohlédnutí se, vynoření a analýzy. Za jaký konec začít klubko rozmotávat?

Česká republika má za sebou vlnu rekonkurzů na místa ředitelů škol a školských zařízení. Jak obtížné je dnes pro zřizovatele najít ředitele a co se dá udělat pro to, aby byl vybraný uchazeč kvalitní? Postačuje stávající vyhláška č. 54/2005 Sb., o náležitostech konkurzních řízení a konkurzních komisích, dnešní situaci?

Již čtvrtým rokem se snažíme pomáhat školám a ukazovat cestu ke zlepšení jejich webových stránek. Letos se jako na téma ročníku nešlo zaměřit na nic jiného než na GDPR, které školy často notně potrápilo. Na závěrečné odborné konferenci byli vyhlášeni vítězové v jednotlivých kategoriích a vy se nyní můžete jejich weby inspirovat.