Je logické, že dnešní doba soustřeďuje pozornost na řešení bezprostředních závažných společenských i osobních problémů spojených s pandemií covidu. Týká se to všech oblastí, včetně školství. Jenže ve vzniklé situaci vyplavou občas na povrch problémy, které sice existovaly již dříve, leč nebyly nejnaléhavější. Možná jsme ani neměli potřebu se jimi zabývat.
České školství v současnosti nemůže z objektivních důvodů více než rok naplňovat v plném rozsahu své poslání. Školní docházka je sice povinná, jenže ta se pro velkou část dětí nerealizuje a děti se musí učit doma. Došlo tedy k úpravě školského zákona, aby bylo možné na rodičích vymáhat domácí vzdělávání. To není kritika, ale konstatování objektivního stavu. Zavřené školy posilují a v průběhu měsíců výrazně zkvalitňují distanční vzdělávání, ale na všech stranách je snad chápeme jako provizorium ne zcela srovnatelné s docházkou do školy. Naším přáním je, aby se situace vrátila k předcházejícímu stavu, byť zkušenostmi z posledního roku nutně poněkud