Předčasné odchody ze vzdělávání, tedy situace, kdy žák opouští vzdělávací systém před dokončením 9. třídy základní školy nebo vypadává ze studia v průběhu střední školy a nedosáhne tak fakticky žádné kvalifikace, jsou závažným problémem s komplexním celospolečenským dopadem (Matoušek, 2019). Počet žáků předčasně opouštějících vzdělávání je v České republice dlouhodobě ve srovnání s jinými státy Evropy poměrně nízký. Oproti celoevropskému trendu, který se vyznačuje poklesem či stagnací míry odchodů ze vzdělávání (ze 14 % na 9,9 % mezi roky 2009 a 2020), však dochází v České republice v posledních letech k jejímu nárůstu z 5,4 % na 7,6 % mezi roky 2009 a 20201). Zároveň v ČR zaznamenáváme značné mezikrajové rozdíly: v roce 2020 dosáhla míra předčasných odchodů v Karlovarském a Ústeckém kraji 17,4 %, což je proti celorepublikovému průměru přímo alarmující rozdíl.
Mgr. et Mgr.
Daniela
Büchlerová
socioložka, ve sve vyzkumne praxi se zaměřuje zejmena
Práce s rodinou jako prevence předčasného odchodu ze vzdělávání
V odborné literatuře existuje řada výzkumů týkajících se příčin předčasných odchodů ze vzdělávání a rovněž mnoho prací popisujících preventivní intervence snižující riziko výskytu tohoto jevu. Z mnoha z nich vyplývá, že zásadním faktorem, který může zmírnit
push out
,
pull out
,
falling out
i
fade out
efekty vedoucí k opuštění školy2), je
práce s rodinou žáka a její silnější zapojení do procesu vzdělávání a života školy
3). Zaměřili jsme se proto na zahraniční diskurz v oblasti zvýšení participace rodiny na vzdělávání vlastních dětí. Vycházeli jsme zejména z prací vydaných v německy mluvících zemích, kde existuje silná paralela s naším školským systémem pramenící ze společných historických tradic, ale také z praxí existujících v USA, kde je tradičně silné zaměření na komunitně vedené školství.Z hlediska zapojení rodiny do vzdělávání v zásadě existují dva hlavní trendy. Prvním z nich je
přístup založený na chápání vzdělávacího systému a školských i předškolních zařízení jako institucí s expertní znalostí a kompetencemi
pro vzdělávání a výchovu dětí, které přebírají zodpovědnost za vývoj dětí a odsouvají rodiče do pasivní role. Ten se však již jeví jako překonaný, jak naznačují i výzkumem podložené zkušenosti s celodenními školami v Německu a Švýcarsku, které ukázaly, že kvalitní vzdělávání může být úspěšné pouze v úzké spolupráci mezi rodinou a školou a automaticky nezvyšuje šance dětí ze znevýhodněného prostředí, pokud není propojeno s rodinou, která je podporována ve svých individuálních potřebách (Neuenschwander, 2009).Druhým typem je přístup korespondující s inkluzivními trendy ve vzdělávání, jehož podstatou je užší
provázanost mezi školou a rodinou
. Vychází jednak z toho, že bez vhodné podpory rodiny a její spoluúčasti na vzdělávání nemá dítě plné šance na školní úspěch, a dále z premisy, že rodiče jsou „experty“ na své děti, což se vyplatí v rámci vzdělávacího systému respektovat.Vztah mezi rodinou a školou často trpí tím, že škola a učitelé vystupují z pozice silnějšího a nadřazeného. Škola často vstupuje do kontaktu s rodič