Konáme dobro - proslov úvodem

Dobrý den, děkuju, můžete se posadit.

Takže – v dnešní hodině jsme si měli povídat o budoucnosti, ale vzhledem k aktuální situaci to není aktuální. Místo bezradného mlčení si tedy řekneme něco o dobročinnosti, jejíž význam se – zvláště v této době – každodenně potvrzuje.

Nebudu opakovat notoricky známé věci, že dobročinnost je opakem lhostejnosti, že máme pomáhat, protože nevíme, kdy my sami budeme pomoc potřebovat, že dávat je víc než brát¹⁾ atd.

Dobročinnost – pište si – znamená dělat dobro²⁾, konat dobro³⁾, čímž pomáháme ostatním, ale v důsledku i sami sobě. Říká se, že dobro zkrášluje – myšleno samozřejmě „vnitřně“. Ovšem hledíme-li na tvář či fotografii dobro-činného člověka, zdá se nám jednoduše zajímavější, krásnější; plastičtí chirurgové se ovšem o práci bát nemusejí, hahaha⁴⁾. Dobročinnost přináší člověku zcela jedinečný pocit sounáležitosti, solidarity, vnitřní harmonie; je prokázáno, že dobročinnost pomáhá při poruchách spánku – usínání je snadné, šťastné… takže ušetříte za Stillnox.

Dobročinnost je opakem zločinnosti, podtrhnout vlnovkou. Vyskytují se však i kombinace. Takzvaná dobročinná zločinnost je činností zhusta respektovanou – popularita Juraje Jánošíka, Václava Babinského, Arsena Lupina, Pancho Villy, Billyho the Kida či některých anarchistů a atentátníků to jen potvrzuje. Naopak zločinná dobročinnost se jeví být jevem spíše řídkým, případně skrytým (známý „teror dobra“ v partnerských vztazích). Zmiňme už jen nedávný případ z MHD, kdy „galantní“ muž uvolnil místo ženě, která mu marně vysvětlovala, že hned vystupuje, aby byla přesto nakonec násilím – s mnohočetnými pohmožděninami – donucena dobro přijmout a v tratolišti slzí jet, kam nechtěla.

Dobročinnost často může být i účelová. V ateismu jsme sice evropskými premianty⁵⁾, ale i u nás překvapivě přetrvávají podvědomé obavy ze svazků SvP – svatý Petr je stále považován za po čertech pečlivého zapisovatele. A protože je prakticky nemožné dostat se k jeho svazkům včas, volí někteří z nás – preventivně – právě cestu dobročinnosti. Což je ale zcela legitimní a v podstatě navazuje na – v reji nákupních vozíků zapomenutou – víru⁶⁾.

Účelová dobročinnost může mít i jakousi „nad-lidskou“ formu, řekněme mezinárodněpolitickou, kdy se dobročinnosti – například dodávek roušek – chopí některá, obvykle mocná mocnost, která však pod rouškou solidarity sleduje své mocenské či ekonomické zájmy⁷⁾.

S výjimkou předchozí kategorie je však dobročinnost vždycky dobrá činnost, ať už je spontánní a bytostně upřímná, účelová, či je formou odpustku⁸⁾. Obecně totiž platí, že „dobročinnost nesmrdí“, podtrhnout barevně… no co koukáte? No nesmrdí. Proč? No protože potřebných je – a vždycky bude – kolem nás dost, dost na to, aby dobročinnosti nikdy nebylo dost, a dost na to, abychom se alespoň nepokusili napravit křivdy světa či slepotu štěstěny – mimochodem, v hebrejštině jsou slova dobročinnost a spravedlnost synonymní… víte, co to je, doufám.

Podívejte, nikdo vás nenutí místo učení se na zkoušky šít roušky, ale zkuste si ten pocit zkusit. A jestli máte lidí a lidstva plné zuby, můžete být dobročinní vůči přírodě, zvířatům, rostlinám… Co jsi říkal? Nahlas… co? Že koronavirus je vlastně taky zvířátko? Ježiš, ty jsi teda komik, Rendo, to jsme se nasmáli… I když, vlastně, no nic.

Tak jsem na vás zvědav, on je to někdy i boj s vlastní leností, ale někdy vážně stačí málo, třeba jen přívětivý pozdrav, úsměv, dopřát někomu pocit blízkosti… Janáčku! A už toho mám fakt dost! Pořád se k Monice posunuješ, máš tam mít metr, a jsi někde na čtyřiceti cenťákách! Ale nekecej, prosim tě – mám ti to změřit? To nedokážeš pár týdnů počkat, hernajs? Vždyť se to přežene a normálně si vyjdete někam do kina, ruku v ruce… Co říkáš, Moni? Takovou dobročinnost ať od tebe nečeká? Já se z vás… Hele, zvoní. Tak na shledanou, těšilo mě… Nevstávejte, spěte dál.