Vzdělávání pedagogů mateřských škol

O vzniku české předškolní výchovy rozhodli muži. Jedním z nich byl i J. V. Svoboda, který v roce 1832 založil první opatrovnu Na Hrádku. Takovému rozhodnutí předcházelo přesvědčení, že institucionální výchova bude na vyšším stupni než rodinná. Ruku v ruce s tímto krokem byl ipožadavek, že tu kvalitativně vyšší formu výchovy musí zajišťovat někdo, kdo je speciálně vzdělaný, a nikoli zkušená matróna, tedy žena od dětí.

Vznik výchovných institucí přinesl nový pohled na výchovu předškolního dítěte, kterým bylo možné posuzovat jejich přínosy:

A zabývat se i důvodnými pochybnostmi:

Hra je hlavním nástrojem pedagogického působení v mateřských školách. V rodině zůstala stejná. Dítě v ní má prostor dělat si, co chce, a větší šanci rozhodovat nejen o sobě samém, ale mít i podstatný vliv na chod rodiny. Institucionální předškolní výchova poskytuje společnosti široce otevřenou možnost a příležitost, kterou jednotlivé rodiny nemají, a sice poznat dítě samé, a to právě a především prostřednictvím hry. Zájem společnosti o dítě je cesta, jak vylepšit celospolečenské vztahy, jak zařadit všechny do jedné společnosti, na jednu pomyslnou startovací čáru. Předškolní vzdělávání má dítě připravit na období školní docházky, ale samo se má připravit na dítě, které přichází z rodiny. Nároky kladené na mateřské školy jsou vysoké, i přesto, že jejich odborná stanoviska, jak se zdá, nemají pro společnost váhu a nejsou pro nikoho závazná. Jedním z proudů, který je v současném předškolním vzdělávání prosazován, je osobnostní rozvoj s akcentem přípravy na školu. Předškolní výchova = předškolní vzdělávání má index 0, to znamená, že stojí na startu a musí sledovat spoustu cílů. Učit děti dodržovat lidská práva, chovat se demokraticky a přitom sledovat aktuální tendence společnosti. To mnohde upozaďuje přirozený výchovný proces, a naopak posiluje trend vše zpracovat. Dalším heslem současného předškolního vzdělávání je individualizace. Individuální přístup ke každému dítěti znamená, že učitelka rozumí, vnímá a zná všechny potřeby, které jsou dětem společné, ale respektuje, že jejich naplnění a uspokojování je různé.

Naplňování edukačních záměrů a pozice dítěte se v předškolním vzdělávání současnosti mnohdy nepotkávají. Dětská hra je činnost vysoce autonomní, což je možné dokladovat tím, že dítě si hraje jen, když je mu dobře, dobrovolně a obsah hry nikdy nekopíruje. Každá nová hra je tvořivý proces. Z toho plynou i požadavky na hračku, a sice aby byla pokud možno neúplným polotovarem, který je možné tvořivě doplňovat, nebo jen hmotou, ze které se dá tvořit. Duševní překrmování dětí, tzv. duševní obezita, která se projevuje nejen velkým množstvím tzv. chytrých hraček, ale také širokou nabídkou činností odstraňuje nudu, která je ale velmi užitečná. Nutí dítě k výběru z nabídky, ale také k vlastnímu myšlení.

Třída mateřské školy je formálně vytvořená skupina, která dítěti neumožnuje vymýšlet a zkoušet personální strategie v získávání partnerů pro hru. A téměř v ní neexistuje možnost získání negativních zkušeností, které by dítě otužily. Pravidelné střídání řízených a volných činností, z nichž ty řízené většinou převládají, způsobuje určitou nevyhranost, která, spolu s nedokonalými poznatky, návyky a schopnostmi může být podkladem pro agresivní chování dítěte.

Mateřské školy stále hledají optimální cesty, a to jednak a především prostřednictvím vnitřních reforem, které vycházejí od samotných učitelek a odpovídají na otázky, jak to učitelky cítí a co opravdu s dětmi dělají. Jednak pomocí vnějších reforem, které mění a právně ukotvují mateřskou školu jako vzdělávací organizaci, a jednak i v souladu s vědeckými poznatky o dítěti a jeho vývoji, které chtěly už v roce 1908 získávat vysokoškolským studiem. A 70 let se jim to, s malými přestávkami a obměnami daří.

Učitelky mateřských škol stále demonstrují svou spoluzodpovědnost za úroveň a vzdělávání dětí, a to tím, že se samy iniciativně vzdělávají. A to přesto, že ony samy, stejně tak jako jim svěřené děti, se stále musí učit vyrovnávat s nároky, které se neustále zvyšují, a s uvědoměním si toho, že tyto nároky nemůže výchova a předškolní vzdělávání cele absorbovat.

„Předškolní vzdělávání by mělo být nezávislým procesem v nejlepším zájmu dítěte.“

E. Opravilová