Dívání se se zájmem jako základ zdravého vidění

Dnešní děti tráví čím dál více času díváním se do blízka. Velký zlom nastává s nástupem do školy, ale nárůst této zátěže je patrný už u předškoláků. Přitom naše oči jsou od přírody uzpůsobeny tak, .

Jakmile se potřebujeme podívat na něco blíž než na vzdálenost přibližně šesti metrů, začnou se aktivně zapojovat svaly, které mění tvar oční čočky. Čím je vzdálenost kratší, tím více se musí čočka zakulatit. Samotné zaostřování na blízko není problém – svaly jsou od toho, aby pracovaly. Potíž nastává tehdy, když v této aktivní poloze zůstávají příliš dlouho bez přestávky.

chvíli se dívat do blízka, pak do dálky, případně . Právě to se děje přirozeně při pobytu venku.

Vývoj zraku se u dětí dokončuje zhruba kolem sedmého roku, některé zdroje uvádějí až kolem desátého roku. Vidění do blízka přitom dozrává pomaleji než vidění do dálky. I proto je pobyt venku pro děti tak důležitý. Ať už jde o řízenou vycházku, nebo volnou hru na zahradě, děti přirozeně střídají pohledy na různé vzdálenosti. Když si například staví domeček z klacíků, dívají se do blízka, pak se rozběhnou hledat další materiál a jejich pohled směřuje do dálky. Při hrách s míčem si přirozeně procvičují zaostřování na proměnlivou vzdálenost.

Venku toho není potřeba moc řešit. Stačí pohlídat, zda si některé děti nevytvářejí . To už souvisí nejen se zrakem, ale i s držením těla. Je užitečné dětem ukázat rozdíl: jak vypadá chůze se sklopenou hlavou a jak chůze, kdy se narovnáme, díváme se do dálky a lehce se rozhlížíme. Paní učitelka může rozpřáhnout ruce a názorně ukázat: „Podívejte, kolik toho teď vidím.“

Naše oči se vyvíjely po miliony let a máme stejné oči, jako měli dávní pastevci nebo lovci mamutů. Je možné dětem vyprávět, že kdyby se lovec mamutů díval jen pod nohy, tak by žádného mamuta neulovil, spíš by ho mohla sežrat nějaká šelma.

Dívat se jen do země je jako dívat se úzkou trubkou. Oči nemají možnost uvolnit se a chybí zapojení periferního vidění. Pokud periferní vnímání „vypneme“, dochází k přetěžování centrální části zraku.

Periferní vidění lze dětem přiblížit i pomocí jednoduchých situací ze života: chlapec, který běží s míčem, míří na branku a vnímá i soupeře přicházející z boku; maminka při vaření ví, co dělá batole za jejími zády; paní učitelka zaznamená, že se někde v koutě třídy něco děje, i když se právě dívá do knihy.

Zlozvyk tzv. tunelového vidění se dříve objevoval až u starších dětí, dnes se však kvůli častému sledování malých obrazovek vytváří už v raném věku. Při napínavém ději bývají děti zcela pohlcené a nevnímají okolí, proto také reagují podrážděně, když je někdo z tohoto pohroužení chce vytrhnout.

Další dovednost, která je malým dětem přirozená, je . Dospělí dokážou jít krásnou krajinou, a přitom být v myšlenkách úplně jinde. Oči sice vidí, ale mozek zrakové informace nezpracovává. Dnešní doba odvádí děti už v útlém věku od přímého kontaktu s reálným světem k obrazovkám. Právě .

Pomoci mohou jednoduché otázky při procházce nebo po návratu do třídy: Co tě dnes zaujalo? Kolik jsme potkali pejsků? Procvičujeme nejen všímavost, ale i vizuální paměť. Jakou barvu očí má vaše maminka? Jakou barvu lavička na zahradě? Kolik je tam laviček?

Další možnost je posadit děti ve dvojicích proti sobě a říct jim, ať si kamaráda dobře prohlédnou. Pak si sednou zády k sobě a paní učitelka se ptá: Jakou barvu bačkor má váš kamarád? Jaké má ponožky? Má brýle, náušnice?

U malých dětí vede . Stačí připravit kartičky z barevných papírů (asi 10 × 10 cm – čisté pastelové barvy). Dítě dostane kartičku a hledá ve třídě nebo venku předměty stejné barvy. Děti si s tímto úkolem snadno poradí a hra se jim líbí. Funguje, i když děti ještě barvy neumějí pojmenovat.

S předškoláky je možné ještě pokročit dál a . Děti rychle pochopí, že modrá není jen jedna, ale má mnoho podob. Můžete hledat pojmenování: třeba švestkově modrá, modrá jako obloha, jako borůvky. Můžete si také připravit pexeso s odstíny. V prodejnách s barvami nabízejí vzorníky. Když se vám podaří získat modrý vzorník dvojmo, můžete karty rozložit na stůl a hledat shodné dvojice (viz obrázek) – pokud máte velmi podobné odstíny, můžete pracovat s odkrytými kartami, pokud je to jen 4–5 odstínů, výrazněji odlišných, můžete zkusit i s otáčením. Tyto aktivity rozvíjejí cit pro kontrast i zrakovou paměť.

Hry s barvami lze rozšířit i do běžného dne. , začněte třeba žlutou. Děti si začnou samy všímat žlutých předmětů kolem sebe: květin, oblečení, knih či hraček, jídla či nádobí. Postřehy s dětmi sdílejte. Budete překvapeni, kolik odstínů jedna barva může mít a kde všude ji můžete potkat.

Další inspiraci k péči o zdravý zrak malých dětí najdete v mé knize . Kromě témat, kterým se věnuje tento článek, nabízí i přehled jednoduchých aktivit vhodných pro pobyt venku, což se může hodit zejména v nadcházejícím, teplejším období.