Právní aspekty šikany: Může být šikana právně postižitelným jednáním?

Hned na úvod je třeba poznamenat, že termín šikana není výslovně upraven v žádném právním předpise. Ani školský zákon šikanu výslovně nezakazuje, ač v něm na několika místech nalezneme obecná ustanovení týkající se povinnosti žáků dodržovat pokyny vyučujících směřující k zajištění bezpečnosti ve škole.¹⁾ Reálné právní důsledky má ovšem jednání, jež nazýváme šikanou, případně nápadně negativním chováním spolužáků, jen v některých případech. Aby došlo k jakémukoli právnímu postihu, je jednak třeba, aby jednání nezůstalo skryto (stěží lze „pachatele“ potrestat, když se o ostrakismu nebo šikaně, jichž se dopouští, pedagogové ani rodiče nedovědí), jednak musí být cílené, opakované, vědomé a relativně intenzivní. Je totiž třeba si uvědomit, že některý žák se může cítit odstrkován už tím, že jej různé party neberou na oběd, nevyhledávají jeho přítomnost o přestávkách nebo s ním nechtějí být v družstvu v tělocviku. To samotné však s velkou pravděpodobností nesplní podmínku intenzity šikany a takové jednání nelze postihnout například výchovným opatřením.

Pokud však zmíněné znaky splněny jsou, pedagog (nejčastěji patrně třídní učitel, avšak o šikaně se jako první může dovědět například také výchovný poradce nebo školní psycholog) by měl celou záležitost oznámit řediteli školy a ten by měl následně přijmout opatření. Obecně může třídní učitel využít i udělení napomenutí nebo důtky třídního učitele, pokud ale ví o déletrvající šikaně, jeví se jako důvodné vše nejprve oznámit řediteli školy.

Nejběžnější formy šikany, tedy odstrkování, posměšky, v některých případech fyzické napadání oběti, poškozování pomůcek a podobně, se odehrávají mezi dětmi, žáky a studenty. Bylo by nelogické, kdyby spolužák iniciující šikanu, případně se na ní podílející, nemohl být vedením školy postižen. Podle školského zákona²⁾je povinností žáků dodržování školního řádu a dalších předpisů školy i pokynů pedagogů, přičemž školní řád má obsahovat mechanismy k zajištění Školní řád má tedy podrobněji upravit systém prevence a postihu šikany.

Řediteli školy se nabízí v souladu s § 31 odst. 2 školského zákona možnost žáka podmínečně vyloučit, případně i vyloučit, nicméně by k tomuto kroku měl přistoupit až poté, co selhaly předchozí možnosti nápravy žáka nebo studenta, k čemuž mu slouží další mechanismy. Měl by ve spolupráci s pedagogy situaci řešit nejprve rozhovorem s žákem, popř. zákonnými zástupci, posléze by měl využít mírnějších výchovných opatření v souladu s vyhláškou o základním vzdělávání, na základní škole navíc možnost vyloučení v podstatě neexistuje vzhledem k tomu, že je zákonodárce umožňuje výhradně po splnění povinné školní docházky. V úvahu tak přichází řešení šikany tímto způsobem vlastně jen na střední škole.

Otázkou je, zda lze šikanu postihnout, je-li šikanován, obtěžován apod. žák učitelem.⁴⁾ Netřeba patrně zdůrazňovat, že pokud se vyučující dozvědí o takovémto jednání některého z kolegů vůči žákovi nebo žákům, měli by je oznámit vedení školy, které má k dispozici pracovněprávní prostředky (pracovní poměr pedagogů podléhá principům uvedeným v zákoníku práce, přestože některá specifika lze nalézt ve speciálních předpisech⁵⁾). Netřeba také zdůrazňovat, že v kvalitně fungující škole by měl mít žák možnost bez obav se obrátit (prostřednictvím k tomu vyškolených zaměstnanců nebo jinými formami) se stížností k vedení školy nejen v případě šikany ze strany spolužáků, ale také ze strany vyučujícího.

Poněkud zapeklitější je dovození odpovědnosti vyučujícího v případě, že nezabránil šikaně mezi spolužáky. Obecně vzato jsou totiž pedagogové odpovědni za to, aby zabránili projevům šikany. Zejména v případě třídního učitele se předpokládá, že by si měl všimnout projevů šikany i jejích dopadů do žákovských vztahů. Pokud ale agresoři jednají s tímto vědomím a snaží se, aby si vyučující ničeho nevšiml, může být prokázání toho, že učitel o šikaně věděl, problematické, zvláště pokud se odehrává na sociálních sítích nebo na místech školy, kam učitel nechodí, apod.⁶⁾ Pokud však jde o rozmáhající se fenomén tzv. kyberšikany, uzavřela v jednom ze svých případů veřejná ochránkyně práv (ombudsmanka), že škola by měla aktivně řešit (a udělit sankce konkrétním studentům) právě i šikanu probíhající na sociálních sítích, lze-li sledovat, že toto jednání má dopad do vzdělávání oběti šikany.⁷⁾

Šikana je tedy jednáním v rozporu se školskými předpisy, za určité intenzity může mít i trestněprávní rozměr, jak uvidíme dále. Současně ale může splňovat znaky diskriminace, a to tehdy, kdy k ní dochází na základě některého tzv. diskriminačního důvodu (příslušnost žáka k národnostní menšině, jeho sexuální orientace apod.). Například i nemístné výroky ze strany učitele mohou být obtěžováním, což zákon chápe jako formu diskriminace. S takovýmto jednáním se setkávají mj. žáci s potřebou podpůrných opatření (se speciálními vzdělávacími potřebami), podobně jako s ostrakismem nebo jiným odmítavým jednáním ze strany spolužáků. Nemusí to však být pravidlem, ve statistikách navíc figurují nejrůznější další důvody, ať již čistě ekonomické (žák nemá nejnovější typ telefonu), rodinné (dítě je zanedbané, chodí ve špinavém oblečení), vzhled (brýle, je obézní), nebo zkrátka to, že je slabší povahy a spolužáci velmi rychle vycítí, že si k němu mohou dovolit více⁸⁾.

Ať už jsou důvody šikany jakékoliv, škola má povinnost zajistit rovný přístup všem žákům bez ohledu na jejich postavení, jak uvádí § 2 odst. 1 školského zákona. Pokud bychom však sledovali případy šikany řešené ČŠI, je patrně nejčastěji namítaným diskriminačním důvodem právě zdravotní postižení. Nejen v České republice je totiž velké množství případů, kdy si rodiče žáků s postižením, případně uchazečů o vzdělání s postižením, stěžují na šikanu, ostrakismus či opovrhování pedagogy či spolužáky,⁹⁾ na odmítavý postoj v přijímacím řízení,¹⁰⁾ ale i na nepřipravenost či neochotu škol přizpůsobit žákům s postižením vhodné vzdělávací podmínky a zajistit bezpečné a přátelské prostředí. Právě tehdy, když škola nevyužije všech prostředků k zabránění například ponižujícím urážkám spolužáků, může být právně odpovědná za obtěžování, tedy formu diskriminace podle antidiskriminačního zákona (naopak samotné žáky žalovat nelze).¹¹⁾ Může být však složité určit, jaké jednání spolužáků lze považovat za šikanu: Je například důvodné vytýkat mladším dětem, že se zdráhají aktivně komunikovat se smyslově postiženým spolužákem? Je šikanou skutečnost, že jej ponechávají stranou a on se ocitá v izolaci?

Česká školní inspekce („ČŠI“) například uzavřela, že škola postupovala neadekvátně vzhledem ke zdravotnímu postižení žáka s ADHD, když mu opakovaně udělovala výchovné opatření za jeho nevhodné chování (jež ovšem souviselo právě s jeho diagnózou).¹²⁾ Zmíněný případ v popsané podobě nemusí být příkladem vědomé šikany pedagogů, ale spíše neznalosti souvislostí zmíněné diagnózy, ilustruje však nepřipravenost některých českých škol vzdělávat žáky se speciálními potřebami. Podobně vypadal i jiný případ, kdy učitelka zakázala své žákyni, aby pravidelně navštěvovala svého těžce postiženého spolužáka, neboť se v poslední době zhoršila v jednom z předmětů. Tato žákyně však byla jedinou kamarádkou postiženého spolužáka vyučovaného v naprosté izolaci, jen s asistentkou, mimo třídu.¹³⁾

Jinou problematickou kategorií je pak jednání vůči žákům z národnostních menšin nebo cizincům, již dokonale neovládají český jazyk. V českém kontextu lze zmínit hlavně romské žáky a jejich rodiče, kteří opakovaně poukazují na obavu z šikany v případě, že by se vzdělávali ve škole s žáky z majority. Vyplývá to mimo jiné z výzkumu Veřejnost o speciálních školách ze září 2014.¹⁴⁾ Zhruba třetina dotázaných vyjádřila výhrady vůči tomu, aby se v běžných třídách vzdělávali Romové, třípětinová většina pak dala najevo souhlas. Je to dokonce horší výsledek než v případě dětí cizí státní příslušnosti žijících dlouhodobě nebo trvale v České republice (nesouhlas totiž zde vyjádřilo 16 % a souhlas 78 % dotázaných).

Některé související případy, tedy situace, při nichž by jednání učitele mohlo být diskriminací, resp. šikanou, řešila i ČŠI. Prověřovala mj. stížnost na jednání učitelky, která si „zasedla“ na dvě romské žákyně - dvojčata, opakovaně je ponižovala a přistupovala k nim nerovně¹⁵⁾. Namítání obdobného přístupu ze strany učitelů pro romský původ je přitom více, jak vyplývá z dalších výstupů ČŠI.¹⁶⁾ Některé případy namítané šikany nebo diskriminace ve vzdělávání řeší i veřejná ochránkyně práv, nikoli ve všech případech však uzavírá, že jsou důvodné nebo že škola zanedbala některou svou povinnost.¹⁷⁾

Jak bylo zmíněno výše, jednání nazývané šikana může být postižitelné i prostředky trestního práva. Musí jít o případy, kdy je původce šikany trestněprávně odpovědným (dovršil tedy 15 let, v době spáchání je příčetný, lze mu prokázat určitou míru viny na spáchání trestného činu) a kdy je jednání v určité míře intenzivní. Orgánem činným v trestním řízení tak nebude stíhán student střední školy, který například jednorázově použil vůči dalšímu studentovi vulgární urážku. Pokud však jde o závažnější fyzické útoky, přichází v úvahu stíhání pro trestný čin ublížení na zdraví (§ 145 a § 146 trestního zákona), některé psychické formy nátlaku mohou splňovat skutkovou podstatu tzv. nebezpečného pronásledování („stalkingu“, § 354 trestního zákona) či nebezpečného vyhrožování (§ 353¹⁸⁾. Škola má přitom nejenže dbát obecné bezpečnosti žáků, ale samotní učitelé, prokáže-li se, že o šikaně věděli a neudělali maximum k jejímu odstranění, mohou být stíháni nejen pracovněprávně, ale tak jako všichni ostatní občané také trestněprávně, a to pro neoznámení trestného činu (§ 368), pro jeho nepřekažení (§ 367), schvalování (§ 365) či podněcování k trestnému činu (§ 364 trestního zákona).

Další specifické povinnosti stanoví škole také zákon o sociálně-právní ochraně dětí, podle něhož je škola povinna oznámit orgánu obce s rozšířenou působností (tzv. „sociálce“)¹⁹⁾, že vzdělává žáka ohroženého mimo jiné šikanou. Dále je třeba upozornit na povinnost školy informovat o závadném jednání původců šikany jejich rodiče (§ 7 zákona). Orgán obce má dále povinnost celou záležitost projednat (§ 10 zákona).

Pokud bychom tedy měli shrnout možnosti právního postupu studentů nebo rodičů šikanovaných žáků, je třeba uvést následující. Kromě možnosti obrátit se na pedagogy a vedení školy je důvodné zvážit podání k příslušnému inspektorátu ČŠI, případně k veřejnému ochránci práv²⁰⁾, využít lze také civilního soudního řízení v případech výše popsané diskriminace (a v závažných případech trestního oznámení). Pokud jde o postup ČŠI při prověřování řešení šikany, je třeba mít na paměti, že není úlohou ČŠI, aby šikanu „namísto“ školy řešila ona. K tomu nemá právní možnosti. Může toliko uzavřít, že škola nepostupovala efektivně, dostatečně pružně, a může současně hodnotit, zda škola postupovala v souladu se svými vnitřními předpisy.

Také by měla při podání stížnosti na školu vyhodnotit postup zaměstnanců školy s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Přichází pak v úvahu například i otázka, bylo-li důvodné vyslechnout spolužáky k prověření domnělého výskytu šikany na škole a případně proč tak škola neučinila (to konstatovala v jednom ze svých případů i veřejná ochránkyně práv²¹⁾). Navíc shledá-li ČŠI v postupu školy pochybení, má možnost po čase zkontrolovat znovu, zda byla přijata dostatečná nápravná opatření.

Pedagogové a psychologové se věnují tématu prevence a řešení šikany dlouhodobě a velmi obsáhle. Přesto se podle výzkumů projevy šikany objevují na českých školách stále častěji, šikanováni jsou navíc stále mladší žáci a děti, což je pro rodiče často alarmující. Školy by tak neměly brát svou povinnost působit v obecné rovině preventivně (a dále pak v konkrétních případech projevů šikany i represivně), formalisticky. Je třeba si uvědomit, že šikana a její „neřešení“ může mít nesmírné důsledky pro psychiku žáků, může ovlivnit schopnost jejich sebeúcty na celé roky, dokonce může přispět, jak se můžeme dočíst stále hojněji v médiích, i k jejich rozhodnutí vzít si život. O to vyšší míru odpovědnosti je nutné vyžadovat od samotných vyučujících i vedení škol. Jsem si vědoma náročnosti pedagogické a výchovné práce i toho, kolik mimovýukových aktivit dnešní učitelská profese obnáší. Přesto si dovoluji poznamenat, že odpovědný přístup zahrnující dostatečnou realizaci prevence i represe šikany je pro pedagogy úkolem ještě významnějším než skutečnost, jak šikovně dokážou předávat vědomosti a znalosti.