Kam s ní? Musíme učit! Třídnická hodina

Provádět prevenci šikany ve škole je velmi obtížné, neboť školní třída představuje pro její rozvoj ideální podmínky: uměle vytvořenou a relativně homogenní (věkově) skupinu, ve které je povinná účast; systém přísných pravidel, včetně vnějších odměn a trestů; nepoměr sil mezi vedoucími skupiny (učiteli) a jejími účastníky (žáky); silný odpor k samotné škole (v ČR dokonce nejsilnější ze zemí zapojených do TIMSS 2015)²⁾. Takřka stejné parametry mají další dvě obecně známé instituce, a to vězení a základní vojenská služba, o kterých je dobře známo, že v nich k šikaně dochází, resp. docházelo. V oslabené formě takové podmínky naplňují i pracoviště, kde nedobrovolnou účast nahrazuje potřeba příjmu, který nemusí být vždy snadné si obstarat jinde. Ekonomicky vyjádřeno, šikana je negativní externalitou (vedlejším produktem) určitého typu institucí, včetně školy, podobně jako jsou skleníkové plyny negativní externalitou jízdy automobilem.

V zásadě existují tři řešení, jak tomuto nežádoucímu jevu čelit, chceme­li zachovat zdravé životní prostředí, rozumějte bezpečné klima:

Pravděpodobně se shodneme, že pozitivní přínosy školy zatím stále převažují nad jejími negativními externalitami a že ji rušit nechceme. Odstraňování následků, tedy šetření šikany a její léčba, jsou velmi bolestivé, náročné a dlouhodobé procesy. Logicky proto upřednostníme prevenci. Prevence je ovšem cesta, která může působit jako mrhání časem, protože se přece „nic neděje“ a „musíme učit“. Ve skutečnosti nám ekonomická teorie opět ukazuje, že náklady na prevenci dosahují kolem 10 % nákladů (i časových) na řešení případného problému. A to se vyplatí!

Třídnická hodina představuje obrazně vyjádřeno jakýsi les, ve kterém se všichni mohou nadechnout čerstvého vzduchu a zároveň s uvolněním vydechnout. Má­li celý ekosystém třídy fungovat, nelze očekávat, že funkční „zeleň“ nám vyroste na povel, zvláště v situaci, kdy je prostor třídy již hodně zamořen všelijakými zplodinami. Ideální je proto začít s pravidelnými třídnickými hodinami, resp. komunitní prací již od nástupu do 1. třídy, nejlépe rovnou od MŠ.

V nižších ročnících se nemusí jednat o klasickou „45mintovku“, může postačit tzv. ranní kruh, kdy s dětmi během 10 minut zahájíme celý den povídáním o tom, na co se těší, z čeho mají třeba nějakou obavu nebo jak se jim ráno vstávalo. Péče o komunitu není žádná velká psychologie, ale zcela přirozená záležitost, podobně jako když jdeme s přáteli na kávu – nebo na jedno (!) pivo. Ano, když se objeví obtížné téma, může se setkání protáhnout, ale pamatujme, že pokud by problém zůstal nepojmenován nebo neřešen, vyhřezne po čase v nabobtnalé podobě.

Praxe ukazuje, že elementaristé komunitní kruhy umějí bez problémů zařadit, kamkoli potřebují. Lze doporučit, aby se konaly každý den, směrem ke 2. stupni je lze rozvolňovat na jednou za týden. Pěknou ukázku nabízí jeden z dílů seriálu Vši ve škole.³⁾ Zádrhel obvykle nastává na 2. stupni a SŠ, kde má třídní učitel pouze omezený počet hodin a nechce z nich odčerpávat na úkor svého předmětu. Ideálním řešením je využití disponibilních hodin v rozvrhu, čímž se dosáhne i optimální frekvence jednou za týden. Pokud někdo namítá, že je chce využít např. pro matematický seminář, je dobré ověřit, jak je ve škole naplánovaná realizace osobnostně­sociální výchovy. Třídnické hodiny představují ideální formu výuky tohoto povinného průřezového tématu, příp. je lze vhodně kombinovat s výchovou ke zdraví, etickou výchovou atd. Jako limitní lze označit periodu jeden měsíc. Je­li interval delší, těžko lze předpokládat, že bude třídnická hodina prostorem setkávání komunity. Spíš se z ní stane další „předmět“, o jehož smyslu navíc budou žáci pochybovat, a to oprávněně. Další nevhodnou strategií je zařazování třídnických hodin formou přílepku k rozvrhu – nejvíce nenáviděná bývá nultá hodina, odpolední vyučování zase komplikují naplánované zájmové činnosti dětí.

Aby třídnická hodina plnila shora popsanou preventivní funkci v oblasti šikany, musí její uspořádání reflektovat příčiny vzniku samotného fenoménu. Namísto obvyklého hierarchického uspořádání „učitel na stupínku – žáci v lavicích“, které je jedním ze zdrojů tenze, volíme komunitní kruh, kdy všichni sedí na stejné úrovni (včetně učitele) a vidí na sebe navzájem. Účast na programu je dobrovolná v tom smyslu, že nikdo nesmí být trestán za své názory, být nucen odpovídat či se účastnit případných aktivit atd. Tomuto souboru opatření říkáme pravidla třídnické hodiny. Slouží k zajištění bezpečí všech účastníků a jejich garantem je učitel. Pozor! Nejedná se o pravidla třídy, jejichž původcem a garantem jsou sami žáci a učitel je pouze v roli moderátora (ale o těch více až někdy jindy). S tématem třídnické hodiny může přicházet učitel, ale neměl by dopředu předjímat výsledek. Je to skupina, kdo se učí na svých vlastních vzájemných vztazích, příp. každý jednotlivec sám na sobě při zkoumání svého nitra. Úlohou učitele je pomoci skupině, příp. jednotlivci reflektovat, co se mezi nimi odehrálo při aktivitě nebo během každodenního soužití. Vedení reflexe je velké umění, ale také řemeslo, kterému se lze naučit.

Tento text vznikal 28. 3., tedy na Den učitelů. Přeji proto nám pedagogům, abychom ve školách dokázali vytvářet komunitní prostředí, ve kterém se všichni budou cítit bezpečně, což je nejen nutná podmínka pro spokojený život, ale také pro efektivní učení.