Skryté záškoláctví

Základní problém záškoláctví tkví dle mého názoru v nesprávném uchopení tohoto sociálně patologického jevu neboli rizikového projevu chování.

Může za to vžitá definice – záškoláctví rovná se neomluvená nepřítomnost žáka ve škole. Nejen u laické veřejnosti, ale i u té odborné není záškoláctví úplně jednoznačně vnímáno. V praxi hodně

Co je příčinou? Určitě nejednotnost pojetí a neznalost terminologie, ale na vině je především Společným jmenovatelem (ne)řešení záškoláctví je

Učitelé často tolerují pozdní nebo dokonce zpětné omlouvání žáků rodiči či lékaři a někdy i celé týdny trpělivě čekají, až se k nim omluvenka dostane. Proč? Motivů může být více. Svoji roli hraje pohodlnost, snaha ulehčit si práci – je mnohem lehčí „přimhouřit oko“, udělat výjimku anebo problém zamést pod koberec.

Častým motivem je strach z následků, ze zodpovědnosti, ale také snaha na sebe neupozornit; dále postoj učitelů a v neposlední řadě alibismus – vyhnout se konfliktu, neznepřátelit si rodiče, žáky, nepřijít o nějaké výhody (např. sponzorské dary, služby, známosti apod.).

Nejen že tento přístup záškoláctví neřeší, ale dokonce vede k podpoře nežádoucího jednání, jeho opakování, a tím k rozvoji patologických vzorců chování. Důsledkem tak bývá nejen opětovná absence dotyčného, ale i „epidemie“, kdy

Kromě výše uvedených přístupů ze strany učitelů je to spolupráce s rodiči. Slabým článkem problematiky záškoláctví je právě spolupráce rodina-škola. Buď funguje špatně, anebo vůbec. Podívejme se nyní na typologii záškoláctví, a to z pohledu rodiče. Podle toho, zda rodiče o záškoláctví vědí, omlouvají ho, anebo ho dokonce sami podporují, můžeme záškoláctví rozdělit do tří skupin, což je vlastně klíčovým faktorem pro určení dalšího postupu řešení.

V podstatě záškoláctví. V tomto případě rodiče o absencích nevědí, jsou přesvědčení, že jejich ratolest do školy chodí. Zde nalezneme několik variant.

Typ záškoláctví, kdy rodiče o nepřítomnosti ve škole vědí a vědomě ji omluví, často tzv. rodinnými důvody. Zde již můžeme hovořit o záškoláctví skrytém. Mnoho dětí se snaží vyhnout škole s pomocí rodičů. Do této účelové formy záškoláctví patří – ať už jde o simulaci (dítě rodiče přesvědčí, že mu není dobře) anebo o psychosomatické onemocnění, kdy se psychické potíže, resp. emocionální přetížení opravdu projeví na těle (bolesti břicha, hlavy, průjem, zvracení apod.). Někteří rodiče jsou zase příliš úzkostliví, dítě přehnaně sledují a s každým kýchnutím ho raději nechají doma. Do této kategorie patří i rodiče, kteří jsou příliš „slabí“; s dítětem se tak nedohadují a odsouhlasí mu všechno, co chce.

Nezřídka jsou rodiče v těžké situaci. Ráno odejdou do práce a dítě jim pak volá, že je mu špatně. Často jim nezbývá nic jiného, než důvěřovat. Nepátrají po pravé příčině a omluvenku své ratolesti napíšou.

Specifickým a „nebezpečným“ případem je zpětné omlouvání.Dochází k němu na základě upozornění školy, že dítě nebylo ve škole, odešlo před skončením vyučování anebo přišlo až v jeho průběhu (popř. i na základě žákova vlastního doznání, záškoláctví sám přizná). Ať už ze strachu z kázeňského postihu, ostudy či vnějšího zásahu do rodiny.

Typ záškoláctví, který je pro zdravý vývoj dítěte velmi nebezpečný. Dává mu špatný základ v negativním modelu chování, který může nevědomě přijmout za svůj.

V tomto případě – starší sourozenci hlídají mladší, vodí je do školky, pečují o někoho nemocného či starého apod. Jindy je důvodem k absenci výlet, rodinná dovolená, narozeniny či jiná podobná „neodkladná“ událost.

Někteří rodiče zase nepovažují za důležité posílat děti do školy, pokud není klasické vyučování (např. když se jde do kina, divadla, na exkurzi či výlet). Pak hovoříme o tzv.

a dítěti s jeho problémy nepomáhají, naopak mu ubližují. Rodiče musí dítěti jednoznačně dávat najevo, že a už od předškolního věku pěstovat u dítěte vztah ke vzdělání, škole. Případné „nutné“ absence rozebrat a označit za výjimečné a nestandardní.

Dítě by mělo ze strany rodičů cítit, že je to jejich postoj, jinak bude efekt nulový. Např. těžko rodičům uvěřit, že je nesprávné chodit za školu, když sami neustále hledají důvody, jak nejít do zaměstnání či si práci ulehčit.

Jako lze zařadit i školní fobii, která sice není záškoláctvím v pravém slova smyslu, ale má s ním společné rysy. Tento nepřiměřený, iracionální (poruchy spánku, potíže s jídlem, trávením, vyprazdňováním apod.), které jsou však vázané pouze na školu – často mizí o víkendech a o prázdninách.

Problematika záškoláctví a jeho řešení není jednoduchou cestou. Je to běh na dlouhou trať, který vyžaduje trpělivost a úzkou součinnost všech aktérů. Počáteční investice se ale rozhodně vyplatí. není zbytečnou prací. V první řadě je ale nutné si uvědomit, že záškoláctví nesouvisí s omluvením či neomluvením absence. Záškolákem může být i žák, který nemá ani jednu hodinu neomluvenou.

– především, že záškoláci jsou líní, nemají zájem o vzdělání, mají nižší inteligenci a je to pouze jejich vina. Jednoznačně nesprávnými přístupy řešení záškoláctví je „přivírání očí“ nad absencemi, tolerance v omlouvání, pouhé evidování absencí anebo represivní cesta (máš absenci, dostaneš trest).

Správný je a v první řadě prevence. Hledat příčiny toho, proč žák do školy nechodí anebo proč ho rodiče stále omlouvají, je sice často náročné, ale naprosto nezbytné. Lze jen těžko předpokládat, že pokud nenalezneme motiv anebo záškoláctví neřešíme, samo vymizí.

a pouze jejich odkrytí a práce s nimi může mít pozitivní efekt a vést k žádoucí změně. Záškoláctví je totiž jen málokdy izolovaným jevem. Navíc – ať už je přímo zdrojem záškoláctví (např. strach z neúspěchu, učitele, spolužáka, zkoušení), anebo jeho následkem (např. strach z prozrazení, důsledků, potrestání, ostudy).

Je nutné se také (represe, práce se žákem apod.), ale i na Svalování viny rodičů na učitele a naopak či přehazování zodpovědnosti za absence rozhodně nic neřeší. Proto je důležitou součástí řešení záškoláctví kvalitní a fungující spolupráce rodiny a školy, ideálně i dětského lékaře, popř. OSPOD. Nastolení vzájemné důvěry, vyjasnění cílů, společného zájmu o dítě, domluva úzké spolupráce, jednotného přístupu, pravidelného kontaktu, vzájemné informovanosti o (ne)přítomnosti, ověřování důvodů absence apod.

kteří si od 18 let mohou absence omlouvat sami. Zde je Jen pokud bude spolupráce fungovat, bude mít řešení záškoláctví šanci na úspěch – její nefunkčnost, nebo dokonce neřešení problému záškolák často (vědomě či nevědomě) využije ve svůj prospěch.

Záškoláctví je zvláštní fenomén, který Řeší se až výrazně vysoké neomluvené absence a přitom nám často uniká mnoho záškoláků, ať už vlivem liknavosti učitelů nebo krytím rodiči. Čas věnovaný řešení záškoláctví a především jeho prevenci není zbytečnou investicí. Umožní dítěti nejen harmonický rozvoj, ale i snadnější integraci do dospělého světa.