Náboženské alternativy ve vzdělávání: duchovní východiska waldorfské školy

Ve druhé polovině 19. století, kdy Rudolf Steiner dospíval, zaznamenávala světová náboženská scéna podobně jako dnes rozmach zájmu o různé tzv. tajné duchovní nauky (kabala, hermetismus, křesťanská mystika, gnosticismus apod.) a hledání jakési univerzální duchovní podstaty celého lidstva a světa pomocí jejich propojování. Steiner se sám od dětství věnoval především jasnovidectví a různým způsobům komunikace s duchovním světem. Od roku 1902 byl generálním sekretářem Teosofické společnosti. Z této doby pocházejí také všechna stěžejní Steinerova díla včetně útlého spisku ,²⁾ který je základem waldorfské pedagogiky až do současnosti. Už tehdy se Steiner snažil v Teosofické společnosti prezentovat svou touhu po novém uchopení pedagogiky a výchovy na základě hledání duchovní podstaty dítěte, ale její členové se podle něj odvraceli od skutečného života k východním duchovním naukám, buddhismu a hinduismu. Proto se Steiner roku 1912 se skupinou dalších německých teosofů odtrhl a o rok později založil Antroposofickou společnost.³⁾ Příležitost uplatnit své pedagogické postupy v praxi mu však byla dána až o dalších šest let později podnikatelem Emilem Moltem, který požádal Steinera o zřízení školy pro děti zaměstnanců továrny na cigarety Waldorf Astoria ve Stuttgartu.

Antroposofie, v překladu „moudrost o člověku“, obrací svůj zájem k duchovní podstatě světa a člověka, odkud se teprve vyvíjí vše hmotné. Člověk má podle Steinera čtyři hlavní články:⁴⁾ , , a . spojuje člověka se světem minerálů a po smrti se rozpadá. Je to čistá hmota. neboli spojuje člověka s rostlinami. v něm je hybatelem, který umožňuje růst, rozmnožování, pohyb tělesných šťáv a další procesy. Jako třetí má člověk neboli , které cítí emoce, a je tak spojeno s říší zvířat. Poslední složkou člověka je , které ho odděluje od přírody a spojuje s božským světem.

Od tohoto rozdělení se pak odvíjí i Steinerovo pojetí výuky. Údělem člověka je podle něj evoluce prostřednictvím reinkarnací. sestupuje z duchovní oblasti do zmíněných tří těl, nese si s sebou svou karmu a minulé zážitky. Každá činnost působí na jiné ze složek člověka a ovlivňuje jiné jeho části. Ke správné práci musí vychovatel (učitel i rodič) zkoumat podstatu těchto čtyř částí člověka, protože právě na znalosti těchto zákonitostí stojí podle Steinera základ výchovy a vyučování. Vychovatel musí být tedy plně obeznámen s duchovní vědou. Na základě svých znalostí pak dítě pozoruje a je s ním neustále v kontaktu, aby zachytil každou změnu a mohl na ni reagovat. Jednotlivé složky se totiž nevyvíjejí souběžně, ale každá svým tempem a postupně. Z toho vyplývá silná orientace waldorfských pedagogů na neustálý kontakt se žákem i jejich plná odevzdanost procesu žákova učení: důvěrné rozhovory, vedení poznámek a portfolií o každém žákovi, sledování jeho pokroků a výkyvů, návštěvy v rodinách žáků apod.

Výchovu člověka rozděluje Steiner do tří sedmiletí po narození. V prvním sedmiletí se má podle waldorfské pedagogiky dítě učit pouze nápodobou a nemělo by se vystavovat žádné memorovací ani intelektuální činnosti. Nemělo by se tedy učit číst, psát nebo počítat. Stejně tak by dítě nemělo být ani poučováno či moralizováno. To proto, že se dítě narodilo do světa jako výše zmíněné fyzické tělo a je v kontaktu pouze s fyzickým světem. Od všech ostatních těl je odděleno éternou a astrální schránou. Nemůže a neumí je zatím používat. K poznávání používá pouze smysly a svou tělesnost. Dítě by si mělo osahávat hmotný svět a pozorovat ho. Je plně na zodpovědnosti dospělých v jeho okolí, aby mu ukazovali pouze žádoucí model chování a zdravě ovlivňovali jeho vývoj. Vychovatel působí na estetické cítění dítěte, rozvoj jeho zraku, orgánů, tvořivosti, volních vlastností, stravovací návyky, na každou sféru života dítěte a neustále musí mít na paměti, že je příkladem, který má dítě napodobovat. Metody působení je pak ještě potřeba přizpůsobovat temperamentu dítěte a tomu, které vlastnosti je třeba posilovat a rozvíjet a které naopak tlumit. Zároveň musí vychovatel vycházet z toho, že fyzické tělo dítěte v tomto věku naprosto přesně ví, co je mu prospěšné, a měl by proto do jisté míry naslouchat i těmto potřebám.

Až během výměny zubů kolem sedmého roku života propouští éterná schrána éterné tělo. Tehdy je podle Steinerovy pedagogiky možné začít s vyučováním ve škole. Éterné tělo umožňuje vývoj a posun, tedy i učení, rozvoj motorických funkcí a znalostí. Je to období fyzického i mentálního růstu a učení se informacím. „Jako pro první dětská léta jsou magickým slovem výchovy , tak pro tato léta platí . Samozřejmá, nikoli vynucená autorita má představovat bezprostřední duchovní nazírání, na němž si mladý člověk usměrňuje svůj temperament a jehož očima pozoruje věci světa,“ píše k tomuto období Steiner.⁵⁾ Rozhodující roli zde tedy hraje osoba učitele a jeho vztah s každým jednotlivým žákem. K těmto lidským autoritám by se měly přidávat také autority duchovní, ať už se jedná například o postavy z legend, bájí, pověstí a podobenství, nebo vyprávění o zákonitostech přírody, které jsou často personifikovány v různé nadpřirozené bytosti. Součástí výchovy v druhém sedmiletí je také hudebně-pohybová výchova zvaná eurytmie, kdy každý pohyb znázorňuje některou hlásku nebo tón a má působit na celkovou harmonii člověka, formovat vůli, toleranci a soudržnost žáků v kolektivu, povznášet dítě do duchovních sfér.

Éterické tělo zůstává stále obklopeno astrální schránou až do doby pohlavního dozrávání kolem 14 let. Po otevření astrální schrány dozrává dítě i citově. Zde se teprve otevírá prostor a čas, aby si žák tvořil úsudek o věcech, kterým se doteď pouze učil. „Nemůžeme se dopustit na člověku ničeho horšího, než jestli vyvoláme jeho vlastní úsudek příliš brzo. Soudit můžeme teprve tehdy, když jsme v sobě nashromáždili látku k úsudku a srovnávání,“ píše Steiner⁶⁾ a dodává, že nejprve je potřeba v člověku otevřít všechny duchovní a duševní síly, aby jeho názory nebyly zatíženy emoční labilitou a nedovzdělaností člověka v duchovní vědě. Z hlediska duchovní vědy tak podle postupného otevírání schrán Steiner hovoří o třech zrozeních, která nastávají vždy v jasně daný čas. Tyto jednotlivé fáze a jejich úkoly musí vychovatel naprosto bezchybně znát a svěřené dítě jimi provést.

Celý systém waldorfské výchovy a vzdělávání je velmi důkladně propracovaný a systematický, což je často po právu pedagogy i veřejností oceňováno. Pedagogicky vychovatelé postupují od jednoduššího ke složitějšímu, od konkrétního k obecnému, žáci mají prostor, aby se do hloubky věnovali tématům, která je zajímají. Učitelé mají vždy na zřeteli především potřeby žáka a jeho harmonický rozvoj. Bezpochyby si žádné dítě ve waldorfské škole nemůže stěžovat na nedostatek pozornosti či emoční neúčast pedagoga na jeho životě a dospívání. Na druhou stranu je ale evidentní, že ačkoli se od žáků a jejich rodičů neočekává členství v Antroposofické společnosti nebo v církvi Obec křesťanů, která také ze Steinerovy nauky vychází, dítě si touto cestou osvojuje poznatky a koncepty antroposofického chápání světa a zákonitostí v něm. Tento fakt bezpochyby řadí waldorfské školy k náboženským alternativám ve vzdělávání. Role náboženství je zde mimořádná v tom smyslu, že sice není součástí výchovy a vzdělávání jako nauka, či dokonce samostatný vyučovací předmět, ale celý proces výchovy na straně žáka i učitele je jím zcela prostoupen.