Demokracii je nutné se učit. Tak proč to neděláme?

Když se Donald Trump stal podruhé prezidentem, jedním z prvních „nároků“, které vznesl, bylo připojení Kanady k USA jako 51. státu USA. Dechberoucí drzost, vyzařující hloupost i sklony k despotismu, se setkala s masivním odporem kanadské společnosti. Pod heslem „Canada is not for sale“ se kanadská společnost sjednotila v absolutním odporu vůči snaze o jakousi podivnou diplomatickou šikanu ze strany více než desetkrát lidnatějšího a vojensky mnohem mocnějšího jižního souseda. Odvaha a nesmlouvavost v obraně vlastní svobody, které kanadská společnost prokazuje, jsou obdivuhodné.

Kanada je přitom hodnocena jako jedna z nejvíce rozvinutých světových demokracií. Podle The Economist Democracy Index¹⁾ máme tuto kvalitu dokonce společnou. Patříme společně mezi tzv. úplné demokracie, na rozdíl od USA, které jsou dlouhodobě řazeny mezi demokracie s chybami.

Přesto můžeme v současnosti vnímat nemalé rozdíly mezi tím, jak se naše dvě demokracie projevují navenek. Pokud bychom pouze porovnali současné rozložení politických sil, můžeme vnímat poměrně zásadní rozdíly. V Kanadě jsou zdaleka nejsilnějšími stranami dlouhodobě etablovaní liberálové a konzervativci, tvoří, také dlouhodobě, drtivou většinu parlamentu. Podobný systém dvou stran je typický pro anglosaské země (USA, Velká Británie) a samozřejmě i on může vykazovat rozdíly. Zejména v tom, kolik populismus v sobě nejsilnější strany koncentrují. Právě to je největší rozdíl mezi současnou Kanadou a USA.

V Česku je míra populismu a jeho podpory vyjádřena poměrně jasně a je zjevné, že kdybychom měli počítat procenta, populismus vítězí. Ne vždy musí být nutně spjat s antidemokratičností, ale až velmi často je: xenofobie, záměrná demagogie a náklonnost k nepřátelským zájmům, zejména k zájmům krajně nebezpečného Ruska, jsou častými spojujícími prvky mezi populisty z různých stran. Podpora těchto postojů, tak překvapivá pro každého, kdo zažil rozdíl mezi totalitou a demokracií, je založena primárně na nedůvěře v demokratický systém a jeho reprezentaci. A ta je v Česku podle dostupných dat velmi vysoká, podle výzkumu CVVM z roku 2024 dosahuje v transparentní podobě na 41 % dospělé populace.²⁾ A to nevíme, kolik lidí sice vlastně souhlasí s tím, že demokracie je nejlepší možný způsob vlády, ale přitom volí strany, které demokracii více či méně oslabují.

Je pravda, že demokracie si dokáže nedůvěru v sebe sama způsobit vlastním přičiněním. Zejména tehdy, pokud se velká část lidí necítí být reprezentována, nebo třeba tím, že političtí představitelé opakovaně a dlouhodobě selhávají v naplňování toho, co demokracie předpokládá, tedy v důsledném lpění na hodnotách a principech, jako jsou neúplatnost, spravedlnost, rovnost před zákonem, zájem o potřeby voličů nebo hledání cest k budoucí prosperitě.

Ve 21. století, v éře prudkého rozvoje digitálního světa, ale může být demokracie oslabována mnohem více, než by realitě jejího fungování příslušelo. Ukazuje se, že algoritmy sociálních sítí, do jejichž prostředí se přeneslo těžiště společenské diskuse, dokážou spolehlivě polarizovat i radikalizovat.³⁾ Jinými slovy: i přes nesporné problémy, kterými novodobá česká demokracie trpí (a není jich skutečně málo), je hmatatelné, že tyto problémy jsou v prostředí sociálních sítí algoritmicky nadreprezentované oproti faktům, že Česko patří mezi nejdemokratičtější země světa, mezi země s nejvyšší mírou svobody slova,⁴⁾ mezi země s nejvyšší mírou bezpečí v kontextu možného vnitřního nebo vnějšího konfliktu⁵⁾ a zároveň mezi země s nejvyšší mírou prosperity⁶⁾. I lidé, kteří slyší především na ekonomické argumenty, se mohou přesvědčit, kde je Česko, kde Slovensko, nebo kde je Maďarsko, tedy země, které v posledních letech viditelně demokraticky selhávají. Přesto je ale nálada v Česku prosycena náklonností k často sebezničujícím řešením, jako je zpochybňování členství v EU nebo NATO.

Jestliže jsme tedy v současnosti vedeni k tomu, abychom viděli svět jinak, než jaký ve skutečnosti je, pak nám zřejmě nebude stačit ubezpečování, že žijeme v doposud nejlepším možném světě. Proti jsou relativní postoje a pocity lidí, kterým digitální svět zacloumal jejich identitou, vystavil je každodenní konfrontaci s tím, že život jiných je přece mnohem lepší, a mnohdy je skutečně zatěžuje reálnými problémy způsobenými materiální, sociální, zdravotní či vztahovou nejistotou.

Skutečné problémy lidí a jejich optiku nelze zpochybňovat. Nelze ale také nevidět, že demokracii sice máme, máme však ubývající počet demokratů. Za takové situace je udržitelnost demokracie, tedy naděje na nejvyšší možnou prosperitu, bezpečí a svobodu, reálně ohrožena. Na Slovensku už se to stalo a můžeme vidět rozklad demokratického systému v přímém přenosu i to, že taková situace vyhání elity ze země, zvlášť když mají kam jít – k nám, do Česka.

Ani Česko ale není chráněno na věky. Je velmi pravděpodobné, že v příštích letech zažijeme útoky na nezávislost veřejnoprávních médií, možná také snahy o politizaci důležitých úřadů a institucí nebo systémové ovlivňování justice. Věřme v sílu občanské společnosti a věřme v to, že v případě takových útoků ji rozšíří i lidé, kteří jsou většinou pasivní.

Nicméně ani občanská společnost – sama o sobě – nemusí být věčná. Je třeba ji reprodukovat, je třeba, aby se nastupující generace zapojovaly, aby si mladí lidé uvědomovali, proč je jejich vlastní aktivita na ochranu demokratických hodnot a principů tak důležitá. Sami od sebe to ovšem nepochopí, pokud jim nebude tato důležitost vysvětlena na odpovědnosti za vlastní budoucnost. A toto pochopení a odpovědnost nebudou moci získat, pokud je k ochraně demokratických hodnot a principů nebudeme vychovávat a vzdělávat.

Vzdělávací systém má s ohledem na budoucnost demokracie zcela výlučné postavení. V jeho DNA to sice zakotveno je, od školského zákona až po strategické dokumenty, ale realita škol jako takových je velmi různorodá. Jsou nepochybně školy, které si svou povinnost vychovávat a vzdělávat k demokracii uvědomují. Určitě ale nemůžeme konstatovat, že by jich byla většina. Ačkoliv je budoucnost demokracii ve 21. století jedním z nejdůležitějších cílů vzdělávacího systému, poměr toho, co skutečně pomáhá demokracii reprodukovat, je ve školách často minimální až nicotný. Přitom právě školy jsou místem, které – jak jsem se snažil ukázat v knihách a – má sloužit jako ideální laboratoř participace, jako prostředí, v němž se učí žít spolu lidé formovaní různými prostředími, lidé různých nadání a handicapů, lidé, kteří v budoucnu budou tvořit společnost v jejím celku, tedy od elit až k periferii. Pouze škola dnes dokáže efektivně zajistit, aby budoucí elity měly dost odpovědnosti nejen za vlastní prosperitu, ale i za prosperitu celé společnosti. A aby lidé, kteří se z jakýchkoliv důvodů ocitnou na periferii, dobře věděli, že zničení demokracie jim osobně nijak nepomůže. A také že obraz světa, který nám vytváří digitální prostředí, může být obludně zkreslen a může nás vést ke zcela mylným závěrům a postojům.

Ostatně proto jsou skandinávské země a Kanada na vrcholech všech žebříčků, od demokracie přes bezpečnost až po prosperitu – jejich společnosti tuto skutečnost chápou lépe. A právě proto mám velkou radost, že letošní ročník mezinárodní konference FutureEdu na téma Budoucnost demokracie a vzdělávání pořádáme právě ve spolupráci s kanadským velvyslanectvím v České republice a za účasti kanadských expertů v oblasti vzdělávání. Protože dokud budeme schopni a ochotni učit se od ostatních demokracií, máme pořád naději na to, že budeme mít i ty demokraty, jak chtěl TGM.