Výchova

Zdravé děti jsou a byly i dříve živé, aktivní, někdy až nadměrně aktivní. Občas mluví nahlas, nezřídka ovšem přímo povykují, výskají, křičí, piští, dokonce hulákají. A ještě u toho poskakují, lítají sem a tam jako neřízené střely. A nejednají tak jako my pouze proto, že máme zlost, jsme naštvaní a rozčilení, nebo když vyhrajeme milion, ale většinou z obyčejné radosti ze života, z dobrého pocitu, že žijí, že jsou spokojené. A jindy naopak proto, že něco nevyšlo podle jejich přání. Podobné způsoby chování bychom měli u dětí připouštět – nechovají tak schválně, aby nás naštvaly. Jen dávají najevo svým způsobem tolik žádoucí a v životě potřebné emoce.

Vedle pedagožek a pedagogů ze všech stupňů vzdělávací soustavy se na Linku pro rodinu a školu 116 000 obracejí i rodiče těchto dětí. Jako nedávno otec pětileté dcerky, která se právě vrátila ze školky v přírodě a vyprávěla, jak je tam jedna spolužačka ráno a večer fackovala. Jelikož se jednalo o tzv. hvězdu třídy, tak si to ostatní dívenky nechaly líbit a jediná, která se ozvala, byla právě dcerka volajícího. Krom toho už dcerka volajícího stihla fackování vyzkoušet na své mladší sestře, do které se pustila toho dne ráno. Otec se pochopitelně zajímal, jak tuto situaci řešit, a odmítal větu svého okolí, že dítě z toho vyroste.

Pro učitele je nepochybně důležité, jak se dítě projevuje dnes. Ale v duchu si určitě alespoň občas položí otázku, jaký bude jeho další osud, k jakému vzdělání směřuje, jak se zapojí do dospělého života. A říká si, které poznatky dítě využije, které fakticky obohatí jeho soukromý i profesní život. Jistě bude stále vyučovat všechno a všechny děti, jen možná u některého, zejména ve vyšších ročnících, nad některou neznalostí vnitřně mávne rukou, zatímco u jiného bude výrazněji trvat na doučení a lepším výkonu, protože předpokládá další, náročnější studium. Rozumný učitel dělá předpovědi velmi opatrně, ale dělá si je. Zejména když má letité zkušenosti.

Principál divadla La Putyka, herec, režisér, autor, táta tří úspěšných synů i syn slavných rodičů – to vše a mnohem víc je Rosťa Novák ml., který se současně netají svými intenzivními zkušenostmi s ADHD, jež ho provázejí až do dospělosti. Zážitků ze školy i zkušeností s různými pedagogy či poradenskými pracovníky má právě proto bezpočet. Nejen o nich, ale i o jeho současné práci a mladých lidech, které denně potkává v divadle a kteří si přinášejí své zkušenosti ze škol, jsme si povídali v průběhu letošního léta.

Musíme připustit, že dnešní děti jsou v mnoha ohledech vyspělejší, než byly dřívější generace. O spoustě záležitostí mají hojné informace a podle své individuální vyspělosti s nimi pracují. I dospělí se s nimi baví o věcech, které dříve byly určeny až mnohem starším a o kterých děti ani neměly vědět, a už vůbec k nim vyslovovat názor. V dnešním výrazně liberálnějším výchovném přístupu oproti dřívějším generacím se děti snaží prosadit vlastní přání, požadavky, představy. A my jim k tomu vytváříme i větší prostor.

Sexualita představuje základ pro identitu člověka, vyjadřuje lásku a spojení, může být zdrojem štěstí a života, definuje vztah k sobě samému i druhým. Cíle sexuální výchovy jsou velmi rozmanité, patří mezi ně například objevení a posílení vlastní identity, získání jazykových a komunikačních dovedností, znalost sociálních a etických norem, kulturní a náboženské znalosti, porozumění procesům v těle či převzetí zodpovědnosti za své sexuální aktivity. Sexuální výchova ve školách má tedy být dle MŠMT součástí výuky na prvním i druhém stupni.

Výchova ke ctnostem v praxi. Jak využít karty ctností při výuce, na třídnických hodinách nebo jako nástroj k dobrému klimatu třídy? Jak na výchovu ke ctnostem reagují děti a jak ji přijímají?

Víme ze života, že i obyčejné a jednoduché sdělení nabývá odlišného významu v závislosti na situaci, v níž je vysloveno, případně podle mluvčího, který je vysloví, či příjemce, kterému je určeno. Známe tak i z běžného života, jak je ošidné, když např. přeneseme konkrétní sdělení z domácího prostředí do veřejného prostoru. To pak i neutrální, či dokonce pozitivní sdělení může vyznít kriticky. Nebo když například zapomeneme, že nejsme doma, a oslovíme na veřejnosti před ostatními dětmi vlastní dítě běžně používanou rodinnou zdrobnělinou či přezdívkou. Okolnosti tedy hrají větší roli než jsme někdy ochotni připustit.

Rodina a škola společně formují budoucí generace. Rodina je prvním a základním prostředím, kde si děti osvojují hodnoty a normy společnosti, učí se základním sociálním dovednostem a formuje se jejich osobnost. Škola pak přebírá štafetu výchovy, vzdělávání a rozšiřování obzorů. Ve škole děti rozvíjejí schopnost spolupráce, řešení konfliktů a další sociální dovednosti nezbytné pro život. Společně tak rodina a škola tvoří nezbytný základ pro harmonický vývoj dětí a dospívajících. V tomto článku se zaměříme na důležitost změny vnímání tělesných trestů v domácím prostředí a také na to, jak důležitou roli v tomto procesu školy sehrávají.

Proměňující se společnost přináší mnohé změny, zlepšení, nové poznatky. Týkají se i vzdělávání a výchovy dětí. Není to ovšem vždy jen tak, že se odstraní méně vhodné postupy (pomůcky, technologie) z minulosti a jednoduše se nahradí lepšími. Ony i ty nové a skutečně lepší mohou přinést dříve netušené, tedy jiné komplikace, na které nejsme připraveni a s nimiž občas neumíme po nějakou dobu zacházet. A pak z této nevědomosti a bezradnosti můžeme odmítat jako nevhodný samotný nový a vhodný poznatek, postup či pomůcku.

Problémové nebo také obtížné chování. Jak ho lze definovat a co to je? Existuje několik perspektiv, z nichž každá přináší svůj pohled. MKN-10, tedy Mezinárodní klasifikace nemocí ve své desáté revizi, v rámci psychiatrické definice poruch chování přináší jednu perspektivu. Speciální pedagogika – etopedie nám poskytuje jiný pohled s popisy tohoto chování ve školském prostředí. Avšak ani jedna z definic neposkytuje konkrétní návod pro samotného pedagoga, jak s tímto chováním adekvátně zacházet. Jak s ním tedy pracovat, co lze udělat? To může být pro pedagogy jedna z nejpalčivějších otázek, pokud se takový druh obtěžujícího chování objeví ve třídě nebo ve škole.

Máte rádi hodné děti? Jak na vás působí slovo „poslušnost“? Myslíte, že bychom k ní děti měli vést a jako učitelé ji vyžadovat?

Opakuje se to s železnou pravidelností – škola obdrží podnět na nevhodné chování žáků, vaši kolegové situaci uchopí příkladně, pod vedením metodika prevence šetří v souladu s Metodickým pokynem1) a dospějí k závěru, že se jedná o šikanu. Je svolána výchovná komise s rodiči žáka, který ubližoval, a vy jste pochopitelně jejím členem. A přichází vaše hvězdná chvíle – vysvětlit rodičům, že jejich dítě bude potrestáno v souladu se školním řádem té samé školy, která mu toto jednání umožnila. Jak se této role co nejlépe zhostit?

Střediska výchovné péče jsou školská zařízení preventivně výchovné péče. Cílem preventivně výchovné péče je předcházet vzniku a rozvoji rizikových projevů chování dětí nebo narušení jejich zdravého vývoje a přispívat ke zdravému osobnostnímu rozvoji dětí. Střediska poskytují podporu dětem, rodičům či jiným osobám odpovědným za výchovu a pedagogickým pracovníkům.

V příspěvku se budu o motivaci zajímat především ve vztahu k učení. Bez vnitřního puzení, snahy, úsilí, vidiny naplnění cíle, tedy bez vnitřní motivace, je veškeré učení dítěte nanejvýš poloviční. Současně je pro učitele i pro rodiče mnohem namáhavější, protože musí překonávat nezájem, laxnost, rychlejší únavu, někdy až odpor dítěte. Obtížnější je v tomto případě učení i pro samotné dítě – značnou část jeho aktuální mentální kapacity zabírají myšlenky jako „Proč to mám dělat?“, „Mě to nebaví“, „Nechci se učit, chci si raději hrát“…

Někdy vymýšlíme odborně sofistikované výchovné postupy, a dokonce programy podporující rozvoj v různých oblastech už u nejmenších dětí, aby se ukázalo, že pro řešení většiny běžných situací i pro rozvoj naprosté většiny životních dovedností stačí z naší strany poměrně málo. A čím jsou děti mladší, tím mohou být naše postupy jednodušší, takže máme šanci je zvládnout všichni.

Puberta a dospívání jsou náročným obdobím, během něhož studující začínají řešit vlastní identitu, vztahy a s nimi spojenou intimitu a tělesnost. Internet, pornografie a „přestávkové“ konverzace s vrstevníky a vrstevnicemi jsou pro dospívající běžnými zdroji informací. Možnost probrat svoje otázky a obavy s dospělou autoritou je však v daném věku k nezaplacení. Sexuální výchova je příležitostí k prohlubování vazeb ve třídě a budování důvěry mezi vyučujícími a studujícími.

V probíhající revizi RVP ZV se rozhořel „boj“ o výtvarnou a hudební výchovu. Jedná se o vzdělávací oblast Umění a kultura, do které spadá spousta vzdělávacích oborů. Pro základní školy se při tvorbě RVP ZV (2007) zadaly do této oblasti dva vzdělávací obory Hudební výchova a Výtvarná výchova, které školy mohly doplnit o vzdělávací obor Dramatická výchova.

Když se mluví o sexuální výchově ve školách, řeší se většinou její obsah a forma v základním vzdělávání. Sexuální výchova má ovšem svoje místo i na školách středních. Středoškoláci a středoškolačky již mají základní povědomí o tom, jak funguje reprodukce, začínají mít vlastní partnerské a sexuální zkušenosti a kladou si nespočet otázek. Odpovědi běžně hledají na internetu nebo u svých vrstevníků a vrstevnic, měli by mít ale možnost probrat své nejasnosti a obavy s dospělou autoritou. Sexuální výchova je příležitostí k prohlubování vazeb ve třídě a budování důvěry mezi vyučujícími a studujícími.

S velikou nadsázkou si někdy říkám, kolik adeptů na Nobelovu cenu za psychologii či pedagogiku možná chodí mezi námi v českém školství zatím nepoznáno. Z čeho vyvozuji, že takoví jsou? Existují skutečně věrohodná a výzkumy opakovaně podpořená data, která by měla ovlivňovat naše pedagogické působení na dítě, a v řadě případů tomu tak doopravdy i je. Jenže někteří učitelé programově postupují výrazně odlišně.