Výchova

Děti se smějí rády a hodně. Leckdy se smějí tak, že se až zalykají. Výjimečně už ani dál nemohou a neustávající smích je natolik vyčerpá, že přejde v rozmrzelost, či dokonce pláč. Občas ani dobře netušíme, čemu se vlastně smějí, nebo nám dospělým situace k smíchu ani moc nepřijde. Když děti nějaký humor pochopí nebo jim něco připadá hodně legrační, mají tendenci opakovat to donekonečna. Dokonce i někým odsuzované šimrání a lechtání samy žádají opakovat, protože jim je příjemné. Pochopitelně pouze když jde o blízkého člověka, ke kterému mají důvěru a který jim lechtání nevnucuje silou. Jejich „ještě, ještě“ známe snad všichni.

Dnešní rodiče jsou v péči o děti mnohem opatrnější, úzkostlivější, než tomu bylo v předcházejících generacích, všeobecně se o ně více starají, více na ně dohlížejí… A totéž platí i pro školu a pro učitele. A ať si říká, kdo chce, co chce, přes všechnu kritiku a varování tomu nebude jinak ani v budoucnosti. Takže pak si stěžujeme, že děti jsou dnes i proto málo zdatné, nedostatečně odolné, nic nevydrží, trpí množstvím úzkostí a strachů. Navíc jsou málo samostatné. A nelze vyloučit, že souvislosti vidíme přesně a správně.

Máme Týden pro wellbeing ve škole. To je příležitost k zamyšlení nad problematikou zakazování mobilů ve školách. Hned na začátku musím přiznat, že výchova bez vlivu online prostředí je mnohdy jednodušší a při sledování určitých cílů může dávat smysl. Wellbeing k nim patří. Na to, o jaké cíle jde, se ale musíme podívat trochu blíže.

Na dvoře školy De Jan Harmenshof ve středním Nizozemsku právě probíhá fotografování celé školy. Fotograf chrlí vtípky a na cihlově červeném dvoře s několika houpačkami pózuje asi 300 dětí ve věku 4 až 12 let. Posledních 30 let jsou totiž v Nizozemsku mateřské školy spojené s prvním stupněm. Na školním dvoře focení pozoruje skupina pedagogů z Česka. Návštěva této a dalších devíti škol byla totiž součástí inspirativní cesty expertů z oblasti vzdělávání, na kterou je v dubnu pozval Nadační fond Eduzměna ve spolupráci s partnery. Co je na nizozemských školách zaujalo? A co už zkouší převést do praxe?

Romana Kubecová, autorka projektu Vychovávej s láskou a laureátka ceny Gratias Tibi, přináší do veřejné diskuse formou podcastu příběhy dětí i dospělých, kteří si nesou trauma z dětství. „Snažím se dát hlas opravdu každému, protože násilí a trauma se týká nás všech, bez ohledu na věk, pohlaví nebo sociální status.“ Její práce inspiruje nejen pedagogy, ale i celou společnost k tomu, aby se více zamýšleli nad tím, jak prostředí, ve kterém děti vyrůstají, formuje jejich budoucnost. Sama se jako vychovatelka setkala s nejrůznějšími příběhy. „Když jsem tenkrát o noční směně zachraňovala 15letou slečnu, která si pořezala zápěstí a říkala mi do očí, že je škoda, že ji kamarádky našly, je to něco, co vás určitě poznamená. A podobných situací tam bylo více.“

Psychologie i pedagogika časem zobecňují své konkrétní poznatky. Na základě empirických poznatků pak stanovují určité obecněji platné edukační zásady i pravidla, vhodné postupy diagnostiky i intervence, výuky i výchovy.

Jak na krizové Lince pro rodinu a školu 116 000, tak při šetření stížností s ČŠI se opakovaně objevuje potíž s „problémovými sedmičkami“. Obvykle to vypadá tak, že se ve třídě vyskytují výchovné obtíže – od (kyber)šikany přes vandalství, eskalující konflikty, verbální i fyzické násilí až po zneužívání návykových látek, netolismus ad. A mnozí učitelé v tu chvíli krčí rameny a konstatují, že žáci nezvládli přechod na 2. stupeň a teď se to ukazuje.

Program Škola solidární, projekt platformy Young Caritas, přináší do českého vzdělávání unikátní koncept, který propojuje školy, studenty a sociální partnery. Vychovává nové generace k empatii, kritickému myšlení a aktivnímu občanství prostřednictvím projektů, které mění nejen školní prostředí, ale i celé komunity. Jak se zapojit, co obnáší získání certifikátu a jaké konkrétní příběhy inspirovaly tento přístup? O tom všem hovoří hlavní metodik Young Caritas Mgr. Václav Šneberger, který odhaluje tajemství, jak může vzdělávání proměnit svět – s mladými lidmi v hlavní roli.

Zdravé děti jsou a byly i dříve živé, aktivní, někdy až nadměrně aktivní. Občas mluví nahlas, nezřídka ovšem přímo povykují, výskají, křičí, piští, dokonce hulákají. A ještě u toho poskakují, lítají sem a tam jako neřízené střely. A nejednají tak jako my pouze proto, že máme zlost, jsme naštvaní a rozčilení, nebo když vyhrajeme milion, ale většinou z obyčejné radosti ze života, z dobrého pocitu, že žijí, že jsou spokojené. A jindy naopak proto, že něco nevyšlo podle jejich přání. Podobné způsoby chování bychom měli u dětí připouštět – nechovají tak schválně, aby nás naštvaly. Jen dávají najevo svým způsobem tolik žádoucí a v životě potřebné emoce.

Vedle pedagožek a pedagogů ze všech stupňů vzdělávací soustavy se na Linku pro rodinu a školu 116 000 obracejí i rodiče těchto dětí. Jako nedávno otec pětileté dcerky, která se právě vrátila ze školky v přírodě a vyprávěla, jak je tam jedna spolužačka ráno a večer fackovala. Jelikož se jednalo o tzv. hvězdu třídy, tak si to ostatní dívenky nechaly líbit a jediná, která se ozvala, byla právě dcerka volajícího. Krom toho už dcerka volajícího stihla fackování vyzkoušet na své mladší sestře, do které se pustila toho dne ráno. Otec se pochopitelně zajímal, jak tuto situaci řešit, a odmítal větu svého okolí, že dítě z toho vyroste.

Pro učitele je nepochybně důležité, jak se dítě projevuje dnes. Ale v duchu si určitě alespoň občas položí otázku, jaký bude jeho další osud, k jakému vzdělání směřuje, jak se zapojí do dospělého života. A říká si, které poznatky dítě využije, které fakticky obohatí jeho soukromý i profesní život. Jistě bude stále vyučovat všechno a všechny děti, jen možná u některého, zejména ve vyšších ročnících, nad některou neznalostí vnitřně mávne rukou, zatímco u jiného bude výrazněji trvat na doučení a lepším výkonu, protože předpokládá další, náročnější studium. Rozumný učitel dělá předpovědi velmi opatrně, ale dělá si je. Zejména když má letité zkušenosti.

Principál divadla La Putyka, herec, režisér, autor, táta tří úspěšných synů i syn slavných rodičů – to vše a mnohem víc je Rosťa Novák ml., který se současně netají svými intenzivními zkušenostmi s ADHD, jež ho provázejí až do dospělosti. Zážitků ze školy i zkušeností s různými pedagogy či poradenskými pracovníky má právě proto bezpočet. Nejen o nich, ale i o jeho současné práci a mladých lidech, které denně potkává v divadle a kteří si přinášejí své zkušenosti ze škol, jsme si povídali v průběhu letošního léta.

Musíme připustit, že dnešní děti jsou v mnoha ohledech vyspělejší, než byly dřívější generace. O spoustě záležitostí mají hojné informace a podle své individuální vyspělosti s nimi pracují. I dospělí se s nimi baví o věcech, které dříve byly určeny až mnohem starším a o kterých děti ani neměly vědět, a už vůbec k nim vyslovovat názor. V dnešním výrazně liberálnějším výchovném přístupu oproti dřívějším generacím se děti snaží prosadit vlastní přání, požadavky, představy. A my jim k tomu vytváříme i větší prostor.

Sexualita představuje základ pro identitu člověka, vyjadřuje lásku a spojení, může být zdrojem štěstí a života, definuje vztah k sobě samému i druhým. Cíle sexuální výchovy jsou velmi rozmanité, patří mezi ně například objevení a posílení vlastní identity, získání jazykových a komunikačních dovedností, znalost sociálních a etických norem, kulturní a náboženské znalosti, porozumění procesům v těle či převzetí zodpovědnosti za své sexuální aktivity. Sexuální výchova ve školách má tedy být dle MŠMT součástí výuky na prvním i druhém stupni.

Výchova ke ctnostem v praxi. Jak využít karty ctností při výuce, na třídnických hodinách nebo jako nástroj k dobrému klimatu třídy? Jak na výchovu ke ctnostem reagují děti a jak ji přijímají?

Víme ze života, že i obyčejné a jednoduché sdělení nabývá odlišného významu v závislosti na situaci, v níž je vysloveno, případně podle mluvčího, který je vysloví, či příjemce, kterému je určeno. Známe tak i z běžného života, jak je ošidné, když např. přeneseme konkrétní sdělení z domácího prostředí do veřejného prostoru. To pak i neutrální, či dokonce pozitivní sdělení může vyznít kriticky. Nebo když například zapomeneme, že nejsme doma, a oslovíme na veřejnosti před ostatními dětmi vlastní dítě běžně používanou rodinnou zdrobnělinou či přezdívkou. Okolnosti tedy hrají větší roli než jsme někdy ochotni připustit.

Rodina a škola společně formují budoucí generace. Rodina je prvním a základním prostředím, kde si děti osvojují hodnoty a normy společnosti, učí se základním sociálním dovednostem a formuje se jejich osobnost. Škola pak přebírá štafetu výchovy, vzdělávání a rozšiřování obzorů. Ve škole děti rozvíjejí schopnost spolupráce, řešení konfliktů a další sociální dovednosti nezbytné pro život. Společně tak rodina a škola tvoří nezbytný základ pro harmonický vývoj dětí a dospívajících. V tomto článku se zaměříme na důležitost změny vnímání tělesných trestů v domácím prostředí a také na to, jak důležitou roli v tomto procesu školy sehrávají.

Proměňující se společnost přináší mnohé změny, zlepšení, nové poznatky. Týkají se i vzdělávání a výchovy dětí. Není to ovšem vždy jen tak, že se odstraní méně vhodné postupy (pomůcky, technologie) z minulosti a jednoduše se nahradí lepšími. Ony i ty nové a skutečně lepší mohou přinést dříve netušené, tedy jiné komplikace, na které nejsme připraveni a s nimiž občas neumíme po nějakou dobu zacházet. A pak z této nevědomosti a bezradnosti můžeme odmítat jako nevhodný samotný nový a vhodný poznatek, postup či pomůcku.

Problémové nebo také obtížné chování. Jak ho lze definovat a co to je? Existuje několik perspektiv, z nichž každá přináší svůj pohled. MKN-10, tedy Mezinárodní klasifikace nemocí ve své desáté revizi, v rámci psychiatrické definice poruch chování přináší jednu perspektivu. Speciální pedagogika – etopedie nám poskytuje jiný pohled s popisy tohoto chování ve školském prostředí. Avšak ani jedna z definic neposkytuje konkrétní návod pro samotného pedagoga, jak s tímto chováním adekvátně zacházet. Jak s ním tedy pracovat, co lze udělat? To může být pro pedagogy jedna z nejpalčivějších otázek, pokud se takový druh obtěžujícího chování objeví ve třídě nebo ve škole.

Máte rádi hodné děti? Jak na vás působí slovo „poslušnost“? Myslíte, že bychom k ní děti měli vést a jako učitelé ji vyžadovat?