Výchova

Opakovaně se mi vrací otázka, kde se berou všechny nepravosti, kterých se dopouštíme v dospělém životě. S některými drobnými se setkávám v poradenské praxi, jiné, mnohem závažnější můžeme všichni zachytit v životě kolem sebe nebo v médiích (např. opakující se podvody politiků a dalších, závažné násilné trestné činy). Nemyslím si, že právě já dokážu dát vyčerpávající odpověď a návod, nicméně o kousek návrhu řešení se pokusím.

Umělá inteligence ve školách se většinou řeší prakticky: Opisují žáci pomocí ChatGPT? Dá se s ním rychle připravit test? Poznáme text psaný strojem? Jenže zatímco řešíme tyto každodenní starosti, možná přehlížíme hlubší otázku: Jak AI proměňuje samotné učení a vývoj dětí?

Dítě má rádo v životě pravidelnost. Když si na ni zvykne, a že to někdy není pro dospělé vůbec jednoduché, dává mu životní jistotu, zesiluje jeho pocit bezpečí, umožňuje mu předvídat chod událostí, reakce lidí kolem něho. Takže pak tento stereotyp nejen neodmítá, ale dokonce vyžaduje. Některé děti málo, jiné hodně, z čehož my děláme div ne autistickou poruchu. Jsou děti, které dělají scény, když nemají na kakao svůj hrníček s kočičkou, odmítají si vzít jiné tričko než se sloníkem… Tyto projevy však nejsou patologické – jsou výrazem přirozené potřeby po stabilitě a předvídatelnosti.

Může zákon změnit, jak vychováváme naše děti? Sám o sobě ne. Ale může nám pomoci jasně pojmenovat postoj a hodnoty společnosti, a to že násilí do výchovy nepatří. Centrum LOCIKA a Iniciativa Dětství bez násilí dlouhodobě usilují o to, aby Česká republika uznala nepřijatelnost tělesných trestů a právo dětí na bezpečné dětství. Nyní se tato změna stala skutečností. Novela občanského zákoníku byla schválena a od 1. ledna 2026 vstoupí v účinnost. Co to znamená pro školy, pro rodiče a pro děti? A jak se můžeme jako odborníci zapojit do vytváření bezpečnějšího a respektujícího prostředí pro všechny?

Učitelé jsou pro rodiče snadno dostupní odborníci na vzdělání a výchovu dětí. Proto se na ně občas obracejí i s otázkami, které nesouvisejí bezprostředně s edukací a s výsledky jejich dítěte ve škole. Některé se mohou týkat např. sourozeneckých vztahů, jejich co nejvhodnějšího rozvíjení, optimálního školního začlenění pro případ, že existuje možnost volby.

Pro vzdělávací část školního působení máme k dispozici všelijaké didaktiky, metodiky i předmětové komise, vychytávky, pomůcky, zamýšlíme se nad tím, jak to udělat, aby se všichni žáci naučili co nejvíc. Vždyť to je přece hlavní poslání školy! Jenže na to, aby se děti ve škole chovaly tak, aby se mohly a chtěly co nejlépe učit, aby snad dokonce byly v pohodě, aby se učitel mohl plně a v přiměřeném klidu věnovat výuce, však máme velmi jednoduché postupy.

Tak se prý i výzkumně ukázalo, že objímání utěší, uklidní, zlepší náladu – nabízí totiž mnohem silnější příjemné podněty, než představují i nejvlídnější slova. Objetí je totiž veskrze přátelský a intenzivní akt. Pravda, je i docela intimní. Dochází při něm k narušení bezpečné osobní zóny – proto by se mělo vždy uskutečňovat s oboustranným souhlasem. Na druhé straně objetí či jiné fyzické zadržení při výchově dítěte také lépe a účinněji než slova zabrání někdy v pokračování nežádoucí činnosti. Ač to tak nevypadá, i v tomto případě pokládám objetí za nejvíce přátelský akt. Byť v tomto druhém případě nelze souhlas druhé strany očekávat.

Společnost se neustále vyvíjí. S fyzickým ubližováním, vlastně s jakýmikoli fyzickými tresty u dětí, si patrně dříve či později formálně a snad i fakticky poradíme. Přestože zatím stále ještě podstatná část veřejnosti obhajuje jejich vhodnost, byť jistě zejména v útlém věku a ve velmi mírné podobě. Zásadní překážku jejich odstraňování ze života spatřují v tom, že dospělí nevědí, čím účinným je po přestupku dítěte nahradit. Věřím, že osvěta jim nabídne vhodnější způsoby, byť poněkud pracnější i náročnější na přemýšlení.

Děti se smějí rády a hodně. Leckdy se smějí tak, že se až zalykají. Výjimečně už ani dál nemohou a neustávající smích je natolik vyčerpá, že přejde v rozmrzelost, či dokonce pláč. Občas ani dobře netušíme, čemu se vlastně smějí, nebo nám dospělým situace k smíchu ani moc nepřijde. Když děti nějaký humor pochopí nebo jim něco připadá hodně legrační, mají tendenci opakovat to donekonečna. Dokonce i někým odsuzované šimrání a lechtání samy žádají opakovat, protože jim je příjemné. Pochopitelně pouze když jde o blízkého člověka, ke kterému mají důvěru a který jim lechtání nevnucuje silou. Jejich „ještě, ještě“ známe snad všichni.

Dnešní rodiče jsou v péči o děti mnohem opatrnější, úzkostlivější, než tomu bylo v předcházejících generacích, všeobecně se o ně více starají, více na ně dohlížejí… A totéž platí i pro školu a pro učitele. A ať si říká, kdo chce, co chce, přes všechnu kritiku a varování tomu nebude jinak ani v budoucnosti. Takže pak si stěžujeme, že děti jsou dnes i proto málo zdatné, nedostatečně odolné, nic nevydrží, trpí množstvím úzkostí a strachů. Navíc jsou málo samostatné. A nelze vyloučit, že souvislosti vidíme přesně a správně.

Máme Týden pro wellbeing ve škole. To je příležitost k zamyšlení nad problematikou zakazování mobilů ve školách. Hned na začátku musím přiznat, že výchova bez vlivu online prostředí je mnohdy jednodušší a při sledování určitých cílů může dávat smysl. Wellbeing k nim patří. Na to, o jaké cíle jde, se ale musíme podívat trochu blíže.

Program Škola solidární, projekt platformy Young Caritas, přináší do českého vzdělávání unikátní koncept, který propojuje školy, studenty a sociální partnery. Vychovává nové generace k empatii, kritickému myšlení a aktivnímu občanství prostřednictvím projektů, které mění nejen školní prostředí, ale i celé komunity. Jak se zapojit, co obnáší získání certifikátu a jaké konkrétní příběhy inspirovaly tento přístup? O tom všem hovoří hlavní metodik Young Caritas Mgr. Václav Šneberger, který odhaluje tajemství, jak může vzdělávání proměnit svět – s mladými lidmi v hlavní roli.

Jak na krizové Lince pro rodinu a školu 116 000, tak při šetření stížností s ČŠI se opakovaně objevuje potíž s „problémovými sedmičkami“. Obvykle to vypadá tak, že se ve třídě vyskytují výchovné obtíže – od (kyber)šikany přes vandalství, eskalující konflikty, verbální i fyzické násilí až po zneužívání návykových látek, netolismus ad. A mnozí učitelé v tu chvíli krčí rameny a konstatují, že žáci nezvládli přechod na 2. stupeň a teď se to ukazuje.

Na dvoře školy De Jan Harmenshof ve středním Nizozemsku právě probíhá fotografování celé školy. Fotograf chrlí vtípky a na cihlově červeném dvoře s několika houpačkami pózuje asi 300 dětí ve věku 4 až 12 let. Posledních 30 let jsou totiž v Nizozemsku mateřské školy spojené s prvním stupněm. Na školním dvoře focení pozoruje skupina pedagogů z Česka. Návštěva této a dalších devíti škol byla totiž součástí inspirativní cesty expertů z oblasti vzdělávání, na kterou je v dubnu pozval Nadační fond Eduzměna ve spolupráci s partnery. Co je na nizozemských školách zaujalo? A co už zkouší převést do praxe?

Romana Kubecová, autorka projektu Vychovávej s láskou a laureátka ceny Gratias Tibi, přináší do veřejné diskuse formou podcastu příběhy dětí i dospělých, kteří si nesou trauma z dětství. „Snažím se dát hlas opravdu každému, protože násilí a trauma se týká nás všech, bez ohledu na věk, pohlaví nebo sociální status.“ Její práce inspiruje nejen pedagogy, ale i celou společnost k tomu, aby se více zamýšleli nad tím, jak prostředí, ve kterém děti vyrůstají, formuje jejich budoucnost. Sama se jako vychovatelka setkala s nejrůznějšími příběhy. „Když jsem tenkrát o noční směně zachraňovala 15letou slečnu, která si pořezala zápěstí a říkala mi do očí, že je škoda, že ji kamarádky našly, je to něco, co vás určitě poznamená. A podobných situací tam bylo více.“

Psychologie i pedagogika časem zobecňují své konkrétní poznatky. Na základě empirických poznatků pak stanovují určité obecněji platné edukační zásady i pravidla, vhodné postupy diagnostiky i intervence, výuky i výchovy.

Zdravé děti jsou a byly i dříve živé, aktivní, někdy až nadměrně aktivní. Občas mluví nahlas, nezřídka ovšem přímo povykují, výskají, křičí, piští, dokonce hulákají. A ještě u toho poskakují, lítají sem a tam jako neřízené střely. A nejednají tak jako my pouze proto, že máme zlost, jsme naštvaní a rozčilení, nebo když vyhrajeme milion, ale většinou z obyčejné radosti ze života, z dobrého pocitu, že žijí, že jsou spokojené. A jindy naopak proto, že něco nevyšlo podle jejich přání. Podobné způsoby chování bychom měli u dětí připouštět – nechovají tak schválně, aby nás naštvaly. Jen dávají najevo svým způsobem tolik žádoucí a v životě potřebné emoce.

Vedle pedagožek a pedagogů ze všech stupňů vzdělávací soustavy se na Linku pro rodinu a školu 116 000 obracejí i rodiče těchto dětí. Jako nedávno otec pětileté dcerky, která se právě vrátila ze školky v přírodě a vyprávěla, jak je tam jedna spolužačka ráno a večer fackovala. Jelikož se jednalo o tzv. hvězdu třídy, tak si to ostatní dívenky nechaly líbit a jediná, která se ozvala, byla právě dcerka volajícího. Krom toho už dcerka volajícího stihla fackování vyzkoušet na své mladší sestře, do které se pustila toho dne ráno. Otec se pochopitelně zajímal, jak tuto situaci řešit, a odmítal větu svého okolí, že dítě z toho vyroste.

Pro učitele je nepochybně důležité, jak se dítě projevuje dnes. Ale v duchu si určitě alespoň občas položí otázku, jaký bude jeho další osud, k jakému vzdělání směřuje, jak se zapojí do dospělého života. A říká si, které poznatky dítě využije, které fakticky obohatí jeho soukromý i profesní život. Jistě bude stále vyučovat všechno a všechny děti, jen možná u některého, zejména ve vyšších ročnících, nad některou neznalostí vnitřně mávne rukou, zatímco u jiného bude výrazněji trvat na doučení a lepším výkonu, protože předpokládá další, náročnější studium. Rozumný učitel dělá předpovědi velmi opatrně, ale dělá si je. Zejména když má letité zkušenosti.

Principál divadla La Putyka, herec, režisér, autor, táta tří úspěšných synů i syn slavných rodičů – to vše a mnohem víc je Rosťa Novák ml., který se současně netají svými intenzivními zkušenostmi s ADHD, jež ho provázejí až do dospělosti. Zážitků ze školy i zkušeností s různými pedagogy či poradenskými pracovníky má právě proto bezpočet. Nejen o nich, ale i o jeho současné práci a mladých lidech, které denně potkává v divadle a kteří si přinášejí své zkušenosti ze škol, jsme si povídali v průběhu letošního léta.