„Když jste si vybrali naši školu, tak nás dyslexie nezajímá. My jsme výběrová škola.“ „Dyslexie se vyléčí na základní škole, nejčastěji na prvním stupni.“ „Dvacet let jsem učila takhle, tak to nebudu měnit…“
Dyslexie u žáků středních škol – mýty a realita
PhDr.
Lenka
Krejčová
Ph.D.
psycholožka, katedra psychologie FF UK, DYS-centrum Praha, o. s.
Toto nejsou citáty z minulého století, toto jsou některé z výroků učitelů, s nimiž se bohužel stále setkáváme, když hovoříme o jejich dyslexii a docházce do střední školy. A nejedná se o společné diskuse odborníků, ale o
zkušenosti středoškoláků, které nám líčí při návštěvách poradenských zařízení.
Naštěstí se setkáváme i s druhou stranou mince.
Mnohé střední školy, včetně gymnázií, si uvědomují, že
s žáky s dyslexií je třeba počítat
a je nutné s nimi pracovat. Jak to tedy s onou dyslexií je? Opravdu existuje i u žáků středních škol?Takové otázky znějí odborníkům, kteří se dyslexií zabývají, jako nanejvýš primitivní. Pochopitelně, že dyslexie přetrvává. Jedná se o celoživotní obtíže, které jsou vrozené, a neexistuje žádná zaručená metoda, natož nějaké léky, které by ji „vyléčily“. Jediná cesta, která se v současné době ukazuje jako účinná, je intenzivní práce se žáky a studenty s dyslexií, ať už formou tzv. reedukací, kdy přímo podporujeme a trénujeme oblasti, jež mají jedinci s dyslexií oslabené, nebo formou modifikací průběhu vzdělávání, kdy upravujeme podmínky studia tak, aby se žák naučil učit způsobem, který mu vyhovuje.
Mnozí proto mívají s přibývajícím věkem skutečně mírnější obtíže, což je velice často dáno tím, že už vědí, jak s nimi pracovat, a umí si podmínky učení přizpůsobit.
Jestliže jim ovšem učitelé nevyjdou vstříc, je pro ně situace velmi nepříznivá, jak naznačují následující příklady.
Příklad
Studentka osmiletého gymnázia měla diagnostikovánu dyslexii hned na počátku základní školy. Rodiče tušili, že k tomu může dojít, protože sami měli podobné obtíže. Právě proto se od počátku matka s dcerou intenzivně věnovala reedukacím, nácviku čtení. Od první třídy se denně spolu učily a podařilo se jim dívčiny dovednosti vypilovat do takové podoby, že v základní škole zvládala učení bez výraznějších obtíží. Přesto znovu přicházely kritické momenty, kdy bylo třeba zintenzivnit přípravu. Matka dívky zpětně hodnotí, že tento přístup naučil dceru učit se. Za dobu docházky do základní školy pochopila, že pílí a vytrvalostí dosáhne, čeho chce. Nikdy se nezdráhala učit doma a věnovat školní přípravě množství času.
Po přestupu na osmileté gymnázium dala škola jasně najevo, že ji dyslexie nezajímá. Některé učivo dívka zvládá, někdy se jí naopak výrazně nedaří. Přitom pomoc by mnohdy spočívala pouze v prodloužení času na práci, protože si nestíhá přečíst zadání úkolů apod. Za poslední tři roky docházky do školy si matka uvědomuje, jak se snižuje původní motivace ke studiu, kterou u své dcery pozorovala. Zatímco v základní škole dívka chápala, že učením a intenzivní domácí prací se dočká ocenění a kvalitních výsledků ve škole, nyní stále častěji získává zkušenost, že ať udělá cokoli, stejně to ve škole nepřinese úspěch...
Příklad
Jiným příkladem je dnes již dospělý student vysoké školy. Od základní školy čelí těžké dyslexii. Na druhou stranu v současné době už ví, jak má s ní nakládat, jak se potřebuje učit a kde hledat pomoc. Na docházku do základní a střední školy ovšem vzpomíná se značnou nechutí. Dokonce si klade otázku, zda mít děti, když existuje zvýšené riziko, že budou mít také dyslexii. Hlavním důvodem jeho pochybností je, že nechce, aby potomci zažívali ve škole to, co zažíval on sám.
Dyslexii není vidět
a zpravidla máme dojem, že zase o tolik nejde. Na druhou stranu je dobré si uvědomit, že
žijeme v informační společnosti. V současné době snad neexistuje profese, v níž by jedinec nebyl konfrontován s informacemi v písemné podobě.
Neustále musíme něco číst. Bohužel se stále častěji také učíme tak, že si čteme o věcech, které se naši prarodiče naučili tím, že je zažili, viděli, vyzkoušeli si. V takové situaci se
„zanedbatelné“ obtíže ve čtení a psaní
stávají mnohem závažnějšími.Těžko můžeme říci, že když dotyčná dívka z našeho příkladu nezvládá střední školu, ať jde studovat někam jinam. Asi by mohla, ale když to tak budeme řešit u každého, je to poněkud diskriminující. Trochu to působí, jako bychom řekli žákovi s brýlemi, ať jde studovat do jiné školy, protože my máme ve třídě už volnou lavici jen vzadu, odkud neuvidí na tabuli.
Lze říci, že si dyslexie
žije trochu svým vlastním životem, takže lidé, kteří jí trpí, mohou být současně velmi nadaní, mnozí z nich po úskalích základní a střední školy vystudovali jednu i více škol vysokých.
Lidé s dyslexií se nacházejí ve všech možných profesích
– pro laika možná může znít překvapivě, že jsou i mezi spisovateli či žurnalisty. Dokonce někteří lidé s dyslexií moc rádi čtou, což byl také případ dívky z našeho příkladu, která měla mimochodem
nadprůměrně rozvinuté verbální schopnosti.
Možná právě proto, že dyslexii nelze jednoduše a jednoznačně vymezit v běžném projevu jedince (něco jiného je to na úrovni kognitivních procesů), je
pro některé osoby neakceptovatelná. Jestliže se však rozhodneme vzdělávat budoucí generace, je naší povinností
přemýšlet o žácích
a hledat způsoby, jak je můžeme pochopit, pomoci jim naučit se to, co je naučit chceme.PŘÍKLADY DOBRÉ PRAXE
Mnohé střední školy tento přístup již zaujímají a snaží se vyjít vstříc žákům, kteří mají určité speciální vzdělávací potřeby.
Přestup na střední školu všeobecně znamená zvýšení nároků na žáky a nutnost adaptace na nové prostředí, nové lidi i nové povinnosti.
Je běžné, že někteří žáci mají delší adaptační období, v němž se jejich výsledky zhorší.Dyslektické obtíže
se v takové situaci mohou projevit s větší intenzitou a v jiné podobě, než znal dotyčný ze základní školy.
Rozšiřuje se objem textů, které je třeba přečíst a naučit se. Řada učitelů očekává, že si žáci budou
psát samostatně poznámky
z výuky podle jejich výkladu apod.Toto vše znamená, že je třeba hledat nové kompenzační mechanismy, které žák doposud nepotřeboval, i podpořit rozvoj učebních strategií či jiných dovedností, které se náhle ukazují jako důležité. Také proto je nezbytné
počítat s dyslexií na střední škole
a je možné, že se relativně kompenzované obtíže objeví v nové podobě a středoškoláci s dyslexií budou potřebovat pomoc, kterou už nepotřebovali na konci základní školy, případně budou potřebovat odlišný způsob podpory. Na druhou stranu jedinec, který po celou základní školu věděl, že musí dělat něco navíc, se bude snažit i nyní, ale nesmí na to zůstat sám.Zkušenosti z některých středních škol ukazují, že se
výchovní poradci či školní psychologové
snaží hned po zahájení prvního ročníku zmapovat žáky s dyslexií. Bývá dnes vcelku běžné, že takovým žákům nevytvářejí střední školy přímo
individuální vzdělávací plán
ve smyslu tradiční integrace, ale přesto hledají způsoby, jak jim zajistit podporu. Jedním z osvědčených způsobů jsou
variace na individuální vzdělávací plány, které některé školy nazývají smlouvou mezi učiteli a žákem.
Taková smlouva velmi často vzniká na základě konkrétních požadavků žáka i učitelů.
Obě strany sdělují, co od sebe navzájem potřebují. Pro obě jsou stanovena určitá práva, ale současně také povinnosti. Dospívající dokážou často velmi srozumitelně formulovat, co od učitelů potřebují a co jim z vlastní zkušenosti vyhovuje.To ovšem neznamená, že se žák nemusí některé věci učit! Učí se je trochu jinak. Má k dispozici pomůcky, které jeho vrstevníci nepotřebují (např. přehledové tabulky gramatiky, přehled abecedy, kalkulačku, počítač pro zápis poznámek, diktafon pro nahrávání přednášky, audioknihy),
na některé činnosti má poskytnut čas navíc, některé znalosti se s učiteli doučuje v rámci konzultací, dostává kopie textů namísto zápisu do sešitu apod.
Když někteří spolužáci vidí, že dotyčný raději přijde na sedmou ráno, aby se nechal ústně vyzkoušet, než by psal písemnou práci, případně jak dopisuje slohy další hodinu odpoledne po vyučování, rozhodně nemají pocit, že by takový jedinec měl nějaké „úlevy“. O ně také vůbec nejde! Jde o nalezení způsobu, jak by se žák s dyslexií mohl naučit jinak, než je běžné pro jedince bez dyslexie.
V řadě středních škol pracují výchovní poradci nebo školní psychologové se žáky s dyslexií formou pravidelných konzultací.
Pokud vytvářejí výše zmíněné smlouvy, přímo v nich uvádějí, v jakých termínech se se žákem budou scházet. Někdy mají takové konzultace jen
charakter určitého monitorování, zda vše probíhá bez obtíží, jindy jsou i příležitostí k reedukacím.
Dokonce existují školy, které mají přímo „skupiny pro žáky s dyslexií“, do nichž pravidelně docházejí a kde trénují to, co se jim ve škole nedaří. V některých školách mají učitelé v úvazku jednu až dvě hodiny týdně, kdy místo tradiční výuky
pracují se žáky s dyslexií.
Možná to působí jako mnoho práce a komplikací navíc. Jedná se ovšem o práci, kterou po nás v určité podobě vyžaduje i legislativa, a především je to práce, která
zajistí kontinuální komunikaci mezi žáky a školou. V těchto podmínkách je zcela nemyslitelné, aby pak nějaký žák přišel a hlásil:
„To já dělat nemusím, já na to mám papír.“
Mimoto působí poněkud absurdně, když se žáci na konci studia hlásí k tomu, že mají dyslexii, a proto budou mít přizpůsobený průběh státních maturit, ale uplynulých několik let to nikdo neřešil. Možná při intenzivnější práci v průběhu střední školy by nebylo nutné, aby jim byla zásadním způsobem upravována maturitní zkouška.