Zavádění online výuky na gymnáziu a základní škole - deník ředitelky

O velké přestávce se valí do ředitelny dav žáků s tím, že na internetu píšou, že se zavírají školy.

Krizová komunikace číslo 1: Je to možné, nicméně nemohu zavřít školu na základě textu na seznam.cz. Ano, vím, že to bylo i na Facebooku, ale je skutečně nutné vyčkat na stanovisko ministerstva.

Stanovisko ministerstva dorazilo později také, tudíž od středy zavíráme.

Vyvstává logický dotaz: Co budeme dělat…? Všichni přirozeně očekávají, že já vím, a já skutečně nevím.

Krizová komunikace číslo 2: Milí kolegové, od zítra je zavřeno, nevíme, na jak dlouho to bude. Zítra do práce nechoďte, konejte činnost související z domova a vyčkejte na podrobnosti, ozvu se během středy.

S čím se ozvu, zatím vůbec netuším.

Večer vysílám prosbu do vesmíru, ať mě do rána něco napadne, a neklidně usínám.

Ráno se budím kupodivu a nečekaně s úplně jasným plánem a představou, vesmír a spánek zafungovaly, jsem velmi vděčná a nastavování onlinu může začít.

Plán je následující: Využijeme virtuální prostředí G-Suite, které už ve škole máme zřízené, postavíme online rozvrh a budeme učit přes Hangouts Meet. Nikdo z nás je předtím nepoužil, tak se jdu nejprve já ochytřit u IT odborníka a následně testujeme se zástupkyní. Nejdříve se zalepenou kamerou, aby nás náhodou někdo neviděl, po chvíli zjišťujeme, že jsme obě v županu, nicméně spojení funguje a zdá se, že půjde takto i učit.

Krizová komunikace číslo 3: Svolávám poradu ve škole na další den, prosím o donesení vlastních notebooků a tabletů a informuji, že nastavíme online výuku.

Zástupkyně připravuje speciální rozvrh: 5× denně 30 minut, 9.00–12.30.

Náš IT pracovník připravuje notebooky na půjčení a kontroluje náš hardware.

Na tuto poradu nikdy nezapomenu. Přišli všichni, někteří z preventivních důvodů již virtuálně, přinesli si svá zařízení a jsou připraveni učit, ať už jakkoli. Jsem dojatá, nicméně se ovládám a nepláču.

Vše nastavujeme, náš IT pracovník střídavě bledne a tmavne, nicméně po hodině a půl je vše funkční a základní ovladatelnost nastavena. Zodpovědnost se přenáší na vedoucí předmětových komisí, kteří mají za úkol se svým týmem další den trénovat a trénovat a trénovat.

Přichází první obava: Co když nás u toho někdo natočí? Upřímně si nemyslím, že by někdo chtěl distribuovat sérii vyučovacích hodin, ale chápu. A nastává krizová komunikace číslo 4: Nebojte, upravím školní řád, podobné nešvary zakážu a případné hříšníky přísně potrestám.

Rozcházíme se domů, zvláštní pocit…

Vydávám dodatek ke školnímu řádu, zveřejňujeme rozvrh na webu, informujeme rodiče a nabízíme online zácvik pro děti a rodiče, kteří s online prostředím neumějí zacházet.

Krizová komunikace číslo 5: Zdůrazňuji, že musíme vše nejprve vyzkoušet, nechceme zahlcovat učivem a prosíme v tomto směru o zpětnou vazbu. Také že chápeme, pokud někdo online výuku nechce a přeje si tuto dobu trávit jiným způsobem – budeme tato rozhodnutí respektovat.

Zvyšuji spotřebu kapek do oka a jsem celý den online, testujeme a testujeme.

Neuvěřitelné se stává skutečností – zdá se, že vše funguje učitelům i žákům.

Krizová komunikace číslo 6: Učitelé a rodiče prvního stupně jsou ujištěni, že na ně také čeká online výuka, ale že vše raději vyzkoušíme se staršími studenty a pak – již s vychytanými problémy – začneme nastavovat základní školu.

Přetahujeme prezentace, nastavujeme sdílené dokumenty, zakládáme virtuální třídy, leštíme kameru a zkoušíme sluchátka.

Nastává čas popřát si hodně štěstí a stabilní síť.

Začínáme v devět hodin, v 8.50 nervové napětí stoupá. Obávám se útoku EMP či výpadku elektřiny, zhroucení sítí, zhroucení učitelů… ALE – funguje to, učíme.

Vytvářím online podporu (nikdy jsem netušila, že budu ajťák), sdílíme první dojmy, vše vypadá velmi nadějně.

Nastává čas projít stejným procesem na základní škole a nastavit smysluplný online systém pro prvostupňové děti.

Dnešním dnem jsme už online úplně všichni, učíme i předškoláčky, z učitelů jsou téměř youtubeři a influenceři, digitální gramotnost nabrala skutečně obrátky. Kameru už nikdo nezakrývá, zvykli jsme si na nový způsob komunikace a začínáme řešit další otázky: Jak a zda hodnotit? Jak vybrat zásadní oblasti učiva? Jak děti rozhýbat a kompenzovat sezení u počítačů? Věnujeme se obsahům, komunikujeme, hledáme další cesty. Proces byl nastartován, ale nekončí. Učíme se a učíme dál. Jsme zvědaví, co nám dalšího tato krize přinese a co nás naučí. Zjišťujeme, že nastavení online výuky nebylo cílem, ale prostředkem.

Při nastavování výuky v době koronavirové krize jsem vycházela z úvahy, že škola by měla umět poskytnout rodičům a žákům potřebnou oporu a řád, který byl uzavřením škol a pandemií poněkud narušen. Řád nám v krizových chvílích pomůže strukturovat den, poskytne jasné opěrné body a jistotu, která nám byla sebrána. Zároveň jsem chtěla co nejméně zatížit rodiče – stát se ze dne na den domácím učitelem je skutečně náročný úkol. Chtěla jsem cestu, která by rodičům zajistila, že jejich děti budou pravidelně v kontaktu s vyučujícím a „pod jeho dohledem“ a budou mít jistotu, že je určitá pevně stanovená doba, kdy to tzv. není na nich. Zároveň jsem prosazovala jednotný systém, nechtěla jsem, aby každý učitel používal něco jiného a hledal svoji individuální cestu, to by pak znamenalo další zátěž pro žáky i rodiče, nutnost sledovat mnoho aplikací a komunikačních kanálů.

Pro naši školu jsme si vybrali cestu online výuky, nastavili online rozvrhy, využili virtuální prostředí G-Suite a Google Classroom, které jsme už měli zřízené před vypuknutím pandemie. Navázali jsme na to, co jsme měli v nějaké fázi rozpracovanosti a zavádění, a tzv. to rychle „dotáhli“. Vnímám, že tento způsob řešení byl pro naši školu vhodný. Naši žáci jsou dobře digitálně vybaveni, rodiče mají potřebná zařízení a případně jsou ochotni své děti dovybavit, což určitě není ve všech školách možné. Každá škola si musí zvolit svoji cestu s ohledem na svoje žáky a svoje rodiče, nemyslím si, že je jediná správná cesta jít online, tato se ale jeví jako vhodná pro naši školu.

Spolupráce mezi učiteli nikdy nebyla lepší, spolupráce s rodiči také ne, a když vidím, že i učitelé 65+ instalují statečně všechny aplikace, učí se sami za pochodu, online vedou třídu prvostupňových žáků, vysílají, sdílejí a virtuálně komunikují, cítím skutečně hrdost. Naše školství stojí na silných lidech, nevzdáváme se, učíme a společně to prostě zvládneme.