Vzdělávání v soukromých a církevních základních a středních školách - specifika a souvislosti

Je evidentní, že soukromé a církevní základní školy se vůči základním školám zřízeným státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí vymezují "koncepcí", "principy vzdělávání", v některých případech spojenými s rozvíjením určitých dovedností žáků (např. soukromé jazykové základní školy).

I uchazeče o základní vzdělávání v soukromé nebo církevní škole je nutné rozřadit podle určitých kritérií a stanovit tak jejich úspěšnost v rámci přijímacího řízení. Jaká kritéria přijetí k základnímu vzdělávání mohou soukromé nebo církevní školy použít?

Při odpovědi na tuto otázku je nutné vyjít z následujících skutečností:

Odsud plyne, že . Konkrétně to mimo jiné znamená, že i soukromá a církevní škola musí respektovat jednu ze zásad, na které je podle školského zákona založeno vzdělávání, a to zásadu rovného přístupu každého státního občana České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie ke vzdělávání bez jakékoli diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu nebo jiného postavení občana [§ 2 odst. 1 písm. a) školského zákona]. Dále musí i soukromá a církevní škola vymezit kritéria přijetí tak, aby nezpůsobovala nepřímou diskriminaci (§ 3 odst. 1 antidiskriminačního zákona).

Pokud by soukromá nebo církevní škola v rámci přijímacího řízení stanovila jako kritérium přijetí výsledek testování určitých schopností (např. paměti, pozornosti, analytického myšlení) nebo "školní zralosti" či "sociální zralosti", pak by postupovala způsobem, který důrazně nedoporučuje veřejná ochránkyně práv. V materiálu (sp. zn. 14/2017/DIS/VB ze dne 28. února 2017) se uvádí: "Nedoporučuji ředitelkám a ředitelům škol, aby v rámci rozhodování o (ne)přijetí (spádového či nespádového) dítěte jakkoliv zohledňovali výsledky testu školní zralosti. Takové rozlišování odporuje § 2 odst. 1 písm. a) školského zákona a § 3 odst. 1 antidiskriminačního zákona, jelikož cíl, který sleduje, není legitimní."⁴

Jak je známo, dle § 123 odst. 1 a 2 školského zákona lze vzdělávání v mateřských, základních a středních školách, které nejsou zřízeny státem, krajem, svazkem obcí nebo obcí, poskytovat za úplatu.

Smlouva o poskytování vzdělávání za úplatu je smlouvou uzavíranou dle § 1746 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění; jedná se smlouvou spadající do oblasti , a to konkrétně o tzv. .

této smlouvy jsou právnická osoba vykonávající činnost mateřské, základní nebo střední školy a zákonní zástupci nezletilého dítěte (v případě vzdělávání v mateřské škole), nezletilého žáka (v případě vzdělávání v základní nebo střední škole), popř. žák sám v případě, že se rozhodl zahájit vzdělávání až v době, kdy dosáhl plné svéprávnosti (tj. zpravidla po dovršení 18 let věku). V případě, že smlouvu o poskytování vzdělávání uzavírají za žáka jeho zákonní zástupci, přecházejí práva a povinnosti ze smlouvy automaticky na žáka nabytím plné svéprávnosti⁵, jelikož tímto okamžikem zaniká funkce zákonných zástupců. Uvedený automatický přechod práv a povinností ze zákonných zástupců na žáka je však vždy nutné posuzovat v kontextu znění každé konkrétní smlouvy. Nelze totiž vyloučit situaci, že smlouva bude uzavřena jako tzv. dle ustanovení § 1767 občanského zákoníku. V takovém případě by osoby uzavírající smlouvu (tj. v daném časovém okamžiku zákonní zástupci tehdy nezletilého žáka) byly smlouvou vázány i po nabytí zletilosti žáka, v jehož prospěch je smlouva uzavřena.

Na začátek pouze stručně připomeňme, že občanský zákoník jako základní soukromoprávní předpis obsahuje z větší části právní normy, od kterých se lze odchýlit (tzv. právní normy), tj. právní normy, které dávají stranám . V čem je smlouva o poskytování vzdělávání za úplatu specifická, pokud ji budeme analyzovat z úhlu pohledu smluvní volnosti?

Vyjděme ze skutečnosti, že ve smlouvě se zavazuje k poskytování vzdělávání právnická osoba vykonávající činnost mateřské, základní nebo střední školy zapsaná v rejstříku škol a školských zařízení, a proto je daná mateřská škola, základní škola nebo střední škola součástí vzdělávací soustavy (viz § 7 školského zákona). Taková právnická osoba má poskytovat vzdělávání a právo vydávat doklady o vzdělání stanovené školským zákonem, a to v rozsahu zápisu do rejstříku škol a školských zařízení (§ 142 odst. 1 školského zákona). Uvedené právo současně představuje právnické osoby poskytovat vzdělávání stanovené školským zákonem (tj. garantované státem). Poskytování vzdělávání podle školského zákona je poskytováním služby ve veřejném zájmu (§ 2 odst. 3 školského zákona).

Lze tedy shrnout, že .

Základním závazkem zákonného zástupce žáka, respektive žáka samotného po nabytí zletilosti, sjednaným ve smlouvě je závazek uhradit úplatu za poskytované vzdělávání (školné). Ustanovení § 123 odst. 1 školského zákona neupravuje výši úplaty ani způsob, jakým je úplata za vzdělávání střední školou vymezena (např. strukturování úplaty do jednotlivých položek).

Je však nutné ujasnit, jaký vliv má sjednaná úhrada za poskytované vzdělávání na možnost sjednání dalších, "speciálních poplatků". Z logiky školského zákona lze dovodit, že se sjednané poskytování vzdělávání chápe jako "celek" v tom smyslu, že se jedná o:

V rámci uvedeného "jednotného procesu" má žák základní nebo střední školy nárok na činnosti (činnosti obvykle vykonává jak škola, tak žák), pokud splní podmínky školského zákona. Jedná se např. o vykonání opravné zkoušky žákem základní školy (§ 53 školského zákona), vykonání opravné zkoušky žákem střední školy (§ 69 odst. 7 školského zákona), hodnocení v náhradním termínu žáka základní školy (§ 52 odst. 2 a 3 školského zákona), hodnocení v náhradním termínu žáka střední školy (§ 69 odst. 5 a 6 školského zákona), konání závěrečné nebo maturitní zkoušky (§ 74 a násl., § 77 a násl. školského zákona).

Školský zákon neumožňuje postup školy, podle kterého by škola podmiňovala např. vykonání opravné zkoušky, hodnocení v náhradním termínu nebo maturitní zkoušky jinými skutečnostmi, než jsou skutečnosti stanovené školským zákonem. To konkrétně znamená, že . Jednoduše, obsahem smlouvy o poskytování vzdělávání nemá být ujednání o uhrazení např. poplatku za opravné zkoušky nebo poplatku za vykonání maturitní zkoušky. V případě, že smlouva uvedené jednání obsahuje, pak je v této části pro rozpor se zákonem ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, a to konkrétně proto, že takové smluvní ujednání odporuje ustanovení § 123 odst. 1 školského zákona.

Jak již bylo uvedeno, základním závazkem zákonného zástupce žáka, respektive žáka samotného po nabytí zletilosti, sjednaným ve smlouvě je závazek uhradit úplatu za poskytované vzdělávání (školné). Jak se tento závazek promítá do činnosti školy v případě, že

V tomto případě se škola (věřitel) může domáhat své pohledávky vždy jen vůči dlužníkovi, se kterým je ve smluvním vztahu. To znamená, že škola se může domáhat pohledávky pouze vůči zletilému žákovi. Negativně vyjádřeno: škola (věřitel) se nemůže pohledávky domáhat vůči dlužníkům svého dlužníka, tj. vůči rodičům zletilého žáka, kteří nehradí školné svého dítěte.⁶

Tento postup se může jevit jako "příliš tvrdý" vůči zletilému žákovi. Z úhlu pohledu práva však vzniká následující "řetězec" oprávnění:

Jak bylo uvedeno výše, jedinou - z pohledu veřejnoprávního školského zákona - povinnou náležitostí smlouvy o poskytování vzdělávání musí být závazek školy k poskytování vzdělávání stanoveného školským zákonem. Veškeré ostatní náležitosti smlouvy jsou vzhledem k charakteru smlouvy jako nepojmenované smlouvy dle ustanovení § 1746 občanského zákoníku již předmětem smluvní volnosti, a tedy konsenzu obou smluvních stran. Žádný zákon tedy v případě škol nezřizovaných státem, krajem, svazkem obcí nebo obcí nijak výslovně nereguluje ani výši školného, ani jiná smluvní ujednání (např. možnost výpovědi smlouvy, smluvní pokuty za porušení smluvních povinností apod.).

Určitou formu regulace však v případě škol zřízených ve formě podnikatelského subjektu⁷představují ustanovení občanského zákoníku na . Spotřebitelem se totiž dle ustanovení § 419 občanského zákoníku rozumí každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Do této definice tedy spadá i smlouva o poskytování vzdělávání uzavřená mezi zákonným zástupcem žáka, resp. žákem samotným, a školou zřízenou v "podnikatelské formě", tedy např. ve formě s. r. o. Mezi ustanovení na ochranu spotřebitele⁸ patří například ustanovení § 1812 občanského zákoníku, dle kterého platí: "Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější." Taková smlouva tak bude v případě sporu vykládána vždy ve prospěch spotřebitele.

Obvyklou praxí bývá rovněž to, že škola používá k uzavírání smluv o studiu své "formulářové" smlouvy, tedy standardizované smlouvy, do kterých jen vyplní identifikační údaje druhé smluvní strany, resp. žáka, a ostatní práva a povinnosti jsou již ve formulářové smlouvě uvedeny a škola o nich s druhou smluvní stranou nijak nevyjednává. Takový způsob sjednání smlouvy může potenciálně naplňovat znaky tzv. ve smyslu ustanovení § 1798 a násl. občanského zákoníku. Pro adhezní smlouvy pak platí další zákonné limitace dle předmětných ustanovení občanského zákoníku, mezi které patří i zákaz tzv. překvapivých klauzulí dle ustanovení § 1800 odst. 2 občanského zákoníku.⁹ To znamená, že v takovém případě se i na smlouvu o poskytování vzdělávání vztahuje zákaz (resp. neplatnost) takových smluvních ujednání, která jsou pro druhou smluvní stranu nevýhodná a která ve smlouvě nemohla legitimně očekávat (např. povinnost uhradit značnou smluvní pokutu za porušení povinnosti, která nemá logickou vazbu na vzdělávání).

Lze tedy uzavřít, že byť je smlouva o poskytování vzdělávání do značné míry - kromě povinnosti školy zajistit poskytování vzdělávání stanoveného školským zákonem - založena na smluvní volnosti, pamatuje právní řád na to, aby ani v případě takové smlouvy nedocházelo k poškozování slabší smluvní strany, a to zejména v případech, kdy jde z povahy věci o vztah mezi podnikatelem (škola zřízená ve formě společnosti s ručením omezeným, tj. za účelem podnikání) a spotřebitelem (zákonným zástupcem žáka, resp. žákem samotným).

Podstatné "veřejnoprávní" prvky dané školským zákonem ovlivňují činnost soukromých a církevních základních škol při přijímání k základnímu vzdělávání (nepoužití testu školní připravenosti) a regulují obsah smlouvy o poskytování vzdělávání základní školou a střední školou (povinnost poskytovat vzdělávání stanovené školským zákonem, nesjednávání "speciálních poplatků" vedle úplaty za vzdělávání).

Ze "soukromoprávního" hlediska je vhodné se při přípravě smlouvy o poskytování vzdělávání zaměřit na aspekty regulované občanským zákoníkem (smlouva ve prospěch třetího, ochrana spotřebitele, adhezní smlouva). Dále je účelné ještě před podepsáním smlouvy rodiči nezletilých žáků ujasnit práva a povinnosti smluvních stran a rodičů zletilého žáka po nabytí zletilosti žáka.