Sankce nefungují, cestou je multidisciplinární podpora a včasná intervence

Reforma dávek v navržené podobě ohrozí v České republice bydlení stovek tisíc lidí, včetně desítek tisíc rodin s dětmi. Nový způsob výpočtu dávky, definice nových standardů bydlení a možnost obce zastavit výplatu dávek na ubytovny bez zajištění jiné alternativy bydlení, snížení dávek pro osoby a rodiny v ubytovnách a azylových domech, které sníží jejich šanci vrátit se do běžného bydlení, nepřiměřené sankce za nečinnost a související administrativní zatížení úřadů práce, to vše jsou problematická místa návrhu, kvůli kterým je návrh kritizován širokou skupinou aktérů včetně ministerstva školství nebo Učitelské platformy.

Závěrečná zpráva z hodnocení dopadů regulace výslovně uvádí, že dojde k omezení okruhu příjemců dávky, protože nová úprava cílí především na podporu bydlení ve vhodných bytech. Nijak ale neřeší, co bude s lidmi a rodinami, kteří ve vhodných bytech nebydlí, a tím pádem přijdou podle nové úpravy o nárok na dávku, která jim byla doposud vyplácena. Záměrem zákona je údajně bojovat s problémem obchodu s chudobou na ubytovnách. Ovšem dělat to tak, že ubytovaným sebereme nárok na dávky, namísto abychom řešili skutečný problém, kterým je nedostatek dostupných alternativ pro bydlení (například sociálního bydlení), a zároveň bez dalšího přijmout nehorázné ceny ze strany poskytovatelů služeb je naprosto neetické a pro lidi a rodiny ohrožené pádem na samé sociální dno likvidační.

Kromě toho návrh přináší silné sankce, které umožňují odebírat dávku širokému okruhu příjemců – například lidem nezaměstnaným nebo těm, jejichž děti mají špatnou školní docházku. Hodnocení aktivity rodiny jako podmínky pro získání nároku na přídavek na bydlení MPSV sice v důvodové zprávě prezentuje jako motivační prvek k aktivnímu začlenění na trhu práce a k řádnému plnění povinné předškolní a školní docházky, zkušenosti však ukazují, že takový systém je v praxi nefunkční a nespravedlivý. Sankční podtext je zcela zřejmý. Pokud dítě zamešká více než 100 hodin za pololetí, musejí rodiče jako příjemci dávky doložit, že se jedná o absenci ze zdravotních důvodů, jinak jim bude dávka odebrána na dobu půl roku.

Sankční mechanismus navíc obsahuje již platná právní úprava zakotvená v zákoně o hmotné nouzi (č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi). Podle něj se za osobu v hmotné nouzi po dobu tří měsíců nepovažuje zákonný zástupce, kterému byl uložen správní trest za neplnění školní docházky; v takovém případě nemá nárok na dávky v hmotné nouzi, kterými jsou kromě doplatku na bydlení dále také příspěvek na živobytí a mimořádná okamžitá pomoc.

Jaký pozitivní dopad asi na dítě, které již tak vyrůstá v nepříznivých podmínkách, může mít, že jeho rodina ještě přijde o dávky? Rozhodně nikterak pozitivní, podpůrný ani motivační. Návrh zákona v této podobě by ještě více zhoršil už tak špatnou sociální situaci řady rodin a uvrhnul by je do ještě hlubší existenční nouze. A to rozhodně nepovede k tomu, že budou děti chodit do školy pravidelně a bez absencí, a problém špatné docházky do školy určitě nevyřeší. Zkušenosti učitelů ukazují, že při práci s rodinami dětí s vyšší absencí represivní přístup nefunguje. Děti je třeba ke školní docházce motivovat pozitivně. Třeba tak, že pro ně škola bude bezpečným a vstřícným prostředím s kvalitními vztahy, do kterého se bude dítě rádo vracet.

Pokud rodina již tak selhává ve výchově dítěte, odebrání dávky situaci rozhodně nijak nestabilizuje a takové opatření jen ještě zhorší vzdělávání takto ohrožených dětí, jejich motivaci ke studiu i celou jejich budoucnost. Dítě si svou rodinu nevybírá a nemůže přímo ovlivnit prostředí ani podmínky, do kterých se narodí a ve kterých vyrůstá. Nemůže být trestáno za to, že jeho rodiče nepracují nebo se řádně nestarají o jeho výchovu. Nemůže být postihováno za to, že jeho rodiče nemají patřičné rodičovské kompetence, například proto, že sami nikdy nezažili funkční rodinu a výchovu, sami prošli traumatickými zážitky, ústavní výchovou, mají duševní onemocnění nebo snížený intelekt, jsou závislí na alkoholu či drogách, jsou mladiství nebo jsou samoživitelé, a jejich možnosti jsou proto omezené. Dítě nesmí být nikdy trestáno za to, že jeho rodina nefunguje tak, jak by měla, ani za to, že rodina nespolupracuje se školou.

Školy by nikdy neměly na vzdělávání a výchovu takto ohrožených dětí rezignovat s obvyklým odůvodněním, že ony přece nic nezmohou, když rodina nechce a nespolupracuje. Naopak! Škola je místem, ve kterém děti tráví většinu dne, a může žákům, jejichž základní životní potřeby nejsou v rodinném prostředí naplňovány, velmi pomoci a pozitivně ovlivnit celý jejich budoucí život. Potřeba naplnění základních lidských potřeb (viz přiložená infografika) je vlastní všem lidem. Je-li škola prostředím, které dítěti dává jistotu, je strukturované a předvídatelné, nabízí přijetí, uznání a úctu ze strany spolužáků i vyučujících, pak vytváří vhodné podmínky pro rozvoj a učení všech dětí. A naopak, je-li škola prostředím, které některé z uvedených potřeb nenaplňuje, jen ještě více prohlubuje stres, který takové dítě každodenně zažívá. Následky přitom mohou být devastující, od náročného chování a nefunkčních vztahů přes rozvoj duševních onemocnění, předčasné odchody ze vzdělávání, rozvoj závislostí a kriminality až po sebevraždy, které jsou podle dostupných statistik druhou nejčastější příčinou úmrtnosti dětí a mladistvých.

Samo ministerstvo práce a sociálních věcí v předkládací zprávě konstatuje, že problémy, které doprovází současný dávkový systém, mají široké příčiny v řadě oblastí a vyřešit je může jen meziresortní spolupráce zaměřená na primární příčiny krizových jevů. Jinak lze očekávat jejich další eskalaci s dalekosáhlými důsledky. Přesto navrhuje řešení, které již tak dramatickou situaci mnohých rodin a jejich dětí ještě výrazně zhorší a prohloubí.

Namísto nepodpůrného a sankčního nastavení nového dávkového systému je skutečně nezbytné iniciovat mezioborovou spolupráci vedoucí k řešení stávajících problémů. Problémů, které stojí za neuspokojivou životní situací stovek tisíc lidí žijících v naší zemi, včetně desítek tisíc dětí, které potřebují naši podporu. Nedostupnost bydlení, exekuční pasti, sociálně vyloučené lokality, nulová depistáž dětí ohrožených psychosociálním vyloučením, neexistující funkční systém prevence, včasné intervence a funkční podpory rodin a ohrožených dětí. K tomu stále málo rozvinutá multidisciplinární spolupráce sociálního, zdravotního a školského sektoru, téměř neexistující funkční case management v zájmu každého ohroženého dítěte či chybějící zakotvení pozice sociálního pedagoga v personálním standardu školy. To všechno jsou skutečné příčiny bezradnosti státu tváří v tvář patologickým sociálním jevům. Namísto nefunkčních sankcí je třeba stále hledat cesty, jak ohroženým dětem a jejich rodinám skutečně pomáhat, jak posilovat rodiče v jejich kompetencích a jak nastavovat sítě kvalitních a podpůrných služeb pro děti a jejich rodiny. Školy samy v současné době totiž pochopitelně nemají kapacitu a podmínky vyřešit všechny problémy pramenící z nedostatečné systémové podpory a jejich zatížení je v důsledku toho hraniční.