Výuka

Umělá inteligence vstupuje do škol jako nový pomocník. Může asistovat při výuce nebo vést skupinovou práci. To přináší řadu otázek: Jak ji smysluplně zapojit do výuky? Jak přizpůsobit didaktické postupy? A jak v době rychlých technologických změn neztratit ze zřetele to nejdůležitější – kvalitní učitelské řemeslo?

Výuku venku vnímají jako přínosnou rodiče, děti i pedagogové, v praxi však jejímu rozšíření brání některé překážky. Školám by pomohla flexibilnější organizace výuky především na 2. stupni, aktivnější podpora vyučujících ze strany vedení školy, ale i lépe vybavené školní zahrady, kde by žáci měli vytvořené vhodné zázemí pro nejrůznější typy aktivit. I s těmito zjištěními přišel výzkum České děti venku Nadace Karel Komárek Family Foundation.

Tento text je 3. z 5 částí článku k výuce skladby na ZUŠ. V minulém vydání jsem se pokusil popsat „hmotný svět“ skladatelství, tedy základní sumu znalostí – hřiště, ve kterém se pedagogové kompozice pohybují. Svět snů nabídne tipy, jak si „svobodně povyskočit“ mimo lajny tohoto hřiště.

Gamifikaci se věnuji přes 15 let a společně s naším týmem ji propojuji se vzděláváním dospělých. Lídrům, ředitelům i manažerům ukazujeme, jaké cesty vedou k tomu, aby vedli svůj tým efektivně, uvolnili si ruce pro strategickou práci a získali užitečné návyky. Týmům pomáháme, aby se sehrály ve vzájemném fungování – spolupráci a komunikaci. Rád vás do tématu uvedu a podělím se o některá zjištění.

Ve Strategii 2030+ je uvedeno, že mezipředmětovost mezi vzdělávacími obory, tj. zjednodušeně řečeno propojování učiva do větších tematických celků, musí být ještě podpořena dalšími kompetencemi: „Na významu přitom budou nabývat komplexní dovednosti, multidisciplinarita a informatické myšlení. Vzhledem k dynamice změn musí být vzdělávací systém také dostatečně flexibilní a zaměřovat se na rozvoj znalostí a dovedností uplatnitelných na budoucím, nikoli současném trhu práce“ (s. 32). Jak toto ve školách uchopit a zvládnout takto náročný proces změny, jsme v Didaktické dílně na FP TUL v Liberci podrobili čtyřletému zkoumání v experimentálním prostředí spolupracujících škol .

„Mladí lidé v sobě mají neuvěřitelný smysl pro zodpovědnost a spravedlnost. Ve svém věku ale většinou ještě nevědí, jak a kde by mohli pomáhat. Když jim k tomu škola vytvoří podmínky, moc rádi se zapojí. Nepřestává mě překvapovat, kolik jsou tomu ochotni věnovat času, energie i prostředků,“ nadšeně popisuje dobrovolnickou činnost studentů přerovské obchodní akademie a jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky Monika Čermáková, pedagožka a koordinátorka projektu s názvem 72 hodin, který už pátým rokem pomáhá na nejrůznějších místech.

V dubnu proběhla v Praze Konference odvahy a dobrodružství, jejímž organizátorem byl Nadační fond dobrodružné výchovy v přírodě. Smyslem akce bylo ukázat, jak postupně se vytrácející dobrodružství navrátit zpět do života dnešních mladých lidí. A to zejména proto, že odvaha a odolnost patří mezi velmi důležité vlastnosti 21. století. Ještě před konáním konference jsme si nejen o ní povídali s Alešem Pokorným, členem správní rady nadačního fondu.

Také vás už zvedá ze židle neustálé kritizování učitelů a vzdělávacího systému? Zdá se, že v posledních letech všichni vědí nejlíp, jak se mají děti učit a jak to má ve školách vypadat. Tedy – všichni, kdo ve školách nepracují.

Lze snížit počet odkladů, a přitom nemít selhávající prvňáčky? Cestou je důsledná diferenciace výuky a pro tu musí mít učitel informace o rozvojových potřebách dětí.

V minulé části našeho seriálu jsme se zabývali cíli vyučovací hodiny, tím, jak se liší od tématu, proč jsou důležité a jak je správně formulovat. V dnešní části se posuneme zase o kousek dál a rozebereme organizaci vyučovací hodiny a využití pomůcek. A už teď je nám všem jasné, že obě tyto položky musí s cílem hodiny rozhodně souviset.

Čím dál častěji a z různých stran slýcháme, že škola žáky dostatečně nepřipravuje na budoucnost. Že mnohé informace, které se učí a memorují, nejsou pro jejich další studentský, osobní ani pracovní život podstatné. Tento rozhovor ale vypovídá o něčem úplně jiném. S Veronikou Haissingerovou, která působí jako projektová manažerka v Centru pro přenos poznatků a technologií Univerzity Karlovy, jsme si povídali o tématu podnikavosti. Sadě dovedností, které jsou potřeba pro současný život v neustále se měnícím světě a kterým se už na mnoha školách věnují.

V první části našeho seriálu věnovaného hospitacím jsme se podívali na hospitaci jako na návštěvu a zdůvodnili, proč vedení školy na hospitace chodí. Dnes se na hospitace podíváme podrobněji z hlediska cílů – ale nikoliv v tom smyslu, proč někdo na hospitace chodí, ale jaký je cíl vyučovací hodiny. Ten je totiž základem celého procesu.

V prvním a druhém díle našeho miniseriálu nejen o virtuálním co-teachingu jsme se společně seznámili s metodou jako takovou a prošli si její výhody a nevýhody, možnosti a bariéry. Nyní nás čeká už konkrétně virtuální co-teaching a podíváme se na situace, při kterých se vyloženě hodí a kdy nám může pomoci vyřešit i některé obtíže – třeba když nám chybí rodilí mluvčí.

V předchozích dvou dílech jsme se z přípravné fáze dostali do fáze implementace změny, tj. začali jsme již učit projektově a nacházíme se nyní někde v období ledna 2024. Projektová výuka už částečně probíhá, jak ale zařídit, abychom vydrželi? K tomu nám pomohou další tři fáze v modelu J. Kottera, tedy oslava malých vítězství, podpora dalších změn a zakotvení nových postupů.

Z organizačních důvodů bychom potřebovali mít pro žáky 3. a 4. ročníku základní školy jednou týdně odpolední vyučování (1 x za 14dní střídavě dvouhodinovku - předmět informatika). To znamená, že by měli 4 hodiny, pak pauzu na oběd - a pak ještě 2 hodiny. 4. hodina končí v 11.50. Je možné, aby pauza na oběd byla pouze 30 minut - a odpolední výuka pak byla v čase 12. 20 - 13. 50 (dvouhodinovka by byla bez přestávky). Jedná se nám o to, aby děti mohly odejít co nejdříve po vyučování na kroužky. Případně prosím o radu, jak zorganizovat.

V prvním díle naší minisérie jsme se seznámili se dvěma přípravnými kroky pro zavedení plánované projektové výuky. V tuto chvíli víme, proč chceme výuku měnit, a máme vytvořený tým, který změnu začne pomalu provádět. Nyní nás čeká skutečně náročné období, protože začneme tvořit vizi a následně strategii, seznamovat s ní ostatní i zkoušet první projektovou výuku. Pomalu se přesouváme z přípravné fáze do fáze implementační. Nebudeme ale předbíhat a podíváme se na jednotlivé kroky postupně.

V lednovém čísle časopisu Školní poradenství v praxi vyšlo odborné sdělení, které prezentovalo výsledky výzkumu mezi žáky po odkladu školní docházky (Štefánková, Bílková a Páchová, 2023). Autorky sledovaly školní úspěšnost i celkový vývoj žáků ve druhých a třetích třídách a v některých vzdělávacích oblastech konstatovaly přetrvávající obtíže navzdory odkladu. Jednalo se o závěry, které zkušenosti z praxe často potvrzují. Ve shodě s autorkami lednového článku je třeba konstatovat, že pro mnohé děti samotné odložení školní docházky o rok nic nevyřeší. Klíčová je systematická podpora školních dovedností a někdy také dalších psychických procesů, které tvoří východiska pro zvládání nároků školy – sociálních, emocionálních i kognitivních. V následujícím článku představujeme mezinárodní projekt, který nabízí náměty i konkrétní materiály pro žáky, kteří potřebují intenzivnější podporu na počátku školní docházky.

Minimální teplota vytápění v prostorách škol mimo učebny by se mohla snížit.

Jedním z důsledků biologických změn v dospívání je posun spánkového cyklu – tělesné procesy nutí dospívající usínat později, a tedy i vstávat později. O příčinách a průběhu tohoto posunu dokážeme již říct poměrně dost, co ale z výzkumu víme o tom, kdy by měla začínat ranní výuka ve škole?

Mou jedinou vzpomínkou na výuku chemie na základní škole je situace, kdy mě společně s jednou spolužačkou poslal vyučující do chemického kabinetu něco uklidit. Nám se samozřejmě moc nechtělo, v rámci ušetření času jsme tedy začaly jednotlivé lahvičky rovnou vyplachovat a uklízet do poliček. To, že některé látky reagují s vodou, jsme zažily v přímém přenosu. Docela fatálně. Z kabinetu se do celé školy rozšířily výpary a všichni se museli evakuovat na hřiště. Nikomu se nic nestalo. Pro mě i mé spolužáky to byl takový malý experiment. Vzrušující i zajímavý. Ale jediný, bohužel. Ještě že jsou tu teď nově vzniklá chemická centra. Ta experimenty do škol vrací. Žáci je provádí společně s učiteli. Zábavnou formou a hlavně bezpečně. Jak? To si přečtěte v rozhovoru s jejich iniciátorkou, paní Mgr. Renátou Ottovou.