Autismus nelze jen teoreticky znát, je třeba mu rozumět

Vydáno:

Veronika Šporclová má bohatou zkušenost s prací s dětmi s různými formami autismu. Dlouhá léta pracuje jako diagnostička v Národním ústavu pro autismus. Nyní sbírá zkušenosti i jako školní psycholog, a jak sama říká, teprve nyní, když vidí práci pedagoga i tzv. z druhé strany, si uvědomuje, jak náročná je práce učitele. Paní doktorka nedávno vydala v nakladatelství Pasparta dlouho očekávanou knihu Autismus od A do Z. Při té příležitosti jsme jí položili několik otázek.

Autismus nelze jen teoreticky znát, je třeba mu rozumět
Mgr.
Martin
Mařík
ředitel nakladatelství Pasparta
Když se dnes ve školách podíváte na děti s různými diagnózami, autismus (nebo podezření na PAS) je jednou z nejčastějších. Potvrdila byste tvrzení, že žáků s autismem přibývá?
Obecně se dá říct, že přibývá počet diagnostikovaných dětí s poruchou autistického spektra. Důvodů, proč se tak děje, je celá řada – svůj vliv hraje nepochybně lepší a kvalitnější diagnostika, větší osvěta a povědomí o autismu, informovanost laické i odborné veřejnosti. Také změna diagnostických kritérií v čase má vliv na nárůst počtu diagnostikovaných osob, protože v současné době dokážou odborníci zachytit i děti s mírnější formou autismu, která by dříve nebyla odhalena. Nicméně stále se zkoumají další příčiny a faktory, které mohou stát za nárůstem výskytu autismu – jako rizikový faktor je prokázán vyšší věk rodičů, porodní váha mimo normu či předčasný porod. Zkoumají se také ostatní rizikové faktory, např. možný vliv životního prostředí, problémy v době těhotenství, při porodu nebo po narození dítěte, ale výsledky výzkumů zatím nejsou zcela jednoznačné a konzistentní.
Jaké problémy musejí učitelé u dětí s autismem nejčastěji řešit? Je to možné nějak zevšeobecnit?
Každé dítě s poruchou autistického spektra je jiné, proto nelze uvést univerzální doporučení, která budou efektivní pro všechny děti s PAS. Děti s autismem se mohou chovat odlišně v různých situacích a kontextech, proto metody, které fungují doma, nemusejí být účinné ve škole a naopak. Žáci s PAS potřebují ve školách různou míru podpory, kterou na základě psychologického a speciálně pedagogického vyšetření stanoví většinou speciálně pedagogická centra, někdy také pedagogicko-psychologické poradny. Ve vzdělávání musejí být zohledněny konkrétní obtíže a specifika dítěte, aby se předcházelo problémům v chování, zhoršování zdravotního či psychického stavu dítěte. Cílem je podpořit dítě tak, aby se dokázalo i navzdory svému handicapu začlenit do kolektivu a zvládnout školní nároky. V praxi se osvědčuje využití prvků behaviorální a/nebo kognitivně-behaviorální terapie, strukturovaného učení, nácviků sociálních dovedností. Vždy pomáhá individuální, trpělivý, nehodnotící, ale respektující přístup okolí, informovanost pedagogů o obtížích dítěte i to, když pedagogové mají o autismu dostatečné povědomí a spolupracují s poradenskými pracovníky či jinými odborníky.
Přítomnost asistenta pedagoga ve třídě může být velmi efektivní nejen v době vyučování, ale také v době přestávek, přesunů do učeben či stravování ve školní jídelně, což jsou situace, které bývají pro děti s autismem často velmi náročné a stresující. Asistent pedagoga může pomáhat dítěti s PAS začlenit se mezi spolužáky, v konkrétních případech mu může pomoci řešit různé sociální situace. V přirozeném prostředí a v každodenních situacích tak má dítě možnost rozvíjet sociální dovednosti, kamarádské vztahy. Protože děti s autismem bývají kvůli svému nápadnému a nezralému sociálnímu chování často terčem posměchu (i šikany) ze strany ostatních dětí, podpora pedagogického personálu může snížit riziko těchto jevů na minimum.
Asi nám potvrdíte, že práci s dítětem s takovou diagnózou učitel nemůže zvládnout sám. Velmi důležitá je i spolupráce školy a rodičů. Vzpomenete si na nějaký příklad, kdy spolupráce rodičů a školy pomohla alespoň zmírnit problémy dětí s autismem?
Vybavuji si příběh osmiletého chlapce s Aspergerovým syndromem (říkejme mu Jiřík), který velmi těžce zvládal pobyt v kolektivu. Ačkoliv měl o děti zájem, nedokázal se mezi ně přiměřeně zapojit, celou situaci komplikovalo také jeho impulzivní, až agresivní chování, přidružená porucha aktivity a pozornosti a zvýšená úzkostnost. Na doporučení SPC byl chlapec vzděláván dle individuálního vzdělávacího plánu, ve třídě byla přítomna paní asistentka. Paní učitelka i paní asistentka úzce spolupracovaly s rodiči i poradenskými pracovníky ze SPC, kteří škole pomáhali v případě, že zavedená doporučení přestala být efektivní.
Jiříkovy nálady byly velmi proměnlivé, často reagoval nepředvídatelně a na jeho spolupráci měla velký vliv únava, hlad, žízeň, fyzická nepohoda apod. Proto když pedagogové dostali od rodičů informaci, že Jiřík není v pohodě, že se ráno probudil se špatnou náladou nebo v noci dobře nespal, dokázali na situaci pružně reagovat a třeba v daném dni snížili požadavky, učili se v mírnějším režimu. Když hrozil „výbuch“, paní asistentka uměla svým klidným přístupem chlapce ukonejšit a v případě potřeby se šli projít ven (chlapce uklidňovalo, když mohl z okna sledovat, co se děje venku).
Jiřík měl velký zájem o zemědělské stroje, a tak paní učitelka s paní asistentkou pro zvýšení jeho motivace k učení připravovaly kreativní úkoly, do kterých byl zakomponován tento zájem (např. nepočítal jablka a hrušky, ale traktory a sekačky; nečetl příběhy o tom, že „Ema má mísu“, ale třeba věty o sekačce). Jiřík si uvědomoval, že mu některé věci nejdou jako ostatním dětem, porovnával své výkony s ostatními dětmi a každý svůj (i drobný) neúspěch často vedl k afektu a odmítání další práce. Aby se těmto úkolům předešlo, měl úkoly připravené ve strukturovanější podobě, slovní instrukce byly doprovázeny vizuální podporou, aby se v textu lépe zorientoval a úkoly dokázal splnit. Velmi mu vadil hluk ve třídě, proto si o přestávkách chodil odpočinout do relaxační místnosti, kterou škola měla možnost zřídit vedle Jiříkovy třídy. Pedagogové také pěkně pracovali s motivačním systémem – Jiřík během vyučování sbíral razítka (jak jinak než „traktůrky“) a za konkrétní počet nasbíraných razítek měl slíbenou větší odměnu (většinou výlet do některého z nákupních center prodávajících kutilské potřeby).
Jiřík si postupně na školní režim přivykl, podporu pedagogů bylo možné časem snižovat. Jak je vidět z jeho příběhu, vzdělávání v běžné škole lze zvládnout i u dětí s těžší symptomatikou poruchy autistického spektra. Čím těžší ale autismus je, tím je výchova i vzdělávání dítěte náročnější a vyžaduje vysoce nadstandardní, individuální přístup.
Vaše nedávno vydaná kniha je napsána velice fundovaně a zároveň srozumitelně. Proč jste se ji rozhodla napsat? Není knih o autismu na našem trhu již dostatek?
Knih o autismu, resp. poruchách autistického spektra, je na trhu nepochybně dostatek. Lze zakoupit publikace odbornější i populárnější, zabývající se autismem obecně či konkrétními tématy, která se s výchovou či vzděláváním dětí s autismem pojí. Má motivace napsat knihu vychází především z dlouholeté zkušenosti s prací s dětmi s PAS a s jejich rodinami. Při konzultacích s rodiči jsem si často uvědomovala nelehkou situaci všech, kteří s dětmi s autismem pracují. Jak jsem již zmínila, informací o autismu nalezneme celou řadu, ovšem ne všechny jsou správné, ověřené praxí či podpořené dlouholetým výzkumem, stále se šíří mýty, které celou situaci dětem, rodinám i pedagogům komplikují. Je pro ně velmi obtížné se v širokém spektru informací vyznat a vybrat si to podstatné. Má vlastní zkušenost mě poučila v tom, že autismus nelze pouze teoreticky znát, ale že je potřeba mu rozumět a snažit se ho stále poznávat. Abychom autismu porozuměli, musíme znát širší kontext, chápat specifika v myšlení a chování lidí, kteří jím trpí. Snažila jsem se proto v knize srozumitelnou formou čtenářům odpovědět na otázky, které v praxi často slýcháváme, přiblížit autismus z různých úhlů. Pro lepší porozumění jsou v knize použity konkrétní příklady z praxe i příběhy rodičů dokreslující popisované téma. Velmi mě potěšil nedávný telefonát, ve kterém mi pán sdělil, že po přečtení publikace konečně porozuměl svému šestnáctiletému synovi s touto diagnózou. Pánovi za jeho telefonát i touto cestou děkuji, a i kdyby to byl jediný případ, v tu chvíli jsem si řekla, že práce nad knihou měla smysl.
Rozhovor vedl Mgr. Martin Mařík, ředitel nakladatelství Pasparta

Související dokumenty

Pracovní situace

Jak komunikovat s dětmi, které prožívají ztrátu blízké osoby (rodiče)
Školy a cestování žáků - varianty organizace akce
Stanovisko k nutnosti mít souhlas se zpracováním osobních údajů pro účely testování žáků od 12. 4. 2021
Školní psycholog na střední škole
Odborná kvalifikace speciálních pedagogů, psychologů, metodiků prevence a asistentů pedagoga
Odborná kvalifikace pedagogických pracovníků - přechodná ustanovení
VP a další poradenští pracovníci
VP a pedagogicko-psychologická poradna
Poučení žáků o BOZ
Žádost o individuální (domácí) vzdělávání
Právo na informace o dítěti partnera (nevlastním dítěti)
Podpora implementace novely školského zákona z Operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání
Žákovská a studentská samospráva
Strategie prevence rizikových projevů chování u dětí a mládeže
Práva a povinnosti dětí umístěných v zařízení
Vztah rodičů a školy pohledem práva
Školní psycholog na základní škole
Adaptační kurzy
Základní povinnosti žáků podle školského zákona
Řádná docházka žáka do školy a nepřítomnost žáka ve vyučování

Poradna

Odpovědnost školy za škodu - odpověď na dotaz
Školní psycholog a jeho financování
Aktualizace či dodatek ke školnímu řádu a informovaný souhlas s činností školního psychologa
Výuka Aj
Problémy ve třídě
Dozor při odvozu do nemocnice - odborná poradna, odpověď na dotaz
Počet žáků ve třídě
Poplatky za ŠD při rotační výuce
Kvalifikace
Žák v zahraničí
Ochrana osobních údajů
Zmocnění zdravotníka