Co by (ne)mělo chybět v žádné smlouvě

Na tomto místě je vhodné připomenout, že smlouva může být uzavřena různými způsoby (např. ústně, telefonicky, e-mailem, faktickým jednáním smluvních stran nebo v listinné podobě). Byť všechny formy uzavření smlouvy vedou k tomu, že se smluvní strany zavážou k plnění smluvních povinností, různé formy mají vliv na možnost pozdějšího , na čem se vlastně smluvní strany dohodly. To je pak klíčové v situaci, kdy jedna smluvní strana poruší své smluvní povinnosti a druhá potřebuje (ať již smlouvu porušujícímu smluvnímu partnerovi, nebo soudu) prokázat, že se k plnění těchto povinností protistrana skutečně zavázala. Z důvodu právní jistoty a potenciální budoucí potřeby unést důkazní břemeno tak lze doporučit uzavírat smlouvy jen v takové formě, která umožňuje trvalé zachycení sjednaného obsahu, tedy . Doporučení a rady uvedené v dalších kapitolách tohoto článku se tedy vztahují právě k písemné formě smlouvy.

Základním kamenem jakékoliv smlouvy je tzv. ². Jedná se o souhrn základních práv a povinností, které na sebe smluvní strany uzavřením smlouvy přebírají, a proto by vymezení předmětu smlouvy nemělo v žádné smlouvě chybět.³ V opačném případě může být taková smlouva posouzena jako neplatná pro svou neurčitost.

Zjednodušeně lze říci, že předmět smlouvy určuje, co se smluvní strany zavazují prodat/vyměnit/zhotovit/provést apod., za kolik a zpravidla i dokdy. Vymezení předmětu smlouvy tak předurčuje, o jaký typ smlouvy se bude jednat, zda půjde o smlouvu kupní, o dílo, nájemní apod. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "OZ"), obsahuje v ustanoveních § 2055 až 2893 právní úpravu nejčastějších a nejpoužívanějších typů smluv. U každého smluvního typu je vždy první paragraf nadepsán "Základní ustanovení". Právě základní ustanovení obsahuje zákonné požadavky, co musejí smluvní strany učinit předmětem své smlouvy, aby bylo možné ji podřadit pod daný smluvní typ a aplikovat na ni další zákonná ustanovení, která blíže vymezují práva a povinnosti smluvních stran.

Jedním z nejčastějších je kupní smlouva. V základním ustanovení k tomuto smluvnímu typu (§ 2079 odst. 1 OZ) se uvádí: Jak je uvedeno výše, vymezení předmětu smlouvy by mělo kopírovat základní ustanovení daného smluvního typu, a tedy by mělo znít v písemné podobě například takto:

V kapitole uvedené výše (o formě smlouvy) bylo zmíněno, že smlouva nemusí mít vždy písemnou podobu. Tak je tomu obecně i v případě kupní smlouvy. Ta se velmi často uzavírá i formou písemné objednávky (např. e-mailem), s její následnou akceptací buď ústně, písemně (např. e-mailem), nebo dokonce faktickým konáním, a to dodáním objednaného zboží. Byť tedy v těchto případech nebude existovat písemné ujednání o předmětu smlouvy, jak je příkladmo uvedeno výše, nic to nemění na situaci, že smluvní strany mezi sebou musely uzavřít (ústně, telefonicky, e-mailem apod.) kupní smlouvu s vymezením předmětu smlouvy, tedy co prodávající odevzdá kupujícímu, kolik kupující za tuto věc zaplatí a že dojde k převodu vlastnického práva k této věci.

Lze tedy uzavřít, že obě smluvní strany by před faktickou realizací svého smluvního vztahu (koupě, zhotovení díla, nájem apod.) měly mít jasno v tom, že mezi sebou mají jednoznačně specifikován předmět smlouvy, tedy základní práva a povinnosti vyplývající pro daný smluvní typ ze základního ustanovení v OZ.

Nalezení shody na předmětu smlouvy je sice základním, nikoliv však jediným bodem, který je třeba při sjednávání smlouvy zvážit. sjednané v předmětu smlouvy totiž vyvolávají spoustu dalších situací, které mezi smluvními stranami musejí být upraveny. Typicky se jedná například o

Na rozdíl od předmětu smlouvy však OZ nevyžaduje, aby si i tyto na předmět smlouvy mezi sebou smluvní strany ujednaly. OZ je totiž upravuje a tato zákonná úprava se použije právě tehdy, má-li být řešena situace, kterou si smluvní strany výslovně neujednaly ve smlouvě.

V případě shora uvedeného příkladu o kupní smlouvě na notebook, ve které smluvní strany nesjednají nic jiného než předmět smlouvy, by byly zmíněné vedlejší aspekty upraveny tak, že

Byť tedy OZ do jisté míry nahrazuje potřebu sjednávat smlouvy "do posledního puntíku" a čistě teoreticky umožňuje, aby smluvní strany sjednaly skutečně jen předmět smlouvy a vše ostatní , rozhodně . Naopak lze doporučit, aby smluvní strany využily široké smluvní volnosti, kterou jim OZ dává⁴, a dle své potřeby a v mezích dosaženého smluvního kompromisu ujednaly vše pro ně podstatné přesně dle svých požadavků. Zákonná úprava totiž ze své povahy nemůže nijak zohledňovat kompromis, kterého mezi sebou mohou smluvní strany při sjednávání smlouvy dosáhnout, a je proto koncipována jako nejzazší možné řešení. Proto bude zákonná úprava ve většině případů k jedné straně výrazně přívětivá, zatímco pro druhou značně nepříznivá. Toto výrazné rozpětí může právě vzájemná a oboustranně přijatelná dohoda stran.

Byť se ve fázi sjednávání smlouvy oběma stranám často jeví, že spolupráce podle smlouvy bude fungovat bezproblémově a hladce, realita může být následně diametrálně odlišná. Z tohoto důvodu je třeba si už při vyjednávání smlouvy položit otázku: "Co se stane, pokud protistrana své povinnosti nesplní?"

V případě "minimalistické" smlouvy (tedy při sjednání pouze předmětu smlouvy) se bude vše řídit právní úpravou obsaženou v OZ, tedy bude možné domáhat se vůči protistraně splnění zákonných povinností, popřípadě se domáhat náhrady škody⁵ nebo vydání bezdůvodného obohacení. Nevýhodou zákonných nároků (zejména práva na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení) je to, že pro jejich úspěšné vymožení v soudním řízení je třeba je přesně vyčíslit a předložit k tomuto vyčíslení důkazy.

Pokud však bude smlouva obsahovat nad rámec sjednaného předmětu smlouvy i další, pro smluvní strany důležitá smluvní ujednání (místo plnění, čas plnění, způsob odstraňování vad plnění apod.), je možné každou ve smlouvě uvedenou povinnost druhé smluvní strany (a to včetně základních povinností vyplývajících z předmětu smlouvy) zajistit tzv. . Smluvní pokuta je institut zakotvený v § 2048 a násl. OZ a jejím smyslem je právě posílení postavení oprávněné strany vůči povinné straně v případě, že tato neplní své smluvní povinnosti. Nespornými výhodami tohoto způsobu zajištění si, že protistrana bude plnit své smluvní povinnosti, jsou zejména:

Smluvní pokuta ujednaná v souladu s OZ musí být

Má-li být smluvní pokuta ujednána tak, aby bylo možné uplatňovat vedle nároku ze smluvní pokuty i případnou náhradu škody vzniklou porušením dané smluvní povinnosti, musí to být v ujednání o smluvní pokutě výslovně uvedeno. V opačném případě platí, že smluvní pokuta je tzv. paušalizovanou náhradou škody, a tedy v sobě kompenzuje i případný nárok z titulu náhrady škody. V případě ujednané smluvní pokuty pro porušení povinnosti dodat zboží včas by ustanovení o takové smluvní pokutě mohlo znít například takto:

Vedle smluvní pokuty zná OZ řadu , jako je například složení jistoty (§ 2012 a násl. OZ), ručení (§ 2018 a násl. OZ) nebo zajišťovací převod práva (§ 2040 a násl. OZ). Byť i tyto ostatní zajišťovací prostředky mají své výhody a jsou vhodné v určitých specifických situacích, v praxi je v obecné rovině nejčastěji využívána právě smluvní pokuta, a to zejména vzhledem k její jednoduchosti, spočívající v prostém zahrnutí smluvní pokuty do sjednané smlouvy. Ačkoliv lze smluvní pokutu sjednat i ústně, pozdější prokazatelnost takového ústního ujednání by byla velmi obtížná, a proto lze doporučit, aby byly smlouvy obsahující smluvní pokutu sjednávány písemně.

Závěrečná ujednání jsou typicky poslední částí smluv uzavřených v písemné formě. Často obsahují ujednání o počtu vyhotovení, ve kterých je smlouva zpracována, ujednání o tom, že si smluvní strany smlouvu přečetly, rozumějí jí a uzavírají ji dobrovolně, popřípadě ujednání vztahující se k jiným částem smlouvy s obecným přesahem. Není výjimkou, že je v této části smlouvy například i ujednání o nezávislosti náhrady škody na smluvních pokutách sjednaných výše v dané smlouvě (tj. příklad ujednání o smluvní pokutě uvedený výše by neobsahoval poslední větu a namísto ní by v závěrečných ujednáních byla formulace: ).

Velmi důležitá ujednání pak mohou být v této závěrečné části zejména v případech, jde-li o (tj. protistrana je z jiného státu než ČR nebo má mimo území ČR dojít k plnění předmětu smlouvy). V takovém případě totiž vyvstávají dvě zásadní otázky:

Právní řád České republiky sice obsahuje právní předpisy poskytující odpovědi na obě otázky⁶, nicméně ne vždy může být tato "zákonná" odpověď žádoucí - zejména pokud odpověď na obě otázky bude taková, že spor bude veden v zahraničí podle tamního práva. To by totiž znamenalo, že obsah smlouvy bude posuzován optikou jiného právního řádu (a tedy nikoliv dle OZ), což pochopitelně vede ke zvýšeným nákladům spojeným s využitím služeb tamního právního zástupce, a to vedle cestovních výdajů spojených s účastí na soudním řízení samém.

Nejjednodušší cestou, jak těmto komplikacím předejít, je poskytnout odpověď na obě otázky přímo v závěrečných ujednáních smlouvy, a to tak, aby to bylo pro "českou" smluvní stranu výhodné, tedy výslovně sjednat k rozhodování český soud a podřídit smlouvu výslovně českému právnímu řádu. Takové závěrečné ujednání by pak mohlo znít například následovně:

Už jen ze shora zmíněných důvodů je vhodné (ať už při tvorbě, nebo připomínkování konceptu smlouvy protistrany) věnovat závěrečným ujednáním stejnou pozornost jako předchozím částem smlouvy.

Smlouva je vždy výsledkem a právě při tvorbě a vyjednávání jejího obsahu je třeba zvažovat, jaká ujednání jsou v (ne)prospěch vaší strany, a prosazovat ujednání, která by tudíž v takové smlouvě (ne)měla chybět. Proto byly v tomto článku nastíněny některé otázky, nad kterými je třeba se při úvahách zamyslet, a to ať již jde o vytváření vlastní smlouvy, anebo o připomínkování smlouvy, kterou připravila druhá smluvní strana. Jedná se tedy jak o samotné vymezení předmětu smlouvy, tak o otázky spojené s navazujícími právy a povinnostmi obou smluvních stran, včetně zajištění vymahatelnosti povinností protistrany, zejména formou smluvní pokuty. Za pozornost pak stojí rovněž obsah závěrečných ujednání, a to zvláště v případě smluv s mezinárodním prvkem.