5 otázek, které s koronavirem nezmizí

Jeden monitor, na něm dvacet malých okének s hlavami dětí čekajících na svou chvilku slávy. Tak mohl vypadat pohled přes rameno učitele, který právě vedl výuku prostřednictvím videohovoru. Situace na první pohled těžká, ale nikoli nestandardní. Vždyť i ve třídě při frontální výuce máme jeden společný prostor ke komunikaci a se zrakovým vjemem a schopností vnímat každého jednotlivce to bude v obou případech velmi podobné.

Co s tím? Pokud chtěl učitel dětem předčítat, přednášet či jakkoli jinak jednosměrně předávat informace, pak určité omezení ani nemusel zaznamenat. V případě snahy o aktivní zapojení dětí to už chce lehce pokročilejší znalosti dané aplikace, protože prosté předávání slova je velmi neefektivní.

Každá aplikace nabízí chat, všechny děti se mohou vyjádřit, navíc okamžitě vidí odpovědi svých spolužáků. Většina poskytuje možnost pokládat otázky či vytvářet dotazníky, takže získávání zpětné vazby může být ještě rychlejší a efektivnější. Některé aplikace umožňují rozdělit třídu na více menších skupin, ve kterých pak děti mohou komunikovat odděleně a častěji se dostanou ke slovu. Tvořivé a inovativní kolegy jistě napadnou další a další řešení. Pamatujme si je, až se nám nikoli před počítačem, ale mezi čtyřmi zdmi školní třídy bude zdát, že jeden komunikační kanál je proklatě málo.

Snad každá ze škol si prošla obdobím, kdy jádro distanční výuky leželo v zásobení dětí zadáními nejrůznějších aktivit. Některé školy se posunuly směrem k online komunikaci prostřednictvím skupinových či individuálních videohovorů, přesto se děti většímu či menšímu počtu úkolů nevyhnuly. S jejich plněním to však bylo těžší než kdy jindy. Tisknout zadání, koukat desítky minut či hodiny do monitoru, registrovat se na dalších a dalších službách, psát na počítači či skenovat – překážek na cestě bylo mnoho. Čím menší děti, tím větší potřeba asistence rodičů. K tomu byl život mnohých rodin zatížen dalšími okolnostmi.

S ještě větší naléhavostí než jindy se nabízela otázka, proč zadáváme domácí úkoly. Jaký mají cíl a smysl? Kdykoli dětem zadáváme úkol (nejen ten domácí), bychom se měli ptát, zda je daná aktivita pro každé jedno dítě vhodná, zda je dostatečně diferencovaná, zda musí být povinná pro všechny. Školy, které se dlouhodobě a systematicky věnují rozvoji učební autonomie dětí, byly ve výrazně snazší startovní pozici. Učitelé i děti jsou zvyklí, že důležitý je cíl a cesta k němu může být u každého jiná.

Především v prvních dnech po uzavření škol, kdy většina přešla do režimu zadávání úkolů, zaznívala od rodičů jasná zpětná vazba: Tohle nezvládneme. Pro mnohé šlo o změnu z nuly na sto. Zatímco dosud končila role rodiče směrem ke škole u vstupních dveří, nyní se ve školu proměnila jeho domácnost. Často měl k dispozici jedinou informaci: matematika, strana 52, cvičení 4. A proud takových zadání nebral konce.

Opět platí, že nelze paušalizovat. Rodiče, kteří jsou pravidelně vtahováni do dění, kteří mají možnost sledovat pokrok svého dítěte, kteří znají aktuální cíle, ke kterým směřuje, měli startovní čáru výrazně posunutou. Naopak mnozí teprve díky tomuto krátkodobému vtažení do děje poznali, jakou školu jejich děti navštěvují.

Školy v době svého uzavření potřebovaly rodiče jako aktivní spojence. Mysleme na to i ve chvílích, kdy taková akutní potřeba neexistuje. Jak s rodiči spolupracujeme? Jak je zapojujeme do rozvoje jejich dětí?

Zatímco distanční výuka naznačila rozdíly mezi školami, možný návrat do škol na konci května je odkryl zcela naplno. Do některých škol se vrátilo kolem dvaceti procent dětí, do jiných pak procent devadesát. Četli jsme různá zdůvodnění, vysvětlení skrze personální, prostorové, provozní a další podmínky. V zásadě se však ukázalo především to, jak vedení školy vnímá roli školy ve společnosti. Některé školy se proměnily v organizaci poskytující hlídání dětí, jiné udělaly vše pro to, aby zůstaly bez (velké většiny) dětí, v jiných se učilo hlava nehlava, jako by situace byla zcela v normálu.

Kdo rozhodl, jakou roli škola zaujme? Ředitel? Zřizovatel? Učitelé? Žáci? Rodiče? A komu právo rozhodnout náleží? Otázky, které již mají odpověď v podobě školské rady, platformy spojující zřizovatele, učitele i žáky či jejich zákonné zástupce, tedy všechny zainteresované skupiny, které by měly být schopny najít shodu. Taková je teorie, skutečnost však byla povětšinou jiná. Pokud školské rady zůstaly (i) v této situaci pasivní, pak se vkrádá otázka, jakou roli hrají školské rady.

Vraťme se ještě jednou zpět přímo k učiteli. Ať již jeho práce při distanční výuce vypadala jakkoli, vždy probíhala ve více či méně veřejném prostoru. V minimální podobě učitel ukázal, jak o vzdělávání přemýšlí, tím, jaké úkoly dětem zadával, jak s nimi komunikoval, jakou zpětnou vazbu poskytoval. Při výuce vedené prostřednictvím videohovorů se pak postavil doprostřed pódia sledovaného mnohdy nejen dětmi, ale také nejrůznějšími rodinnými příslušníky, kolegy, vedením školy a v konečném důsledku kýmkoli na celém světě. To je pořádný posun z bezpečného prostředí uzavřené třídy, do které zpravidla zavítá maximálně několikrát ročně hospitující člen vedení školy. K tomu přičtěme nutnost vysílat z domácího prostředí, což je obzvláště u dvou učitelů v 2 + kk skutečná výzva.

Jak si s touto situací poradit? Každý máme jiné strategie, ale jeden základní společný princip lze najít. Každý dělá chyby, není žádná ostuda, když chybu uděláme a někdo nás přitom vidí. Naopak vidět chybujícího učitele, který s chybou pracuje jako s přirozenou součástí učení, může být uvolňující i pro řadu dětí, které na sebe mnohdy kladou také až přehnaně vysoké nároky. S tím souvisí vystoupení z role dokonalé bytosti, bezchybného profesionála. Situace, kdy učiteli při videohovoru skočí do náruče pes, tahá jej za nohu dítě či ho osloví nepozorný partner, by měly být úsměvné, nikoli tragické.

Doufejme, že zkušenost s učením před širokým publikem v situaci, kdy nebylo na výběr, může nakonec pomoci tomu, aby si větší počet učitelů troufl otevřít dveře svých učeben, pozvat někoho z kolegů, či dokonce rodiče. I když výše uvedený princip je jen začátek cesty a otázka „Jak učit ve veřejném prostoru?“ zůstává.

Pět výše uvedených otázek mi pomohlo v reflexi náročného jarního období, kdy jsem v Základní škole Open Gate působil v roli učitele i člena středního managementu. A především si je kladu směrem k své současné a budoucí práci. Snad poslouží i vám.