Psychické problémy

Často se setkávám u učitelů s názorem, že se žákovské pohodě věnuje nějak moc prostoru i času. Je to možné. Na druhou se ale stále v praxi potkáváme s tím, že mnoho psychických obtíží, se kterými žáci a studenti vyhledávají odborníky, pramení ze školního prostředí. Mnohdy jsou příčinou jejich návštěvy právě učitelé…

Zapomenout úkol nebo pohořet při písemce může občas i ten nejlepší žák či žákyně. Stejně tak mívají i pohodoví školáci občas smolný den, kdy je rozzlobí či rozlítostní maličkost. Pokud však zhoršení školních výsledků a změny v chování trvají delší čas, je to signál, že dotyčný prochází nějakým psychicky náročným obdobím…

Počet lidí, kteří se léčí s duševním onemocněním, v České republice každoročně stoupá. Bohužel jsou mezi nimi také studenti a studentky středních škol, kteří se v dnešní době potýkají s různými problémy v oblasti mentálního zdraví, od závažnějších psychických poruch, jako jsou úzkostné poruchy a deprese, až po nejrůznější emocionální a behaviorální obtíže, jako je strach ze selhání, emoční labilita, impulzivita nebo sociální stažení se. Studující se také mohou potýkat s faktory typu nízká odolnost vůči stresu, které zvyšují riziko vzniku emocionálních obtíží.

Co se skrývá pod pojmem trauma a jak se ve škole projevuje traumatizované dítě? Jak by měl postupovat pedagogický pracovník, který má podezření, že některý z jeho žáků prožil traumatickou událost? S kým by měla škola spolupracovat, pokud ji navštěvuje některý ze žáků, který se projevuje jako traumatizovaný? A jak konkrétně souvisí trauma u dětí s prožitkem násilí v blízkých vztazích? Na tyto a další otázky odpovídala klinická psycholožka a autorka knihy Trauma u dětí Leona Jochmannová v rámci podcastu Centra LOCIKA určeného pro pedagogické pracovníky s názvem Nebuď na to sám – odborník odpovídá.

Děti jsou nešťastné. Alarmující data představil Národní ústav duševního zdraví – 40 procent žáků vykazuje známky střední až těžké deprese, 30 procent úzkosti. Podle programového ředitele EDUinu Miroslava Hřebeckého je to první problém, na který by se mělo školství zaměřit a rychle ho řešit. Hned další v řadě je roztříštěné školství, které má tisíce zřizovatelů a každý to dělá jinak. 

Wellbeing ve škole je poslední dobou poměrně diskutovaným tématem. Slyšíme, jak je důležité, aby se žáci a studenti rozvíjeli v příjemném a podporujícím prostředí, aby byly respektovány jejich potřeby a pracovalo se s jejich emocemi. Wellbeing ale nenáleží pouze žákům a studentům – myslet bychom měli také na učitele a učitelky.

Duševní zdraví a mobilní aplikace. Dvě různorodá témata, která se ale v současné době protínají. Společenské a ekonomické události, ať už je to pandemická situace, válka na Ukrajině, či energetická krize a nárůst inflace, prohloubily problém, který se v České republice ukazuje již delší dobu. Počet lidí, kteří potřebují pomoc odborníků kvůli svému zhoršujícímu se duševnímu zdraví, neustále stoupá. Ordinace psychologů, psychiatrů a psychoterapeutů však na tyto rostoucí potřeby neumějí reagovat, nemají kapacity a nestíhají. S postupným rozvojem technologií se ovšem aktuálně dostává do popředí nová dostupná možnost prevence i podpory duševního zdraví – mobilní a webové aplikace. Aktuálně v Česku existuje několik aplikací (Nepanikař, Kogito, digitální deník VOS) či webových stránek (Terap.io, Opatruj.se), které se zaměřují nejen na zmíněnou prevenci, ale také na zklidnění v akutní krizi, meditaci či mindfulness. Využívání těchto aplikací žáky a studenty roste.

Většina z nás bude souhlasit s tím, že duševní zdraví je stejně důležité jako to fyzické. Jak to ale vlastně vypadá, když pečujeme o zdraví někoho jiného? A kdo nám řekne, co máme dělat, když nám přijde, že dítě „není úplně v pohodě“? Jak moc velkou roli hrají změny související s pubertou a je vůbec v naší kompetenci do situace zasahovat? A pokud ano, co dělat, když zjistíme, že se děje něco vážnějšího, než se nám na první pohled zdálo? Není někdy vlastně lepší to přejít a zřeknout se odpovědnosti za to, co se bude dít dál?

Přijít do kolektivu a nevědět, o čem je řeč, protože se to dělo online, bývá velmi frustrující. Často se pak dostaví i sžíravý pocit osamělosti, na který jsou dospívající obzvlášť citliví. Není tak divu, že světu za obrazovkou nedokážou odolat. Fenomén FoMO ale ve skutečnosti postihuje všechny generace a je takřka nemožné se mu vyhnout. Pojďme si ho proto představit v souvislostech.

Příběh Sociální kliniky se začal psát v roce 2014, a to jako projektu Českého institutu biosyntézy. Dámy Barbora Janečková a Yvonna Lucká založením Sociální kliniky reagovaly na složité podmínky v českém prostředí, kdy terapie placená ze zdravotního pojištění nebyla a stále není dostupná v takové míře, v jaké je nezbytná. Počet potřebných stále převyšuje časové možnosti terapeutů, kteří jsou hrazeni ze zdravotního pojištění.

Úzkostné poruchy patří mezi nejčastější duševní onemocnění. Okruh tzv. neurotických, stresových a somatoformních poruch (řazených v klasifikačním manuálu nemocí MKN10 pod kódy F40–F48) je poměrně široký, proto se pokusíme jednotlivé vybrané diagnózy představit podrobněji.

Psychický wellbeing je velmi často skloňovaným tématem posledních let. Ukazuje se, že existují nástroje, jak efektivně působit na studenty/ky v oblasti duševního zdraví, protože téměř dvě třetiny z nich se s duševními obtížemi setkají u sebe nebo u svých blízkých. Programy primární prevence nabízí možnost, jak pomoci tato témata ve školách otevírat. Efektivita programu organizace Nevypusť duši byla i výzkumně ověřena.

V předchozích číslech jsme vám představili metodický soubor Respekt, Rozmanitost, Rovnost & Resilience, zkráceně RRRR, který Society for All (SOFA) tento školní rok pilotuje na několika základních a středních školách. Od dalšího školního roku bude poskytnut školám jako inspirace, jak systematicky podpořit socioemoční učení a wellbeing žáků. V tomto článku se zaměříme na šestou tematickou oblast metodik s názvem Vyhledání pomoci.

Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy v Praze společně s organizací Barevný svět dětí připravila nový projekt Domů nevidíš - určený učitelům, kteří pracují s žáky s problematickým zázemím.

Z čeho naše děti dnes čerpají naději, víru, optimismus, přesvědčení, že je na světě a v životě dobře a že bude dobře i nadále? Z čeho je čerpaly dřív, tedy před koronavirem?

K nejúspěšnějším animovaným projektům posledního roku patří film Tmání, který je autobiografickým dílem režiséra Ondřeje Moravce. Má nominaci na Českého lva, účastnil se prestižního filmového festivalu v Benátkách i festivalu v Jihlavě. Píseň k filmu složila Lenka Dusilová, odehrává se ve virtuální realitě a zabývá se dnes bohužel velmi aktuálním tématem křehkého psychického zdraví dospívajících. Působivou animovanou formou vypráví autentický příběh chlapce / mladého muže bojujícího s depresí a ukazuje, jak se mu daří s tímto vnitřním démonem bojovat. Projekt má ale také vzdělávací rozměr – nabízí speciální edukační programy pro školy s připravenými manuály pro učitele a studenty. O tom, co do škol může snímek přinést a kde je možné jej zhlédnout, hovoří producentka Hana Blaha Šilarová.

Aktuální situace ve školách odráží vysoký nárůst psychických problémů dětí, nedostatečné kapacity pro léčbu dětských psychických obtíží a onemocnění a zvyšující se tendence dospělých k agresivnímu a patologickému chování. Cyklus článků o krizových situacích ve škole proto uzavírám tématem nejzávažnějším – sebevražedným jednáním žáků a sebepoškozováním.

Myslíme si, že by se o sebevraždách mělo mluvit. Tento web jsme vytvořili za účelem poskytování ověřených informací, možností pomoci, inspirativních zdrojů a mnoho dalšího. Obsah zde bude postupem času přibývat. Věříme, že zde naleznete důležité informace.

Co může učitel udělat, pokud se mu nějaký jeho žák nezdá v pohodě? Kam se může obrátit a jak získat ke spolupráci rodiče? Otázky spojené s duševním zdravím dětí se ve školách řeší čím dál častěji. „Volají nám učitelé a ptají se třeba na to, co můžou udělat, pokud si dítě z jejich třídy ubližuje,“ říká Veronika Vejvodová, vedoucí Domu Přemysla Pittra pro děti, který nabízí krizovou pomoc ambulantní i pobytovou dospívajícím od 12 do 18 let. „Učitelé si všímají, když se něco děje, ale často nevědí, co dál,“ dodává.

Určitě si každý občas položíme otázku, jestli snad dnes děti příliš nechráníme před reálnými úskalími života, jestli je příliš nerozmazlujeme. A jestli tento náš přístup pak nevede k tomu, že jsou v dospělosti méně odolné vůči tomu, co život skutečně přináší. Nárůst psychických obtíží u dětí za poslední rok pokládáme za potvrzení tohoto našeho pohledu. Psychické problémy však narostly i u celého věkového spektra dospělých. Spotřeba psychofarmak roste kontinuálně desetiletí, ne až v posledním roce. Patrně tedy i oni už byli v dětství, tedy před čtyřiceti, padesáti roky opečováváni?! Nebo je to všechno trochu jinak?