Postup školy při obvinění zákonného zástupce z týrání dítěte

ODPOVĚĎ:

Podle § 67 odst. 1 školského zákona je zletilý žák nebo zákonný zástupce nezletilého žáka povinen doložit důvody nepřítomnosti žáka ve vyučování nejpozději do tří kalendářních dnů od počátku jeho nepřítomnosti.

Podle § 67 odst. 3 školského zákona podmínky pro omlouvání neúčasti žáka ve vyučování a pro uvolňování žáka z vyučování stanoví školní řád.

Z uvedeného plyne, že školský zákon ukládá zákonnému zástupci povinnost dokládat důvody nepřítomnosti žáka ve vyučování. Pravidla vlastního omlouvání neúčasti žáka ve vyučování stanoví školní řád.

Z kontextu dotazu lze dovodit, že podle školního řádu školy omlouvá neúčast žáka ve vyučování zákonný zástupce žáka. Dále lze dovodit, že zákonnými zástupci žákyně jsou rodiče a není určena jiná osoba, která by ji mohla zastupovat jako zákonný zástupce (např. poručník) nebo ji zastupovat v běžných záležitostech (např. pěstoun nebo osoba, které bylo dítě svěřeno do péče).

Proto jsou pouze rodiče oprávněni omlouvat neúčast žákyně ve vyučování. Jinak řečeno, nikdo jiný nemůže vystavit žákyni „omluvenku“.

Podle názoru autorky je nutné hodiny označit jako „neomluvené“, a to i tehdy, když k omluvení neúčasti žákyně ve vyučování nedojde v důsledku pasivity rodičů nebo nedostatečné komunikace rodičů s „náhradní rodinou“.

Pokud se žákyně nezúčastnila vzdělávání a prokazatelně pobývala u soudu, navštívila lékaře atd. (tj. uvedené subjekty jí vydají potvrzení), nebude se na neomluvené hodiny pohlížet jako na záškoláctví. Plyne to jednak z „logiky věci“, jednak lze uvedený postup dovodit z přílohy č. 11, Záškoláctví, Metodického doporučení k primární prevenci rizikového chování u dětí a mládeže (dokument MŠMT čj. 21291/2010-28), ve které se uvádí: Za záškoláctví je považována neomluvená absence žáka základní či střední školy při vyučování (…). Jedná se o přestupek, kterým žák úmyslně zanedbává školní docházku.

Proto z uvedených neomluvených hodin škola nebude vyvozovat např. kázeňské opatření.

Nakolik je autorce odpovědi známo, povinné potvrzení o „bezinfekčnosti“ se vyžaduje v případě účasti žáka na škole v přírodě (která se však neorganizuje v rámci střední školy) nebo zotavovací akce (viz § 9 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, v platném znění).

Protože autorce odpovědi není znám jiný speciální důvod, na jehož základě se vyžaduje potvrzení o „bezinfekčnosti“, vychází ze zákona č. 258/2000 Sb., v platném znění.

Podle § 9 odst. 3 zákona č. 258/2000 Sb., v platném znění, potvrzení o „bezinfekčnosti“ [tj. písemné prohlášení o tom, že dítě nejeví známky akutního onemocnění (například horečky nebo průjmu) a ve 14 kalendářních dnech před odjezdem do školy v přírodě nepřišlo do styku s fyzickou osobou nemocnou infekčním onemocněním nebo podezřelou z nákazy ani mu není nařízeno karanténní opatření] vyhotovuje zákonný zástupce dítěte nebo fyzická osoba, kterou k tomu zákonný zástupce dítěte písemně zmocnil.

Pokud tetu žákyně (nebo jinou osobu) rodiče písemně zmocní k tomu, aby v písemném prohlášení potvrdila „bezinfekčnost“ žákyně, je tento postup v souladu se zákonem.

Pokud by pasivita nebo neochota rodičů komunikovat zásadním způsobem poškozovaly zájmy žákyně, škola dle § 10 odst. 4 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, v platném znění, tyto skutečnosti oznámí OSPOD.

Právo jistě dokáže jasně a jednoznačně odpovědět a síla jeho sdělení bude mnohem větší, než si může nárokovat psychologická reflexe. Na druhé straně právo neumí řešit všechny nastalé situace tak, aby byly v pořádku i lidsky, tedy v tomto případě v nejlepším zájmu dívky. Takže nevím, jestli je odpověď z pohledu práva optimistická. A pro dívku příznivá.

V šestnácti letech má dospívající člověk bohatá práva, je podstatnou měrou fakticky zodpovědný za svůj život. Alespoň my mu to neustále připomínáme, když se nám zdá, že se nechová přesně tak, jak si představujeme. Jeho hlas musí být proto slyšen velmi silně. Nicméně mnohé podstatné záležitosti jsou stále v pravomoci zákonných zástupců, tedy zpravidla rodičů.

Existuje společenská dohoda, která je následně kodifikována v právních předpisech, na základě které v některých státech už může dospívající v šestnácti letech volit, jinde řídit auto, kouřit, navazovat intimní kontakty, má občanku, je trestně odpovědný, většinou nemůže pít alkohol. Ve škole si však nemůže podepsat omluvenku ani napsat čestné prohlášení o bezinfekčnosti.

V současné době je problém, že jsou velmi rozevřené nůžky mezi biologickou a sociální zralostí dospívajících. Před pár desítkami let byla řada dívek v šestnácti letech hodně blízko věku na vdávání, dnes jsou ještě o pár let starší ženy studentky, zhusta závislé na rodičích. Mají před sebou v průměru deset patnáct let, než se stanou matkami, čímž definitivně vstoupí do světa dospělých. Podobně chlapci byli dříve v šestnácti rok dva před vyučením a před vojnou, dnes rovněž podstatná část studuje a k trvalému partnerskému vztahu či „definitivnímu“ zaměstnání mají podobně daleko jako dívky. Naopak biologická vyspělost se týká stále mladších ročníků. To samozřejmě vyvolává určité pnutí a současně hledání vhodných cest (asi většina vysokoškoláků dnes pracuje, aby mohla být podstatně samostatnější a nezávislejší na rodičích, rovněž se snaží bydlet mimo rodinu), někdy však i kolizní situace.

Je možné, že dívka zareagovala zkratovitě, přehnaně, příliš radikálně, určitě nedomýšlela všechny souvislosti. Chladný kalkul v tomto věku skutečně nelze očekávat. Nevěřím však, že šestnáctiletá, dobře studující gymnazistka zareaguje na ojedinělou méně příznivou událost v rodině. Navíc se nechce vrátit, ani když už hypotetický bouřlivý afekt mohl odeznít. Proto bych bral její rozhodnutí zcela vážně a pro tuto chvíli jako definitivní. Z psychologického hlediska nemusíme tedy ani hodnotit realitu v rodině a čekat, jak dopadne rozhodování.

Pokud dívka i nadále studuje s odpovídajícími výsledky, její docházka do školy je přiměřená, nespatřujeme žádné známky větších problémů, pak nevidím žádný důvod, proč by nemohla být u příbuzných. Jenže v současné době jsou formálně stále zodpovědní pouze rodiče – pokud však jsou lidsky zralí a jde jim o nejlepší zájem dcery, pak po dohodě s příbuznými případnou omluvenku potvrdí, bezinfekčnost napíšou. Byť jsou na dceru i příbuzné naštvaní a nemají dostatek informací. Ideální však v tomto případě bude, když případnou omluvenku/bezinfekčnost potvrdí lékař. Existuje také varianta, že dívka nebude mít absence a na školní akce nepojede (skutečně pořádá gymnázium tolik vzdělávacích akcí, kde je bezinfekčnost zapotřebí?). Samotná dívka se může se žádostí o pomoc obrátit na OSPOD. Ten je určen primárně k hájení zájmů dětí, proto by měl v tomto případě konat bezodkladně.

Při veškerém jednání bychom měli všichni myslet na nejlepší zájem dívky. Je naší lidskou povinností podpořit ji a pomáhat. V případě střední školy jde o to, aby úspěšně dostudovala.

Zbývají jí dva roky do osmnácti, nicméně musíme věřit, že se celá záležitost někam i formálně posune podstatně rychleji. Dívka, škola, ale ani rodiče nemohou ovlivnit, jak rychle bude pracovat policie, soud. Dívka však nesmí doplatit na jejich případnou pomalost.

Škola má v určitých situacích přikázáno, jak má jednat, a nemůže svévolně postupovat jinak. Na straně druhé škola představuje edukační instituci, má nemalý podíl na socializaci každého z nás. Nesmí proto jít proti nejlepším zájmům dítěte či dospívajícího. I učitel musí být někdy v odůvodněných, výjimečných případech odvážný a vzít na sebe riziko, že bude popotahován za porušení předpisu.

Nepochopil jsem význam sdělení, že dívka chce na škole zůstat. Proč by nezůstala, když výborně studuje?! Pokud by snad počet neomluvených hodin či neúčast na školních akcích kvůli chybějící bezinfekčnosti měly zapříčinit jednání o opuštění školy, pokládal bych to za akt nelidského přístupu ze strany edukační instituce. Myslím, že se tomu říká právní formalismus, kdy instituce (soud) postupuje formálně správně, leč odhlédne přitom od reálných společenských vztahů. Koneckonců takové vyústění není výhodné ani pro společnost, ztrácíme tím vzdělanostní kapitál.

Pokud bych pracoval s dívkou, tak bych jí mj. řekl: Za školu rozhodně nechoď, pokud budeš nemocná a nebude to na doktora, ať ti napíšou omluvenku příbuzní. Když ji škola neuzná a tobě následně bude hrozit mírné výchovné opatření, dvojka z chování, tak to neřeš. Stejně nemáš jak. Pokud to bude jen trochu možné, jdi vždy (tedy i s hloupostí, kvůli které bys zůstala doma, ale k doktorovi nešla) raději k doktorovi, věřím, že bude mít pochopení. Pokud by snad větší počet „neomluvených“ hodin měl vést k podmínečnému vyloučení, musíš se bránit. Rozhodně se snaž stále dobře studovat, abys nedávala rodičům či škole do ruky silnější zbraň.

I škola by v tomto ohledu měla dívku podporovat. Současně by jí někdo kompetentní ze školy měl říct: Škola musí postupovat podle regulí ve školním řádu, takže se může stát, že výchovné opatření dostaneš, ale neboj se, padnout tě nenecháme, protože chápeme tvou lidsky složitou a v současnosti vlastně neřešitelnou situaci.

Pevně doufám, že podobný lidský přístup překoná strohou a v jistém smyslu bezvýchodnou řeč práva.