Celorepublikové několikaměsíční uzavření škol, které zasáhlo do druhé poloviny minulého školního roku, se promítlo i do skladby hovorů na Lince pro rodinu a školu 116 000. V nich se jednoznačně ukazuje, že uzavření škol znamenalo zátěž pro žáky, jejich rodiče i učitele. Je pravděpodobné, že každá z těchto skupin si je kromě potíží, které situace přinesla jejímu nejbližšímu okolí, i více či méně vědoma toho, že se nějak dotkla i ostatních. Účelem tohoto článku je ukázat, jakým tlakům byli žáci, jejich rodiče a učitelé vystaveni.
Uzavření škol přineslo potíže všem – poznatky z hovorů s rodiči a učiteli
Mgr.
Jarmila
Kubáňková
Ph.D.
metodička služeb 116 000 a 116 123, statutární zástupkyně Cesta z krize, z. ú.
Situace žáků a jejich rodin
Na Lince 116 000 jsme zaznamenali nejeden hovor velmi vyčerpaných rodičů, jako byl např. tento: Asi tak v polovině dubna volala matka, která se stará o dvě děti školou povinné. Matka je fyzioterapeutka, pracuje jako OSVČ. Manžel pracuje v zahraničí v oblasti zdravotnictví, dohodli se, že než se situace vrátí do normálu, zůstane tam, což podporuje i jeho zaměstnavatel. Manželův příjem tedy rodině zůstal, ovšem matka od poloviny března nevydělala ani korunu, přitom provozní náklady na chod domácnosti zůstávají. Doma samozřejmě mají internetové připojení, ale to už nestačí zajistit nároky dvou školáků na distanční výuku a nároky matky. Matka už nezvládá být současně učitelkou obou svých dětí, starost o své a manželovy rodiče a také své obavy, zda a kdy se vrátí ke své práci. Je si vědoma, že nyní by v rodině určitě potřebovali druhý počítač a silnější internet, ale co když jí tyto peníze časem budou chybět jinde?
Podobných hovorů byla celá řada.
Mnoho rodičů, i těch s vyšším vzděláním, celkově motivovaných dopřát vzdělání svým dětem, se ocitlo v situaci, kdy jiné priority (péče o prarodiče, snaha neupadnout do dluhů) najednou byly přednější než dohled nad vzděláváním jejich dětí. A ano, někteří rodiče se styděli přiznat učitelům svých žáků, že na výkonnější počítač, rychlejší internet, event. jiné technické vybavení v danou chvíli nemají peníze. Považovali to za své osobní selhání, které je pokořující samo o sobě, natož aby je přiznali veřejně.
Situace učitelů
Hovory s učiteli se mnohdy zabývaly systémem zadávání úkolů a jejich hodnocením, jehož společným jmenovatelem byla nedostatečně nastavená pravidla vedením školy. V takovou chvíli pravděpodobně pedagogové, byť v nejlepším úmyslu, sáhli po systému, který byl blízký jejich osobnímu nastavení nebo o kterém se domnívali, že je preferován vedením.
V hovorech se to odráželo následovně: Na konci března volá pedagog, který se nemá s kým poradit. Vedení školy je prý zahlcené dotazy od rodičů, takže na něj nemá čas. Na dané škole je teprve první školní rok, takže se s kolegy teprve seznamuje. S některými z nich své téma už probral, ale jsou podobně bezradní jako on.
Jde mu o to, že neví, co má v tuto chvíli po svých žácích vyžadovat. Horko těžko se s kolegy shodli, v jakém virtuálním prostředí budou zadávat úkoly, resp. kde se budou se žáky virtuálně vídat. Asi tak se dvěma třetinami třídy je v nějakém kontaktu, ale někteří žáci se dosud neozvali a s jejich rodiči se mu nedaří se spojit.
Ačkoliv s ním tedy cca 60 % dětí komunikuje a zhruba s polovinou je v pravidelném videokontaktu, mnoho dětí už nedodává zadané úkoly nebo je dodává s velkým zpožděním a/nebo nedokončené. Nedovede si představit, jak je bude klasifikovat, a to už raději nepřemýšlí o tom, jak bude klasifikovat třetinu třídy, s níž ztratil spojení úplně. Někteří kolegové údajně rezignovali s tím, že „opíšou“ pololetní vysvědčení, ale jsou i tací, kteří chtějí žáky, s nimiž ztratili kontakt, neklasifikovat a nařídit jim přezkoušení.
Samozřejmě je v této situaci některými rodiči dotazován, zda může zaručit, že se jejich děti naučí vše, co mají znát, aby jim to v dalších ročnících nechybělo a nebyly hendikepovány. A pochopitelně je rodiči svých žáků srovnáván s jinými učiteli (a většinou to pro něj nevychází lichotivě, protože jiní učitelé jsou přátelštější / náročnější / nechávají dětem víc svobody / lépe komunikují…).
Distanční vzdělávání mohlo tedy oslabit kohezi pedagogického sboru a snížit chuť spolupracovat, zvlášť pokud se někteří členové sboru domnívají, že jejich kolegové / členové vedení si např. oproti nim práci zjednodušovali a/nebo neoprávněně je delegovali na jiné.
Je normální, že při práci na krizové lince se setkáváme obvykle s tématy, která nejsou příjemná, potíže nemají jednoduché dobré řešení a situace mnohdy nejde změnit, ale musejí se vydržet. Cílem tohoto článku bylo ukázat, že při mnohaměsíčním uzavřením škol se s těmito tématy, potížemi a situacemi setkávali všichni účastníci vzdělávacího systému, tj. žáci a jejich rodiny, učitelé a samozřejmě i vy coby statutární zástupci školy.
Počítejte prosím s tím, že není zcela jasné, čím v době distančního vzdělávání prošli ti, s nimiž se v novém školním roce setkáváte, a jak to změnilo jejich pohled na školu, vzdělávání a též na vás osobně. Bylo by pro vás výhodné zjistit, jak na tom ostatní účastníci vzdělávání v těchto ohledech jsou. Teprve následné odpovědi mohou vést k přesnějšímu a rychlejšímu vyladění mezi žáky, jejich rodiči, učiteli a vedením školy tak, aby prezenční vzdělávání mohlo pokračovat v nejvyšším možném vzájemném souladu.