Příprava budoucích učitelů

Jedním z kandidátů na děkana Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy (PedF UK) pro období 2024–2028 je prof. PhDr. Jaroslav Veteška, Ph.D., MBA, který vede Katedru andragogiky a managementu vzdělávání. Ve své pedagogické a vědecké práci se věnuje dalšímu profesnímu vzdělávání a rozvoji učitelů a vedoucích pedagogických pracovníků, motivaci ve vzdělávání, obecné pedagogice, managementu vzdělávání a klíčovým kompetencím. Rovněž se v posledních letech aktivně podílel na posilování tandemové výuky včetně její nové virtuální formy na základních a středních školách při řešení projektu TAČR. Jaroslav Veteška má mnohaleté manažerské zkušenosti z několika vysokých škol, z řízení projektů a profesních organizací.

Vzdělávací organizace Začni učit! dlouhodobě usiluje o zvýšení kvality vzdělávání v Česku prostřednictvím podpory zájemců o učitelství. V září zahájila kampaň s názvem Učitelské mýty, která má za cíl osvětlit a vyvrátit běžné mýty a obavy spojené s prací v učitelství.

Z předmětu, který teď učí, ho při státnicích na vysoké škole vyhodili. Neuměl říct přesně definici dělitelnosti. Možná i to vedlo Tomáše Chrobáka v jeho vlastní pedagogické dráze k inovativním přístupům. A možná to ovlivnilo i náš společný rozhovor, který apeluje na pedagogické fakulty, kde jsou v tuto chvíli budoucí učitelé a učitelky matematiky. „Podstatu vzdělávání vidím v tom, že nám má ukazovat, kde jsou dveře různého vědění. My sami se rozhodneme, do kterých z nich vstoupíme. Studentům matematiky bych přál, aby byl na pedagogických fakultách vždy někdo, kdo jim ukáže dveře Hejného metody a pomůže jim nahlédnout, co je za těmi dveřmi čeká, a pak to už nechá na nich, zda vstoupí či nikoliv,“ říká Tomáš Chrobák, učitel ZŠ a pedagogické fakulty Ostravské univerzity, lektor Hejného metody, vítěz GTP ročníku 2019, autor několika sbírek úloh pro profesora Hejného a usměvavý Ostravák.

Moje zkušenosti s výukou učitelských dovedností na „peďáku“ jsou tristní – a nejsem v tom sama. I když jsem si vždycky myslela, že stereotypní myšlení a předsudky k mé povaze nepatří, byl to zřejmě omyl. Vyvedl mě z něj až Milan Ducháček, předseda Asociace pro didaktiku dějepisu (ADD) a garant oborové didaktiky Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci. V povídání níže se můžete přesvědčit, že způsob přípravy budoucích učitelů dějepisu se leckde lepší. Rozhovor se věnuje tomu, s jakými obtížemi se studenti učitelství potýkají během přípravy i v praxi.

Patříte-li k jedné čtvrtině škol, do které prvního září nastoupili noví začínající učitelé a učitelky, tak je tento text určen právě vám. Možná už ve škole máte nastavený funkční a intenzivní systém podpory pro nováčky (pak tento text berte pouze jako opakování, matku moudrosti). Těm, kteří systém teprve „zajíždí“, nebo jej ještě vůbec nemají zpracovaný, může text pomoci vcítit se do začínající učitelky nebo učitele a do jejich potřeb. Celý jsme ho totiž napsaly právě z pohledu začínajících učitelek a učitelů.

Ve třeťáku na střední jsem se rozhodla stát se učitelkou. Nebyla jsem spokojená s tím, jak to na naší střední vypadalo, a v učitelství jsem viděla velký potenciál změny. A věřte mi, nejbližšímu okolí jsem své rozhodnutí musela dost vysvětlovat – ano, opravdu na ten peďák chci jít. Ne, není to omyl. A ano, opravdu po peďáku chci jít učit.

Dovolte mi vyprávět příběh o tom, jak se „rychle“ a „snadno“ daří realizovat inovace v českém školství. Tento poučný příběh se týká přípravy budoucích učitelů, jejíž pojetí i výstup je v posledních letech předmětem poměrně silné kritiky. A to nejen ze strany škol – ředitelů i učitelů, ale i vzdělávací politiky. V rámci prací na Strategii 2030+ bylo realizováno rozsáhlé šetření Delphi 2019, které označilo pregraduální přípravu učitelů za jeden z pěti nejpalčivějších problémů českého školství.