Judikáty - strana 3

1 Afs 112/2022 – 26 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: Ing. J. T., zastoupen Ing. Radkem Lančíkem, daňovým poradcem se sídlem Divadelní 4, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2020, č. j. 30673/20/5100–41453–712735, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2022, č. j. 57 Af 24/2020–43, takto:Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2022, č. j. 57 Af 24/2020–43, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu [1] Předmětem nyní souzeného případu je napadené rozhodnutí žalovaného, kterým přiznal žalobci nárok na úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (ve znění do 31. 12. 2020); ten mu vznikl v souvislosti s daní z příjmů fyzických osob. [2] Rozhodnutími Finančního úřadu pro Plzeňský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 30. 3. 2017 byla žalobci doměřena dodatečnými platebními výměry daň z příjmů fyzických osob za období let 2010, 2011 a 2012. Zároveň mu byla sdělena povinnost uhradit penále. K odvolání žalobce pak žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 3. 2018 potvrdil výše uvedené dodatečné platební výměry. Rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, č. j. 57 Af 8/2018–97, však Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) toto rozhodnutí zrušil. [3] Žalovaný pak v návaznosti na zrušující rozsudek krajského soudu vydal dne 5. 12. 2019 nové rozhodnutí o odvolání, kterým rozhodl o daňové povinnosti žalobce k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2010, 2011 a 2012 a zrušil povinnost uhradit penále. [4] Námitkou podle § 159 daňového řádu ze dne 27. 12. 2019 (která iniciovala vydání nyní

1 As 107/2022 – 60 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: GELP s. r. o., se sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1, zastoupena Mgr. PhDr. Karlem Smetanou, advokátem se sídlem Staroměstské náměstí 608/10, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 525/15, Praha 1, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem ministra financí spočívajícím v nevydání rozhodnutí o prominutí minimální dílčí daně z technických her za 1. čtvrtletí 2021, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, č. j. 10 A 136/2021–32, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] V posuzované věci je Nejvyšší správní soud postaven před otázku, zda se lze zásahovou žalobou domoci vydání rozhodnutí podle § 260 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“) o prominutí dílčí daně podle zákona č. 187/2016 Sb., o dani z hazardních her (dále jen „zákon o dani z hazardních her“), a to z důvodu mimořádné události v podobě pandemie nemoci Covid–19. [2] Žalobkyně požádala tehdejší ministryni financí o prominutí dílčí daně z technických her za 1. čtvrtletí roku 2021, jejíž je plátkyní podle § 3 odst. 1 písm. e) zákona o dani z hazardních her. Jako důvod uvedla omezení svého podnikání kvůli šíření nemoci Covid–19. Ministryně však tomuto návrhu nevyhověla a přistoupila pouze k prominutí příslušenství této daně a posečkání s její úhradou. Následně žalobkyně podala zásahovou žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji odmítl. [3] Městský soud dospěl k závěru, že žaloba je nepřípu

3 Ads 210/2022 – 19 USNESENÍNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: Selemar s. r. o., se sídlem Korunní 2569/108g, Praha 10, zastoupená JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se sídlem Radlická 1031/42, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2022, č. j. 3 Ad 16/2019 – 59, takto:I. Řízení o kasační stížnosti se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobkyni se vrací zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 4 000 Kč, který jí bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jejího zástupce, advokáta JUDr. Vladimíra Kubáta, a to do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: [1] Nejvyšší správní soud obdržel ve shora označené věci dne 10. 8. 2022 kasační stížnost žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2022, č. j. 3 Ad 16/2019 – 59. [2] Vzhledem k tomu, že stěžovatelka současně s podáním kasační stížnosti nezaplatila soudní poplatek, vyzval ji Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 1. 9. 2022, č. j. 3 Ads 210/2022 – 14, mimo jiné ke splnění poplatkové povinnosti, a to ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení; zároveň byla poučena o následcích spojených s nevyhověním této výzvě. [3] Podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), vzniká poplatková povinnost podáním kasační stížnosti; dle § 7 citovaného zákona se stal soudní poplatek za kasační stížnost splatným okamžikem jejího podání. [4] Podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích dále platí, že nebyl–li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení říz

6 Ads 210/2022 – 16 USNESENÍNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška a soudců Filipa Dienstbiera a Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: SKS Business Unit s.r.o., IČO 28628322, sídlem Smetanovo nábřeží 331, Hranice, zastoupená Mgr. Ondřejem Vaňkem, advokátem, sídlem Riegrova 379/18, Olomouc, proti žalovanému: Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Ostravě, sídlem Zahradní 368/12, Ostrava, týkající se žaloby na ochranu proti nezákonnému zásahu žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. srpna 2022 č. j. 25 A 119/2021–27 takto:I. Řízení se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemáprávo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) se podanou blanketní kasační stížností domáhala zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž odmítl její žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu žalovaného spočívajícím v nezveřejnění volných pracovních míst nahlášených žalobkyní dne 19. srpna 2020 pro litispendenci. [2] Nejvyšší správní soud vyzval stěžovatelku k odstranění vad kasační stížnosti a zaplacení soudního poplatku usnesením ze dne 14. září 2022 č. j. 6 Ads 210/2022–7. Stěžovatelka však dne 22. září 2022 doručila podání, v němž Nejvyššímu správnímu soudu sdělila, že bere kasační stížnost zcela zpět. Tento její procesní úkon, resp. projev její vůle nevzbuzuje žádné pochybnosti. Jelikož Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti dosud nerozhodl [§ 37 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], řízení zastavil podle § 47 písm. a), aplikovaného na základě § 120 s. ř. s. [3] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo–li řízení zastaveno nebo žaloba (kasační stížnost) odmítnuta. Poučení: Proti tomuto usnesení

8 As 108/2020–33 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: MR group, spol. s r.o., se sídlem Lidická 971/25, Brno, zastoupená JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem Bezručova 1896/90, Mikulov, proti žalované: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Květná 15, Brno, proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 6. 2019, čj. SZPI/AO764–29/2018, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2020, čj. 62 A 111/2019–55, takto:I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2020, čj. 62 A 111/2019–55, se ruší. II. Rozhodnutí žalované ze dne 3. 6. 2019, čj. SZPI/AO764–29/2018, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 24 456 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Státní zemědělská a potravinářská inspekce, Inspektorát v Brně (dále „inspektorát“), uložil žalobkyni rozhodnutím ze dne 16. 1. 2019, čj. SZPI/AO764–24/2018, zaplatit pokutu ve výši 100 000 Kč, náklady laboratorních rozborů ve výši 27 430 Kč a náklady správního řízení. V návaznosti na provedenou kontrolu totiž shledal, že žalobkyně uváděla na trh víno označené jako„Pálava, víno bílé, polosladké, alk. 10,5 % obj., č. š. 051/2017, stáčírna: Vinařství Pfeffer s.r.o., Dolní 922, Rakvice 691 03, obsahuje oxid siřičitý, země původu Slovensko“, ačkoliv nebylo vyrobeno z hroznů sklizených na Slovensku. Tím se dopustila přestupku podle § 39 odst. 2 písm. bb) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství, neboť víno neoznačila v souladu s požadavky stanovenými v čl. 55 odst. 1 písm. a) bod i) nařízení Komise (ES) č. 607/2009 ze dne 14. 7. 2009, kterým se stanoví některá prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 479/2008, pokud jde o

II.ÚS 2120/21 I. Ústavněprávní přezkum mohl, a také tak učinil, „nasvítit“ popsané děje a jejich právní posouzení obecnými soudy optikou ústavních hodnot a principů, tedy cestou ústavně konformní interpretace. Nemohl ovšem takto nahradit, v rámci úvah o omezení práva na svobodu projevu zákonem, obsah podústavního práva, aplikovaného v dané věci na základě žaloby na ochranu osobnosti. Tedy na základě specifického typu žaloby svázaného se soukromým právem a v rozhodovací praxi soudů vyžadujícího, má-li být žaloba úspěšná, aby žalobci svědčilo právo, jehož se domáhá – aktivní věcná legitimace. II. Česká republika je liberálně demokratickým státem s konstitutivní rolí svobody projevu včetně projevu uměleckého. Soukromoprávní žalobu na ochranu osobnosti, tvrdící neadresnou individuální nebo skupinovou difamaci, je nutno posuzovat prizmatem zákonných předpokladů podle platné podústavní úpravy. Je však především rolí státu, resp. orgánů veřejné moci, aby při plnění svého pozitivního závazku chránily náboženskou svobodu a ideologickou i náboženskou neutralitu (čl. 2 odst. 1 Listiny). Při právním posouzení kolize uměleckého projevu a chráněných práv jiných musí mít, skrze interpretaci podústavního práva i ochranu základních práv a svobod, stěžejní roli obecné soudy. Ty musí vycházet z obsahu uměleckého projevu při vnímání jeho celkového kontextu a z algoritmů posouzení jeho přiměřenosti v relaci použitých prostředků a legitimních cílů. III. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že obě hry sledovaly legitimní cíl, směřující k vyvolání veřejné diskuse o náboženském násilí a sexuálních incidentech uvnitř jedné z církví. Učinily tak prostředky sice zčásti blasfemickými, ve svém celku však nepotlačujícími základní sdělení. S podstatou obsahu her včetně kontroverzních scén byla veřejnost předem seznámena a bylo svobodným rozhodnutím každého, zda se představení zúčastní. Nevyhnutelná veřejná informovanost o ústavní stížností napadených scénách, jakož i o incid

IV.ÚS 2400/22 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Zbyňka Olši, zastoupeného JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem sídlem Litovelská 1349/2b, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2022, č. j. 4 As 93/2020-35, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností ze dne 29. 8. 2022 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu z důvodu, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Obecní úřad Lutín, stavební úřad (dále jen "stavební úřad") rozhodnutím ze dne 13. 9. 2018, č. j. OU/2127/18, zamítl žádost stěžovatele o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby rodinného domu (dále jen "rozhodnutí stavebního úřadu"). Rozhodnutí stavebního úřadu bylo odůvodněno tím, že realizace záměru stavby rodinného domu je nepřípustná podle koordinovaného závazného stanoviska Magistrátu města Olomouce, odboru koncepce a rozvoje, ze dne 3. 5. 2018, č. j. SMOL/110876/2018/OKR/Hel (dále jen "závazné stanovisko"), které stěžovatel ke své žádosti přiložil, a podle kterého stavba rodinného domu nesplňuje estetické požadavky stanovené v územním plánu. Proti rozhodnutí stavebního úřadu brojil stěžovatel odvoláním, které Krajský úřad Olomouckého kraje (dále jen "krajský úřad") zamítl rozhodnutím ze dne 4. 3. 2019, č. j. KUOK 15001/2019 (dále jen "rozhodnutí krajského úřadu"), a to s ohledem na potvrzení závazného stanoviska, vydaného jeho Odborem strategického rozvoje kraje ze dne 16. 1. 2019, č. j. KUOK 8155/2019 (dále jen "potvrzení závazného stanoviska"). Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského úřadu žalobu u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"), který ji ro

IV.ÚS 1641/22 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Imex Group, s. r. o., sídlem Milíčova 1343/16, Ostrava, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. dubna 2022 č. j. 4 As 355/2021-41 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2021 č. j. 15 A 129/2019-57, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva průmyslu a obchodu, sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudků označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a byl porušen čl. 95 odst. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozsudků se podává, že stěžovatelka žádala vedlejšího účastníka dne 12. 10. 2005 o udělení licence k vývozu vojenského materiálu (velkorážového střeliva) do Bulharské republiky. V žádosti navrhla dobu platnosti licence do 31. 12. 2005; dne 16. 12. 2005 pak požádala o změnu termínu platnosti licence do 28. 2. 2006. Dne 30. 11. 2005 vydalo Ministerstvo zahraničních věcí negativní stanovisko k vydání požadované vývozní licence. Dne 6. 2. 2006 vydal vedlejší účastník rozhodnutí, kterým stěžovatelce licenci neudělil, a rozklad stěžovatelky proti němu zamítl ministr prů

III.ÚS 991/22 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Pultara, zastoupeného Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem, sídlem 1. máje 97/25, Liberec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. února 2022 č. j. 10 Afs 127/2021-70 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. března 2021 č. j. 31 Af 35/2019-86, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Předmětem přezkumu Ústavního soudu je dodržení kontradiktornosti v daňovém řízení a následném soudním řízení správním v souvislosti s evropskou spoluprací v daňových věcech. Stěžovatel namítá porušení svých práv dle čl. 36 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a žádá o zrušení napadených rozsudků. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu, v roce 2018 byla stěžovateli dodatečnými platebními výměry doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období září, říjen, listopad a prosinec 2014 a bylo mu uloženo zaplatit související penále. Důvodem bylo, že ve zdaňovacím období září 2014 nesplnil podmínky při pořízení a dodání zboží formou třístranného obchodu podle § 17 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákon o DPH"). Ve zdaňovacích obdobích říjen, listopad a prosinec 2014 pak nesplnil podmínky pro osvobození od DPH při dodání zboží do jiného členského státu podle § 64 zákona o DPH. 3. Proti dodatečným daňovým výměrům podal stěžovatel odvolání a navrhnul provedení několika dalších důkazů k doplnění dosud zjištěného skutkového stavu. Vedlejší účastník řízení návrhům na doplnění dokazování nevyhověl a odvolání zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal

4 As 227/2020–70 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: ŠKODA TRANSPORTATION a.s., se sídlem Emila Škody 2922/1, Plzeň, zast. Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, za účasti osoby zúčastněné na řízení: České dráhy, a.s., se sídlem Nábřeží L. Svobody 1222, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2017, č. j. MV–78550–3/KM–2017, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2020, č. j. 5 A 152/2017–130, takto:Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2020, č. j. 5 A 152/2017–130, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. [1] Národní centrála proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen „správní orgán prvního stupně“), rozhodnutím ze dne 22. 5. 2017, č. j. NCOZ–5074–4/ČJ–2017–4100PI, podle § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), a podle § 8a a § 11 odst. 6 téhož zákona, dále podle § 5 odst. 3 a § 10 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a změně některých zákonů, podle § 8a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a podle § 81 a § 135 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), částečně odmítla žádost žalobkyně ze dne 5. 5. 2017 o poskytnutí informací vztahujících se k trestnímu řízení vedenému pod sp. zn. NCOZ–1670–145–TČ–2016–412102 (dále také jen „žádost“), a to v bodech 1) „Bylo–li již řízení pravomocně ukončeno, dovoluji si požádat o kopii usnesení dle § 159a odst. 1 […] trestního řádu, kterým bylo rozhodnuto o odložení věci vedené pod sp. zn. NCOZ–1670–145–TČ–2016–412102“, 2) „Bylo–li již řízení

6 Afs 149/2020 – 41 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobkyně: BRASTY GROUP s.r.o., sídlem Lípová 511/15, Praha 2, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti žalovanému: Celní úřad pro Olomoucký kraj, sídlem Blanická 19, Olomouc, týkající se žaloby proti rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 19. 8. 2019, č. j. 81631/2019–580000–11, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 4. 2020, č. j. 65 Af 31/2019 – 27, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem [1] Ve dnech 9. 10. – 11. 10. 2017 Celní úřad pro Olomoucký kraj z důvodu podezření na porušování práv duševního vlastnictví zadržel dle § 13 odst. 1 písm. a) zákona č. 355/2014 Sb., o působnosti orgánů Celní správy České republiky v souvislosti s vymáháním práv duševního vlastnictví (dále jen „zákon č. 355/2014 Sb.“), v provozovně žalobkyně celkem 3 319 ks zboží (hodinek). [2] Žalobkyně proti zadržení uplatnila námitku podle § 51 zákona č. 355/2014 Sb. [3] Rozhodnutím ze dne 2. 11. 2017 ředitel celního úřadu námitku žalobkyně zamítl. [4] Rozhodnutí o námitce žalobkyně napadla žalobou. Krajský soud rozhodnutí o námitce rozsudkem ze dne 29. 5. 2019, č. j. 65 Af 1/2018 – 35, zrušil a rozhodnutí vrátil řediteli celního úřadu k dalšímu řízení. Dle krajského soudu správní orgán musí v rozhodnutí o námitce uvést skutečnosti, ze kterých vyplyne naplnění podmínek pro zadržení zboží dle § 13 zákona č. 355/2014 Sb. Důvody a okolnosti vzniku podezření na porušení práv duševního vlastnictví však v rozhodnutí ze dne 2

2 As 28/2021 – 33 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Šonkové a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: Ing. A. B., MBAzastoupený Mgr. Darinou Čunderlíkovou, advokátkou se sídlem Rumunská 22/28, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2020, č. j. MSK 44011/2020, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2021, č. j. 18 A 20/2020 – 31, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemáprávo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému senáhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] V záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Karviné, odboru správního, ze dne 25. 3. 2020, č. j. SMK/044322/2020 (dále jen „prvostupňový správní orgán“ a „prvostupňové rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož se měl dopustit tím, že úmyslně dne 4. 7. 2019 kolem 8:25 hod. v Karviné na kruhové křižovatce ulic Rudé armády, Leonovova a Havířská jako řidič vozidla Škoda, RZ X, držel v ruce hovorové zařízení – mobilní telefon. Tímto jednáním porušil povinnost stanovenou v § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu. Za tento přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 2000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení. [2] Žalobce brojil proti napadenému rozhodnutí žalobou, již Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“). Poté, co krajský soud zrekapituloval obsah správního spisu, uvedl, že ve shodě

3 Ads 94/2020 – 37 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Mgr. Ing. L. V., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí , se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2019, č. j. MPSV–2019/165029–913, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2020, č. j. 53 Ad 14/2019 – 55, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci jako náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti částku 26 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci[1] Úřad práce České republiky – Krajská pobočka v Českých Budějovicích (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 28. 5. 2019, č. j. 36761/2019/CBU (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), nepřiznal žalobci příspěvek na živobytí, o který si dne 24. 2. 2015 ve smyslu § 21 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), požádal. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce odvolání, které žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [2] Žalobce se následně proti rozhodnutí žalovaného bránil žalobou podanou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), ve které mimo jiné namítal, že řízení vedené u správních orgánů trpělo závažnými vadami, neboť mu nebyl podle § 32 odst. 2 písm. g), resp. písm. b) správního řádu ustanoven opatrovník. [3] Po posouzení žaloby krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zrušil rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Podle krajského soudu nemohla rozhodnutí správních orgánů obstát s ohledem na po

3 Afs 124/2020 – 33 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: AREAWELL, a.s., se sídlem 5. Května 72, Dolní Břežany, zastoupená JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem Národní 365/43, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2019, č. j. 24102/19/5100–31462–708633, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 3. 2020, č. j. 57 Af 8/2019 – 28, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci[1] Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále jen „správce daně“) platebním výměrem ze dne 4. 12. 2018, č. j. 2294817/18/2213–70463–303468, uložil podle § 250 daňového řádu žalobkyni pokutu ve výši 7.222 Kč. Důvodem bylo opožděné podání daňového přiznání k dani z nemovitých věcí na zdaňovací období roku 2016, neboť předmětné daňové přiznání podala 1 011 dnů po stanovené lhůtě, resp. byla 1 004 dnů v prodlení s podáním tohoto daňového přiznání. Proti rozhodnutí správce daně podala žalobkyně odvolání, na základě něhož žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím podle § 116 odst. 1 písm. a) daňového řádu rozhodnutí správce daně změnil tak, že v souladu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 73, do výrokové části doplnil popis skutku uvedením času a způsobu jeho spáchání. Ve zbytku žalovaný skutková zjištění a právní hodnocení správce daně aproboval. [2] Rozhodnutí žalovaného následně žalobkyně napadla žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), v níž především namítala, že výše uložené pokuty měla být správně vypočtena pouze z následně doměřené dan

2 Afs 297/2020 – 32 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Šonkové a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: MARKETDOME s.r.o., sídlem Rudná 1118, Ostrava, zastoupený JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem Puchmajerova 489/7, Ostrava, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 10. 2018, č. j. 47167/18/5300–21441–704561, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2020, č. j. 25 Af 70/2018 – 47, takto:I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2020, č. j. 25 Af 70/2018 – 47, se ruší. II. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 31. 10. 2018, č. j. 47167/18/5300–21441–704561, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci k rukám JUDr. Pavla Jařabáče, advokáta, na náhradě nákladů řízení o žalobě a řízení o kasační stížnosti 27 142 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen „správce daně“) vyměřil platebním výměrem ze dne 3. 1. 2018, č. j. 4524/18/3202–50522–809815 (dále jen „Platební výměr“), žalobci nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2014 ve výši 1 216 439 Kč (tedy o částku 883 848 Kč nižší než dle daňového přiznání), a to z důvodu neprokázání faktického uskutečnění dodávky dvou vozidel Range Rover od společnosti Epsys, s.r.o. (dále jen „Epsys“); dle správce daně neprokázal žalobce v uvedeném rozsahu splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet daně dle § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“). Proti tomuto platebnímu výměru se žalobce odvolal. [2] Rozhodnutím ze dne 31. 10. 2018, č. j. 47167/

2 Afs 190/2020 – 42 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Šonkové a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Doprava a mechanizace a. s., sídlem Emilova 1228/9, Plzeň, zastoupený JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem Slovanská 982/136, Plzeň, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2018, č. j. 24696/18/5200–11432–711778, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2020, č. j. 30 Af 38/2018 – 96, takto:I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2020, č. j. 30 Af 38/2018 – 96, se ruší. II. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 28. 5. 2018, č. j. 24696/18/5200–11432–711778, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci k rukám JUDr. Ing. Vojtěcha Levory, advokáta, na náhradě nákladů řízení o žalobě a řízení o kasační stížnosti 32 684 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Dodatečným platebním výměrem ze dne 9. 12. 2016, č. j. 1977299/16/2301–51523–402095 (dále jen „dodatečný platební výměr“), Finanční úřad pro Plzeňský kraj (dále jen „správce daně“) dle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), a podle § 147 a § 143 odst. 1 a 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“) doměřil žalobci z moci úřední daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 vyšší o částku 702 810 Kč (a současně vznikla žalobci zákonná povinnost uhradit penále ve výši 140 562 Kč). Proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru se žalobce odvolal. [2] Rozhodnutím ze dne 14. 6. 2017, č. j. 1161862/17/2301–515

10 Afs 32/2021 – 94 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: VIASERVIS, s r. o., Trlicova 1212/38, Nový Jičín, zastoupené advokátkou Mgr. Nikolou Jílkovou, Drobného 72, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutím ze dne 12. 4. 2017, čj. 16810/17/5200–11434–701858 a čj. 16811/17/5200–11434–701858, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2020, čj. 22 Af 66/2017–98, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Touto věcí, v níž jde o prokázání výdajů na reklamní služby, se NSS zabývá už podruhé. Původně krajský soud žalobě vyhověl, NSS však jeho rozsudek zrušil. Nyní krajský soud žalobu zamítl a NSS mu dává za pravdu: společnost Viaservis totiž neunesla své důkazní břemeno. I. Vymezení věci [2] Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj neuznal společnosti Viaservis výdaje na zabezpečení plošné reklamy (a její umístění na závodních automobilech během závodů) v letech 2011 a 2012. Výdaje činily okolo čtyř milionů korun za každý rok; tuto částku hradil Viaservis svým dodavatelům, společnostem Dandy Steel (2011) a Insider Solution (2012). Viaservis však neprokázal, že plnění bylo skutečně poskytnuto tak, jak to tvrdil. Finanční úřad mu proto doměřil daň z příjmů právnických osob za obě zdaňovací období a zrušil původně vykázanou daňovou ztrátu. Žalovaný svými rozhodnutími ze dne 12. 4. 2017 zamítl obě odvolání, kterými se Viaservis bránil dodatečným platebním výměrům. [3] Se svými námitkami Viaservis původně uspěl u Krajského soudu v Ostravě a dosáhl zrušení obou napadených rozhodnutí žalovaného rozsudkem ze dne 19. 7. 2018. NSS však tento rozsudek zrušil (svým rozsudkem ze dne 26. 3. 2020, čj. 10 Afs 255/201

10 Afs 138/2019 – 103 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: ACR DESIGN s. r. o., Krkonošská 186, Vrchlabí, zastoupená advokátem JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, Palackého 151/10, Prostějov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 2. 2017, čj. 9072/17/5300–22443–711513 a čj. 9666/17/5300–22443–711513, a ze dne 1. 4. 2017, čj. 14863/17/5200–11431–712136, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 27. 3. 2019, čj. 59 Af 24/2017–80, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Spor v této věci se týká daňového uznání plnění od společností BWR Company a PW Kraft spočívajících v dodání zkušebních jízd automobilů a plnění od společností ERBIA HOLDING a EURO MEDIA 3000 v podobě reklamní propagace značky SONAX. [2] Žalovaný rozhodnutími výše uvedenými zamítl odvolání žalobkyně podané proti platebním výměrům, jimiž Finanční úřad pro Liberecký kraj (správce daně) doměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty (DPH) za zdaňovací období listopad 2010 až červenec 2011 a daň z příjmů právnických osob (DPPO) za zdaňovací období 2010 a 2011. Současně jí uložil zaplatit penále. Žalobu proti rozhodnutím žalovaného krajský soud zamítl. II. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a replika II.A) Kasační stížnost [3] Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [4] Stěžovatelka namítla, že krajský soud nezohlednil povinnost správce daně přihlížet při dokazování ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo (§ 8 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád). Stěžova

4 Afs 342/2021–35 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: P. Z., zast. Mgr. Lukášem Matějkou, advokátem, se sídlem Pražská 140, Příbram, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10. 2019, č. j. 44726/19/5100–41456–711763, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2021, č. j. 43 Af 43/2019–92, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemáprávo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Finanční úřad pro Středočeský kraj, Územní pracoviště v Příbrami (dále jen „správce daně“), rozhodnutím o zřízení zástavního práva k nemovité věci dlužníka ze dne 10. 4. 2019, č. j. 1933405/19/2120–00540–200206, podle § 170 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), s použitím § 1309 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, k zajištění dlužníkem neuhrazené daně evidované správcem daně ke dni 9. 4. 2019 v celkové výši 241.220,99 Kč včetně příslušenství zřídil zástavní právo k nemovitým věcem ve vlastnictví žalobce zapsaným u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram, na listu vlastnictví X pro katastrální území B. u B. [2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 10. 2019, č. j. 44726/19/5100–41456–711763, podle § 116 odst. 1 písm. c) daňového řádu odvolání zamítl a uvedené rozhodnutí správce daně potvrdil. [3] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2021, č. j. 43 Af 43/2019–92, žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného zamítl. [4] V odůvodnění rozsudku krajský soud mimo jiné nepřisvědčil žalobní námitce o neurčitosti pohledávek, k jejichž vymožení bylo zřízeno zástavní právo. Z jednotných dokladů o vymahatelnosti finanční pohledáv

2 Afs 218/2021 – 30 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobce: Hygi družstvo, IČ: 000 29 459, se sídlem Bořivojova 3130, Teplice, zast. Mgr. Janem Bendou, advokátem se sídlem U Císařských lázní 368/7, Teplice, proti žalovanému: Finanční úřad pro Ústecký kraj, se sídlem Velká Hradební 39/61, Ústí nad Labem, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2021, č. j. 15 A 226/2018 – 66, takto:Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2021, č. j. 15 A 226/2018 – 66, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobou na ochranu proti nečinnosti podle § 79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), se žalobce domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost vydat rozhodnutí o registraci žalobce jako plátce daně z přidané hodnoty od 1. 9. 2018. [2] V dané věci žalobce postupně podal u žalovaného dvě přihlášky k registraci k dani z přidané hodnoty. První přihlášku podal dne 14. 12. 2017 (dále jen„první přihláška“), druhou dne 10. 8. 2018 (dále jen„druhá přihláška“). O první přihlášce žalovaný rozhodl dne 6. 2. 2018, č. j. 259874/18/2514–00510–507778 (dále jen„prvostupňové správní rozhodnutí“) – registraci zamítl. Žalobce toto rozhodnutí napadl odvoláním. Dříve než o něm bylo rozhodnuto, podal žalobce druhou přihlášku k registraci. Tu žalovaný posoudil jako doplnění odvolacího řízení ve věci první přihlášky a nijak o ní nerozhodl. Žalobce proto dne 18. 9. 2018 zaslal Odvolacímu finančnímu ředitelství podnět k ochraně před nečinností žalovaného podle § 38 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen„daňový řád“); tento podnět byl odložen. [3] Žalobce proto podal žalobu na ochranu p