Judikáty - strana 2

IV.ÚS 2269/18 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace ELIO Slezsko a. s., sídlem skládka Holasovice II č. p. 202, Holasovice, zastoupené JUDr. Františkem Divíškem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. dubna 2018 č. j. 4 Afs 1/2018-48 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. listopadu 2017 č. j. 22 Af 22/2016-59, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 21. 1. 2016 č. j. 2771/16/5200-11432-701175, kterým byl potvrzen dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj (dále jen "správce daně") ze dne 17. 2. 2015 č. j. 595325/15/3216-50521-807087, kterým správce daně doměřil stěžovatelce daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2010 ve výši 603 060 Kč a současně jí vyměřil penále z doměřené daně ve výši 120 612 Kč. 3. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížn
IV.ÚS 1597/18 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky LUNA group spol. s r. o., se sídlem Bystročice 83, zastoupené Mgr. Ivo Kráčmarem, advokátem se sídlem v Olomouci, Táboritů 237/1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2018 č. j. 9 Afs 56/2017-103, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. 2. 2017 č. j. 65 Af 27/2015-69 a proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 22. 4. 2015 č. j. 12562/15/5300-21443-708158, za účasti 1. Nejvyššího správního soudu, 2. Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a 3. Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 1, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. V ústavní stížnosti ze dne 6. 5. 2018 LUNA group spol. s r. o. (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími vydanými ve věci doměření daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") byla porušena základní práva garantovaná čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a tato rozhodnutí zrušil. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Žalobkyně je společností, jejímž hlavním předmětem činnosti je dodávka stavebních prací. Podniká developerským způsobem, nemá zaměstnance a veškeré své činnosti zajišťuje prostřednictvím subdodavatelů. Dne 30. 1. 2012 podala žalobkyně přiznání k DPH za zdaňovací období prosinec 2011, ve kterém uplatnila nadměrný odpočet ve výši 582 131 Kč. Dne 17. 2. 2012 Finanční úřad pro Olomoucký kraj (dále jen "správce daně") žalobkyni vyzval, aby prokázala, že přijala zdanitelná
5 Afs 346/2017 - 31 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: VONET CR, spol. s r. o., se sídlem Bubenská 943/8a, Praha 7, zast. JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem, se sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Potamos CZ, s.r.o., se sídlem Bubenská 943/8a, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2017, č. j. 11 Af 21/2016 – 68, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci k rukám advokáta JUDr. Filipa Seiferta náhradu nákladů řízení ve výši 4114 Kč a to do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalovaný („stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele ze dne 4. 2. 2016, č. j. 3602/16/5100-41453-711484; tímto bylo k odvolání žalobce zrušeno rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územního pracoviště pro Prahu 7 (dále „správce daně“), ze dne 15. 7. 2015, č. j. 5001072/15/2007-00540-108308, a řízení o jeho návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce bylo zastaveno. [2] Na základě zajišťovacího příkazu ze dne 27. 11. 2014 správce daně vydal dne 3. 12. 2014 exekuční příkaz k vymožení povinnosti prodejem movitých věcí společnosti QANTO CZ. [3] Dne 17. 12. 2014 navrhl žalobce vyloučení movitého majetku z daňové exekuce podle § 179 daňového řádu. Správce daně vydal dne 1. 4. 2015 rozhodnutí o návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce podle § 179 odst. 2 daňového řádu, ve kterém nevyhověl části návrhu žalobce na vyloučení majetku z daňové exekuce vedené proti společnosti QANTO CZ, a ve zbývající části bylo finanční
6 Afs 77/2018 - 33 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Ladislava Derky v právní věci žalobkyně: T. A. P. D., zastoupena JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem, se sídlem Sokolská 270/8, Česká Lípa, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2015, č. j. 8193/15/5200-10422-702767, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 2. 2018, č. j. 59 Af 16/2015 - 58, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemáprávo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Včas podanou kasační stížností se žalobkyně domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 2. 2018, č. j. 59 Af 16/2015 - 58 (dále „napadený rozsudek“), jímž krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2015, č. j. 8193/15/5200-10422-702767 (dále „napadené rozhodnutí“). [2] Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Liberecký kraj ze dne 28. 8. 2014, č. j. 1113275/14/2602-24801-500191, kterým byla žalobkyni doměřena daň z příjmů fyzických osob za použití pomůcek za zdaňovací období roku 2011 ve výši 28.866,- Kč a daňový bonus ve výši -1344,- Kč, a současně jí byla uložena zákonná povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 6042 Kč. Žalovaný uvedl, že u žalobkyně byla zahájena daňová kontrola na předmětnou daň z příjmů v lednu 2011. Jelikož v jejím průběhu vznikly pochybnosti o správnosti vykázaného základu daně z příjmů fyzických osob, byla žalobkyně vyzvána k prokázání údajů uvedených v předloženém účetnictví. Správce daně dospěl k závěr
7 Afs 300/2018 - 31 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně: VLAMON s.r.o., se sídlem Hlubinská 1378/36, Ostrava, zast. JUDr. Tomášem Mikulíkem Hamele, Ph.D., advokátem se sídlem Potoční 1094, Frýdek - Místek, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 10. 2015, č. j. 35965/15/5300-22444-711307 a ze dne 29. 10. 2015, č. j. 35960/15/5300- 22444-711307, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2018, č. j. 22 Af 19/2016 - 62, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Platebními výměry Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj (dále jen „finanční úřad“) ze dne 3. 12. 2014 byly žalobkyni vyměřeny nadměrné odpočty na daň z přidané hodnoty (dále také „DPH“) za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2012 a dále měsíců leden, květen až prosinec roku 2013. Odvolání proti těmto platebním výměrům zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 10. 2015, č. j. 35965/15/5300-22444-711307. Souběžně byly platebními výměry finančního úřadu ze dne 13. 11. 2014 žalobkyni vyměřeny nadměrné odpočty na DPH za zdaňovací období 1. a 3. čtvrtletí roku 2012. V reakci na odvolání proti těmto platebním výměrům žalovaný změnil rozhodnutím ze dne 29. 10. 2015, č. j. 35960/15/5300-22444-711307, hodnoty uvedené na řádcích 21 (poskytnutí služeb s místem plnění v jiném členském státě) a řádcích 26 (ostatní uskutečněná plnění s nárokem na odpočet daně), neboť shledal, že se ve smyslu § 10 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), nejednalo o poskytnutí služby vztahující se k nemovitosti; ve zbytku nechal výrok napadených rozhodnutí beze změny. [2] Žalobkyně n
II.ÚS 2858/18 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Vrábelové, zastoupené Mgr. Evou Schrammovou, advokátkou se sídlem Ruská 75, Praha 10, proti rozhodnutí Celního úřadu pro Zlínský kraj ze dne 19. 7. 2018, č. j. 38180-36/2018-640000-4, rozhodnutí Celního úřadu pro Zlínský kraj ze dne 19. 7. 2018, č. j. 38180-33/2018-640000-4, exekučnímu příkazu Celního úřadu pro Zlínský kraj ze dne 27. 6. 2018, č. j. 38180-5/2018-640000-42, spojené s návrhem na zrušení § 708 až § 710 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a § 185 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Celního úřadu pro Zlínský kraj, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Celního úřadu pro Zlínský kraj z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 10 odst. 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 7 a 17 Listiny základních práv Evropské unie. Současně navrhla, aby Ústavní soud zrušil zejm. ustanovení § 708 až 710 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kde je upraveno tzv. manželské majetkové právo, a § 185 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a aby odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka konečně navrhuje, aby Ústavní soud položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie týkající se stěžovatelkou
IV.ÚS 110/18 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Hrnčiříka, zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2017 č. j. 30 Cdo 433/2017-147, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2016 č. j. 28 Co 201/2016-113 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. ledna 2016 č. j. 18 C 36/2013-75, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel namítá též porušení jeho práv dle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal náhrady škody ve výši 54 923 185,06 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti vedlejší účastnice za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci"). Tato škoda měla být stěžovateli způsobena sprá
III.ÚS 1221/18 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti BOHEMIA SEKT, s.r.o., sídlem Smetanova 220, Starý Plzenec, zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou, sídlem Platnéřská 191/2, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. ledna 2018 č. j. 6 Afs 215/2017-40, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, Generálního finančního ředitelství, sídlem Lazarská 15/7, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby byl zrušen rozsudek Nejvyššího správního soudu označený v záhlaví. 2. Z ústavní stížnosti a příslušného spisu Nejvyššího správního soudu je patrný následující skutkový stav. 3. Dne 13. 4. 2011 byla u stěžovatelky zahájena daňová kontrola na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2009 až prosinec roku 2010, v jejímž rámci bylo zjištěno, že stěžovatelka v předmětném období zajišťovala obědy pro své zaměstnance, o čemž účtovala jako o dodání zboží - potravin se sníženou sazbou daně z přidané hodnoty na výstupu. Jelikož mělo plnění charakter závodního stravování s poskytnutím příslušných doplňkových služeb, měla být dle kontrolního nálezu uplatněna základní sazba daně příslušející ke stravovacím službám. Správce daně proto dodatečnými platebními výměry vyměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden až květen 2010, červenec až srpen 2010 a říjen až prosinec 2010. Odvolací finanční ředitelství však rozhodnutími z března 2013 uznalo
II.ÚS 3527/17 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Lazarowitze, zastoupeného Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem Za Tiskárnou 327, Český Krumlov, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2017, č. j. 5 Afs 138/2016-74, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2016, č. j. 57 Af 37/2014-46, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 5. 8. 2014, č. j. 19962/14/5000-24700-703359, a rozhodnutí - platebnímu výměru Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 6. 1. 2014, č. j. 143587/14/2300-04703-402067, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 44a odst. 4 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Plzeňský kraj, jako účastníků řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Návrh na zrušení ustanovení § 44a odst. 4 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, rozsudku Krajského soudu v Plzni, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství a rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podl
IV.ÚS 2081/18 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti 1. písecké lesní a dřevařské, a. s., se sídlem Drhovle - Brloh 12, zastoupené JUDr. Markem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2018, č. j. 5 Afs 133/2017-35, a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 2017, č. j. 10 Af 31/2015-30, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a Odvolacího finančního ředitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále jen "správce daně") platebním výměrem ze dne 20. 12. 2013, č. j. 1963569/13/2208-24803-306436, vyměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty 584 804 Kč za zdaňovací období červenec 2012. Správce daně v rámci provedené daňové kontroly dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala oprávněnost uplatněného nároku na odpočet daně z přidané hodnoty ohledně nákupu práv k vytěžení stromů v porostu a nabytí vlastnického práva k vytěženému dříví (dále jen "těžební práva"), které měl přijmout od deklarovaného dodavatele - obchodní korporace KCDSPOL s. r. o. Odvolací finanční ředitelství (dále jen "vedlejší účastník") rozhodnutím ze dne 29. 6. 2015, č. j. 20663/15/5300-21444-711083, zamítlo stěžovatelčino odvolání a potvrdilo platební výměr správce daně. Stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl jako nedůvodnou Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 4. 2017, č. j. 10 Af 31/2015-30. Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 12. 4. 2018, č. j. 5 Afs 133/2017-35. Oba správní soudy shodně dospěly k závěru, že stěžovatelka neprokázala nabytí těžebních práv, jež byla předmětem smlouvy uvedené v daňovém dokladu a ze kt
II.ÚS 1064/18 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti REALTON, s. r. o., se sídlem Španělská 742/6, Praha 2, zastoupené Mgr. Monikou Landovou, advokátkou se sídlem Španělská 742/6, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 253/2017-33 ze dne 21. 2. 2018, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i k porušení čl. 33 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatelce byla platebním výměrem na daň z nabytí nemovitých věcí vydaným Finančním úřadem pro Ústecký kraj, Územním pracovištěm v Ústí nad Labem č. j. 1807852/14/2501-24401-506568 ze dne 7. 8. 2014 podle zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, a podle § 139 a § 147 daňového řádu vyměřena záloha na daň z nabytí nemovitých věcí ve výši 4 200 Kč a daň z nabytí nemovitých věcí ve výši 14 808 Kč. Odvolání proti tomuto platebnímu výměru Odvolací finanční ředitelství zamítlo. Stěžovatelka následně podala správní žalobu, která byla Krajským soudem v Ústí nad Labem také zamítnuta, přičemž stejný osud potkal i stěžovatelčinu kasační stížnost, jež byla zamítnuta ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Podstatou ústavní stížnosti je zejména námitka, že k přijetí zákonného opatření o dani z nabytí nemovitých věcí nebyly splněny podmínky dle čl. 33 Ústavy. Podle stěžovatelky nebylo přijetí zákonného opatření jedinou možností, neboť Senát mohl přijmout zákon (obsahující zčásti stejnou právní úpravu) v podobě, v jaké mu ji před svým rozp
6 Afs 56/2018 - 32 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobkyně: GRAMBRIENS s.r.o., IČ 28989597, sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, zastoupená Mgr. Pavlem Kandalcem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Moravské náměstí 629/4, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. května 2015, č. j. 14216/15/5300-22442-707666, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2017, č. j. 11 Af 45/2015 - 44, takto: I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně nemáprávo na náhradu nákladu řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Finanční úřad pro Prahu 10 vyzval žalobkyni dne 16. června 2011 k odstranění pochybností, které mu vznikly v souvislosti s daňovým přiznáním žalobkyně k dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období duben 2011, v němž žalobkyně vykázala výrazně vyšší přijatá zdanitelná plnění než obvykle, respektive vykázala nadměrný odpočet ve výši 2 032 741 Kč. [2] Dne 20. června 2011 proběhlo ústní jednání. Žalobkyně uvedla, že předmětem její činnosti je nákup a pronájem nebo podnájem movitého i nemovitého majetku. Nadměrný odpočet DPH v posuzovaném zdaňovacím období jí vznikl v souvislosti s investicí do tiskového stroje a zařízení pro specielní výsek a perforaci papíru. Stroj SCS AUTOMATBERG se nachází v provozovně žalobkyně v Moštěnicích a žalobkyně jej bude dále pronajímat. Tiskový stroj ADAST přestěhuje do adaptovaných výrobních prostor v Horních Moštěnicích a uvede jej do provozu jako základní výrobní prostředek. Žalobkyně předložila kupní smlouvy na stroje
10 Afs 26/2018 - 46 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudkyň Daniely Zemanové a Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: L. H., zast. Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou se sídlem Příkop 843/4, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 11. 2015, čj. 38404/15/5200-10421-702407, čj. 38405/15/5200-10421-702407 a čj. 38406/15/5200-10421-702407, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2018, čj. 62 Af 2/2016-50, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemáprávo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Jádrem sporu v nynější kauze je otázka, zda žalobce splnil podmínky pro odečtení výdajů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů podle § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. [2] Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen „správce daně“) zahájil u žalobce postupně v průběhu roku 2012 daňovou kontrolu na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2009, 2010 a 2011. Žalobce v kontrolovaném období podnikal v autodopravě. Správci daně vznikly pochybnosti ohledně některých daňových výdajů, které žalobce uplatnil při výpočtu základu daně. Jednalo se především o náklady za nákup náhradních dílů od společností DASTOM s.r.o. (následně Trenza s.r.o.), RAGDOLL s.r.o., SLER, s.r.o., TRICON CZ, s.r.o., Trenholm, s.r.o., a o odpisy majetku pořízeného od těchto společností. Správce daně za účelem zjištění skutkového stavu provedl v průběhu daňové kontroly v souvislosti s podezřelými obchodními případy dožádání jinému správci daně, místní šetření, a zajistil svědecké výpovědi včetně výpovědí jednatelů společností. Na základě provedeného šetření dospěl k závěru, že žalobce neprokázal realizaci obchodních transakcí dle předložených dokladů, v deklarovaném množstv
I.ÚS 1383/18 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti NURA s.r.o., se sídlem Lipová 622/1, Aš, zastoupené Mgr. Jiřím Halaburtem, LL.M., advokátem se sídlem Jaltská 1, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2017 č. j. 1 Afs 16/2017-43 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 12. 2017 č. j. 57 Af 17/2015-203, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti v záhlaví označeným rozsudkům správních soudů, ve které požaduje jejich zrušení. Tvrdí, že rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy. K zásahu do práv stěžovatelky mělo dojít v důsledku jednostranného a vágního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který se přiklonil k předchozí argumentaci orgánů finanční správy v neprospěch stěžovatelky a podle jejích tvrzení popřel skutečnosti svědčící naopak v její prospěch. Podle stěžovatelky postupoval Nejvyšší správní soud zcela v rozporu s procesní zásadou volného hodnocení důkazů. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad v Aši vydal na základě vytýkacího řízení platební výměry č. j. 27879/10/124970402112 a 27885/10/124970402112 ze dne 29. 11. 2010, kterými vyměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za prosinec 2009 a leden 2010. Proti těmto rozhodnutím podala stěžovatelka odvolání k Finančnímu ředitelství v Plzni, které bylo zamítnuto rozhodnutím č. j. 9037/11-1300-401087 a 9039/11-1300-401087 ze dne 21. 12. 2011. Stěžovatelka se dále bránila žalobou u Krajského soudu v Plzni, který jí vyhověl a obě rozhodnutí pro vady řízení zrušil (rozsudkem ze dne 23. 10. 2013 č. j. 57 Af 7/2012-68). O věci následně nově rozhodlo (díky reorganizaci finanční spr
7 Afs 259/2017 - 30 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců JUDr. Pavla Molka a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: M. K., zastoupen JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2017, č. j. 22 Af 69/2015 - 31, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2017, č. j. 22 Af 69/2015 - 31, se zrušuje. II. Rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 17. 7. 2015, č. j. 31725-4/2015-900000- 304.5, se zrušujea věc se vracížalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě 11 228 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Radka Hudečka, advokáta. IV. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti 9 114 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Radka Hudečka, advokáta. Odůvodnění: I. [1] Žalobce provozuje daňový sklad – zvláštní lihovar (povolením č. j. 4430-5/08-140100-23 mu bylo povoleno provozování daňového skladu pro destiláty, likéry a jiné lihové nápoje). Dne 5. 9. 2011 v tomto daňovém skladu provedl Celní úřad Frýdek-Místek (dále též „správce daně“) místní šetření za účelem ověření dodržování povinností dle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném pro rozhodné období (dále jen „zákon o spotřebních daních“). V průběhu místního šetření (kterému byl žalobce osobně přítomen) byl certifikovaným vzorkařem celního úřadu proveden odběr 3 půllitrových vzorků lihové tekutiny z podzemní skladovací nádrže, číslo ověřovacího listu SMS-N/46/98, ve které bylo naměřeno 430 litrů tekutiny (viz protokol z místního šetření č. j. 9
IV.ÚS 1227/17 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Miloslava Sahuly, zastoupeného JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem Kodaňská 25, Praha 10, proti výrokům I. a II. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017 č. j. 1 Afs 282/2016-52, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I Stěžovatel se v ústavní stížnosti s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení výroků I. a II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí a přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. II Stěžovatel se žalobou domáhal vyslovení toho, že zahájení a provádění doměřovacího řízení u daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. a 3. čtvrtletí roku 2014 bylo nezákonným zásahem, neboť skutečnost, že odběratel stěžovatele je či není registrován jako plátce daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") nemá vliv na přenesení daňové povinnosti podle § 92a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2016 č. j. 3 A 143/2015-87 zamítl žalobu stěžovatele na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu (žalovaného správce daně). Konstatoval, že obě výzvy k podání dodatečných daňových přiznání byly zcela jednoznačné, obsahovaly veškeré náležitosti, které obsahovat měly, byly v nich uvedeny konkrétní skutečnosti (zjištění), na jejichž základě žalovaný učinil závěr o nutnosti podání dodatečného daňového přiznání; výzva je současně právně uskutečnitelná, neboť v ní uložená povinnost k podání dodatečného daňového tvrzení je zakotvena v § 145 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "d
8 Afs 205/2017 - 30 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: QANTO s. r. o., se sídlem Bubenská 8a/943, Praha 7, zast. Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem Ve Vinicích 553, Mělník, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o přezkumu rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2014, čj. 2788/14/5000-14503-710158, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2017, čj. 3 Af 14/2014-36, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2017, čj. 3 Af 14/2014-36 se ruší. II. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 4. 2. 2014, čj. 2788/14/5000-14503-710158, se rušía věc se vracížalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady soudního řízení ve výši 24 456 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce. Odůvodnění : I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím ze dne 3. 7. 2013, čj. 2846839/13/2007-24801-109435, přiznal správce daně podle ustanovení § 64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) a v souladu s § 264 odst. 10 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, žalobkyni úrok z vratitelného přeplatku ve výši 663 114 Kč, neboť tento přeplatek vrátil žalobkyni po stanovené lhůtě. [2] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozhodnutí správce daně změnil tak, že žalobkyni přiznal úrok z vratitelného přeplatku ve výši 374 127 Kč; nesouhlasil se správcem daně v tom, že by celé daňové řízení bylo od počátku neoprávněně, a proto by měl být žalobkyni přiznán úrok již od 27. 1. 2012. Odkázal přitom na rozhodnutí Generálního finančního ředitelství ze dne 12. 3. 2013, čj. 8630/13/7001-21001-010212, z nějž vyplynulo, že pochybnosti vzniklé správci d
I.ÚS 1476/18 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Rostislava Tomana, zastoupeného Mgr. Janem Vytiskou, advokátem se sídlem Štěpánská 24, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Afs 231/2017-46 ze dne 2. 2. 2018, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 51 Af 8/2017-39 ze dne 25. 10. 2017, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č. j. 4053/17/5200-10424-708965 ze dne 30. 1. 2017 a rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihočeský kraj č. j. 1231345/16/2205-50521-305762 ze dne 11. 5. 2016, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad pro Jihočeský kraj rozhodnutím - dodatečným platebním výměrem č. j. 1231345/16/2205-50521-305762 ze dne 11. 5. 2016 stěžovateli doměřil daň z příjmů fyzických osob ve výši 85.110,- Kč za zdaňovací období roku 2012 a současně mu uložil povinnost zaplatit penále ve výši 17.022,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím č. j. 4058/17/5200-10424-708965 ze dne 30. 1. 2017 zamítlo a rozhodnutí finančního úřadu potvrdilo. Posledně uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích, který ji v záhlaví citovaným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Následnou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud shora označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se
8 Afs 102/2017 - 35 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D. v právní věci žalobkyně: Signo Solar PP02 s.r.o., se sídlem Na Zátorce 590/12, Praha 6, zast. JUDr. Petrem Kališem, Ph.D., advokátem se sídlem Týn 639/1, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2013, čj. 16943/13/5000-14203-706599, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2017, čj. 6 Af 44/2013-60, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemáprávo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznávánáhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Specializovaný finanční úřad rozhodnutím ze dne 1. 11. 2012, čj. 72851/12/013063303318, podle § 237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád zamítl stížnost žalobkyně na postup plátce daně. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný shora specifikovaným rozhodnutím zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl městský soud. [2] Městský soud vycházel z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že institut stížnosti na postup plátce daně nebyl a ani za stávající právní úpravy není nástrojem umožňujícím správci daně posuzovat věc s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem a v odůvodněných případech poskytnout poplatníkovi efektivní ochranu. Žalovaný proto postupoval správně, omezil-li se při vyřízení stížnosti na postup plátce daně na zjištění, zda byl odvod plátcem daně sražen a odveden v souladu s § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů en
I.ÚS 1527/17 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Lamela Electric, a.s., se sídlem Vodní 147, Sušice, zastoupené JUDr. Jaroslavem Šímou, CSc., advokátem se sídlem Radyňská 5, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. února 2017 č. j. 3 Afs 51/2016-63 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. prosince 2015 č. j. 30 Af 28/2014-93, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. května 2017, stěžovatelka navrhla zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Finanční úřad pro Plzeňský kraj (dále jen "správce daně") vyměřil stěžovatelce platebním výměrem daň z přidané hodnoty na výstupu za zdaňovací období březen 2012 ve výši 9 896 223 Kč namísto přiznaných 3 999 243 Kč a nadměrný odpočet ve výši 110 231 Kč namísto uváděných 6 007 211 Kč. Sporné byly obchodní transakce stěžovatelky se slovenskou obchodní společností, jíž stěžovatelka prodala měděné katody. Ty dodala do skladu jiné obchodní společnosti v Chebu, odkud je měla slovenská obchodní společnost přepravit do místa dodání (Komárno, Slovenská republika). K této přepravě však fakticky nedošlo, protože slovenská obchodní společnost zboží obratem přeprodala. Stěžovatelka tak dle správce daně nesprávně uplatnila osvobození od daně dle § 64 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, který dopadá na dodání zboží do jiného členského státu. 3. Vedlejší účastník řízení rozhodnutím ze dne 7. dubna 2014 č. j. 7002