Judikáty - strana 8

8 As 150/2020–43 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: M. K., zast. Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2019, čj. PK–DSH/2265/19, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2020, čj. 17 A 85/2019–35,takto:I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2020, čj. 17 A 85/2019–35, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2019, čj. PK–DSH/2265/19, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti v celkové výši 20 342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Václava Voříška, advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím Magistrátu města Plzně (dále „správní orgán I. stupně“) ze dne 10. 1. 2019, čj. MMP/007136/19, byl žalobce (dále „stěžovatel“) uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném do 30. 6. 2018 (dále jen „zákon o silničním provozu“). Měl se ho dopustit tím, že dne 6. 4. 2018 v 16:59:02 hod. v Plzni, v ulici Plaská, v úseku mezi křižovatkami s ulicemi Studentská a Pode Dvory, ve směru jízdy z centra města, jako řidič motorového vozidla tov. zn. Volkswagen Kombi, r. z. X, překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci, a to o 13 km/h. Tímto jednáním stěžovatel porušil § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Za přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení. Proti rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o kterém žalovaný rozhodl tak, že jej zamítl a rozhodnutí správní

3 Afs 91/2020 – 32 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: INCEPTUM s.r.o. v likvidaci, se sídlem Lidická 700/19, Brno, zastoupená JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem se sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2018, č. j. 26527/18/5100–41458–711994, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2020, č. j. 62 Af 72/2018 – 54, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen „správce daně“) zajišťovacími příkazy ze dne 12. 4. 2018, č. j. 1892010/18/3001–80541–712524 a č. j. 1893129/18/3001–80541–712524, podle § 167 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), žalobkyni uložil, aby okamžikem vydání těchto zajišťovacích příkazů zajistila úhradu daně z přidané hodnoty za období listopad a prosinec 2017, která dosud nebyla stanovena, složením jistoty na depozitní účet správce daně, a to v celkové výši 654.654 Kč. Proti těmto rozhodnutím správce daně podala žalobkyně odvolání, které žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím podle § 116 odst. 1 písm. c) daňového řádu zamítl a napadená rozhodnutí potvrdil. [2] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně následně bránila žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“). Měla za to, že rozhodnutí žalovaného bylo založeno na skutkovém stavu věci, který nemá oporu ve spise, a je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Dále namítala, že došlo k porušení § 9

8 Afs 342/2019–57 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: MADAC STEEL s.r.o., se sídlem Potoční 1091, Frýdek–Místek, zast. Mgr. Martinem Blaškem, advokátem se sídlem Olbrachtova 1334/27, Ostrava, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 9. 2018, čj. 43109/18/5300–22441–711776, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2019, čj. 25 Af 64/2018–46,takto:I. Kasační stížnost se zamítá.II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Předmětem tohoto sporu je, zda se žalobkyně účastnila podvodu na dani z přidané hodnoty (dále „DPH“) při obchodní transakci se společností TONDINO SE, zda o účasti na podvodu věděla nebo vědět mohla a měla, a zda je z tohoto důvodu jí uplatněný nárok na odpočet daně neoprávněný.[2] Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj dne 23. 2. 2016 zahájil u žalobkyně daňovou kontrolu na DPH za zdaňovací období leden 2015. Učinil tak za účelem prověření přijatých zdanitelných plnění a oprávněnosti uplatnění nároku na odpočet daně ve vztahu k plnění poskytnutému společností TONDINO SE. Tím byly reklamní služby spočívající v umístění reklamy na fotbalovém stadionu v Uherském Hradišti provozovaném společností 1. FC SLOVÁCKO, a. s.[3] Na základě provedeného dokazování dospěl správce daně k závěru, že žalobkyni nárok na odpočet DPH z plnění přijatého od společnosti TONDINO SE sice vznikl, ale byl uplatněn neoprávněně. Při daňové kontrole byly totiž zjištěny objektivní okolnosti, na jejichž základě bylo prokázáno, že obchodní transakce byla zasažena podvodem na DPH, o kterém žalobkyně věděla nebo vědět měla a mohla.

6 As 147/2022 – 28 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera a soudců Tomáše Langáška a Viktora Kučery v právní věci žalobce: F. Z., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, sídlem Žižkova třída 183/33, České Budějovice, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 2. 2022, č. j. KUJCK 18468/2022, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 6. 2022, č. j. 63 A 4/2022 – 42, takto:I. Kasační stížnost žalobce se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve výši 1 000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta Mgr. Jaroslava Hanuse. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Žalobce se bránil námitkami proti provedení záznamu bodů v evidenční kartě řidiče, jimiž bylo u něj dosaženo celkového počtu 12 bodů. Městský úřad Třeboň tyto námitky zamítl. Žalovaný následně zamítl odvolání žalobce a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. [2] Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu proti rozhodnutí žalované. Námitku nečitelnosti pokutových bloků označil za paušální a nekonkrétní a shledal, že všechny příkazové bloky jsou dostatečně čitelné. Žalovaný konkrétnější námitky vznesl pouze ve vztahu k bloku L 0055450, týkajícího se držení mobilního zařízení u ucha při řízení, u něhož žalobce namítal rozpornost v datu spáchání přestupku. Na tomto bloku je dvakrát uvedeno datum 4. 4. 2016 (jako den spáchání přestupku a den vystavení před podpisem policisty) a jednou 4. 3. 2016 (jako den převzetí, za nímž následuje podpis žalobce). V o

10 As 336/2020 – 27 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: J. Š., zastoupeného advokátem JUDr. Emilem Flegelem, K Chaloupkám 3170/2, Praha 10, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, 28. října 117, Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2020, čj. MSK 1110/2020, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2020, čj. 19 A 13/2020–30, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 3 400 Kč do rukou advokáta JUDr. Emila Flegela ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: [1] V této věci, která se týká projednávání dopravního přestupku, nebyl účastník řádně předvolán k jednání, a výslech policisty tak proběhl bez jeho přítomnosti. Soud má za to, že tuto procesní vadu nemůže správní orgán odčinit až v soudním řízení tvrzením, podle nějž byl nadbytečný jak výslech, tak i jednání, při němž byl proveden. [2] Magistrát města Ostravy shledal žalobce vinným z dopravního přestupku, který spočíval v překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci o více než 40 km/h, a uložil mu zákaz činnosti řízení motorových vozidel na dobu šesti měsíců a pokutu 5 000 Kč. Odvolání proti rozhodnutí magistrátu krajský úřad zamítl. [3] Žalobce uspěl až u Krajského soudu v Ostravě; ten napadené správní rozhodnutí zrušil a vrátil věc krajskému úřadu k dalšímu řízení. Žalobce namítl, že magistrát nedoručil předvolání k jednání na den 30. 10. 2019 jemu samotnému, ale jeho přítelkyni. Krajský soud proto doplnil dokazování o sdělení České pošty a příslušné doručenky. Zjistil, že poštovní doručovatelka opravdu doručila předvolání třetí osobě (ztotožněné občanským průkazem č. 20xxxxx66), nikoliv žalobci (ztotožněnému občanským průkazem č. 20xxxxx51).

2 As 208/2021 – 30 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: F. S., zastoupen JUDr. Janou Dudovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Kouty 67, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 449/3, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2019, č. j. JMK 99852/2019, sp. zn. S–JMK 70423/2019 OUPSŘ, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2021, č. j. 30 A 118/2019 – 85, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce dne 8. 4. 2019 požádal o provedení nového řízení a vydání nového rozhodnutí podle § 101 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), ve věci rozhodnuté Městským úřadem Znojmo, odborem výstavby (dále jen „stavební úřad“) dne 18. 5. 2015, pod č. j. MUZN 38177/2015. Tímto rozhodnutím bylo nařízeno odstranění jeho stavby s názvem Objekt individuální rekreace, zděné oplocení a zpevněné plochy, D., nacházející se na pozemku st. p. XA, XB, par. č. XC, XD, v katastrálním území D. u Z. (dále jen „stavba“). Toto rozhodnutí nabylo právní moci a bylo přezkoumáno soudem. Stavební úřad rozhodnutím ze dne 15. 4. 2019, č. j. MUZN 41900/2019 (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“), zastavil „řízení o novém řízení a novém rozhodnutí ve věci rozhodnuté“. Žalovaný v odvolacím řízení rozhodnutím ze dne 3. 7. 2019, č. j. JMK 99852/2019, sp. zn. S–JMK 70423/2019 OUPSŘ, změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že přeformuloval věcný výrok, že se zastavuje „řízení o novém řízení a novém rozhodnutí ve věci rozhodnuté rozhodnutím Městského úřadu Znojmo, odboru výstavby, pod spis. Zn. SMUZN Výst.15190/2

10 As 169/2022 – 93 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Ondřeje Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobců: a) JUDr. F. K., b) JUDr. M. K., oba zast. advokátkou Mgr. Petrou Raškovou, Breitfeldova 704/1, Praha 8 – Karlín, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) GasNet, s.r.o., Klíšská 940/16, Ústí nad Labem, zast. advokátkou JUDr. Veronikou Lukešovou, Dušní 8/11, Praha 1 – Staré Město, II) Ředitelství silnic a dálnic České republiky, Na Pankráci 546/56, Praha 4 – Nusle, zast. advokátem JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., Na Pankráci 1683/127, Praha 4 – Nusle, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 2. 2022, čj. KUKHK–18688/MJ/2020–61, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2022, čj. 30 A 22/2022–208, takto:Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2022, čj. 30 A 22/2022–208, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] NSS v této věci ruší rozsudek a věc vrací zpět krajskému soudu, protože napadené správní rozhodnutí nebylo doposavad v souladu se zákonem doručeno žalobcům. Rozhodnutí totiž obsahuje geometrický plán, přesto jej však správní orgán doručoval datovou zprávou. [2] Žalovaný mezitímním rozhodnutím ze dne 9. 2. 2022 odňal žalobcům vlastnické právo k částem pozemků v kat. území H., obec H., okres N.; vlastnické právo přešlo na Českou republiku, s příslušností hospodařit s majetkem státu pro Ředitelství silnic a dálnic České republiky (výrok I rozhodnutí). Žalovaný dále omezil vlastnické právo žalobců zřízením věcného břemene (služebnosti) realizací a umístěním přeložky plynovodu na jejich pozemcích v témže kat. území; vyvlastnitelem služebnosti je společnost GasNet, s.r.o. (výrok II). V detailech žalovaný opakovaně odkazoval na geomet

10 Afs 436/2021 – 29 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Sylvy Šiškeové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: STROJ–KOVO s. r. o., Benešovská 432/3, Děčín, zastoupené advokátem JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, Kostelní náměstí 233/1, Litoměřice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2018, čj. 2314/18/5300–21442–809464, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2021, čj. 15 Af 22/2018–59, takto:Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2021, čj. 15 Af 22/2018–59, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Jádrem tohoto případu je otázka, zda žalovaný porušil § 115 odst. 2 daňového řádu tím, že žalobkyni neseznámil s výsledkem ohledání webových stránek společnosti ANITA B s. r. o. (dále jen „ANITA“). Na webových stránkách jsou prezentovány šicí stroje, které společnost ANITA (odběratelka žalobkyně) prodávala a které měly být sestaveny z dílců, jejichž přijetí žalobkyně deklarovala na daňových dokladech od svého dodavatele a z nichž si uplatnila nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. [2] Finanční úřad pro Ústecký kraj (správce daně) vydal po daňové kontrole na DPH za zdaňovací období prosinec 2014 platební výměr, kterým žalobkyni vyměřil daň z přidané hodnoty ve výši 2 472 750 Kč. Proti platebnímu výměru podala žalobkyně odvolání. Žalovaný v odvolacím řízení uložil správci daně, aby doplnil dokazování o svědeckou výpověď Ing. Radka Toula, jednatele společnosti ANITA. Žalovaný následně žalobkyni seznámil s hodnocením svědecké výpovědi Ing. Toula a vyzval ji k uplatnění práva vyjádřit se ke skutečnostem zjištěným v odvolacím řízení. Poté odvolání zamítl. [3] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Ústí

8 Ads 147/2022–23 USNESENÍNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: Mgr. Viktor Klíma, advokát, IČO: 720 13 427, se sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 4. 2021, čj. MPSV–2021/31846–421/1, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2022, čj. 11 Ad 7/2021–39, takto:I. Řízení se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Kasační stížností podanou dne 20. 6. 2022 žalobce (dále „stěžovatel“) napadá shora označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí žalovaného. [2] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 20. 7. 2022, čj. 8 Ads 147/2022–10, stěžovatele vyzval, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení uhradil soudní poplatek za kasační stížnost a ve lhůtě 1 měsíce doplnil kasační stížnost o důvody, pro které napadá v záhlaví označené rozhodnutí městského soudu. [3] Stěžovatel na to reagoval sdělením ze dne 27. 7. 2022. Uvedl, že 26. 7. 2022 mu bylo doručeno usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 1480/22, kterým byla odmítnuta jeho ústavní stížnost, kterou se stejně jako v nyní souzené věci bránil proti nepřiznání části příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce. S ohledem na to se rozhodl kasační stížnost nedoplňovat a neuhradit soudní poplatek, byť nesouhlasí s dle jeho názoru nesystémovou praxí v dané záležitosti ze strany správních orgánů. [4] S podáním kasační stížnosti je spojen vznik poplatkové povinnosti [§ 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích]. Dle položky č. 19 sazebníku poplatků, který je přílohou uvedeného zákona, je kasační s

9 As 36/2022 – 60 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobců: a) Ing. P. G. a b) Mgr. J. G., oba zast. Mgr. Vlastou Svobodovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 15/9, Třebíč, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 3. 2020, č. j. KUJI 22762/2020, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Ing. J. H., II) J. H., III) Ing. Mgr. J. P. H., IV) Bc. M. F., DiS., V) město Moravské Budějovice, se sídlem nám. Míru 31, Moravské Budějovice, zast. JUDr. Stanislavem Juránkem, advokátem se sídlem Husova 800, Moravské Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2022, č. j. 30 A 43/2020 – 180, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobci (dále „stěžovatelé“) se kasační stížností domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného. [2] Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů a bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Moravské Budějovice, jímž deklaroval, že část pozemku stěžovatelů je veřejně přístupnou účelovou komunikací ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. [3] Předmětem sporu je otázka, zda se na pozemku stěžovatelů nachází veřejně přístupná účelová komunikace. [4] Krajský soud uvedl, že k tomu, aby se jednalo o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, musí jít o 1) stálou a v terénu patrnou dopravní cestu, která 2) naplňuje účel stanovený v zákoně, 3) její vlastník dal souhl

7 Afs 39/2022 – 18 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Michala Bobka v právní věci žalobce: REKOMET STEEL s. r. o., se sídlem J. Jabůrkové 308, Otrokovice, zastoupen Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční nám. 14/2588, Praha 5, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2022, č. j. 62 A 99/2021 – 47, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Žalobce se žalobou na ochranu proti nečinnosti domáhal u Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“) určení, že žalovaný je nečinný v řízení o odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Zlínský kraj ze dne 16. 3. 2018, č. j. 468703/18/3306–52525–708414. Požadoval, aby krajský soud žalovanému uložil povinnost vydat v daném řízení rozhodnutí o odvolání do tří dnů od právní moci rozsudku. II. [2] Krajský soud žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Neshledal, že by žalovaný byl v předmětném odvolacím řízení nečinný. Podle krajského soudu nelze přisvědčit žalobci, že žalovaný měl postupovat podle § 71 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) a rozhodnutí o odvolání vydat bezodkladně, nejpozději pak ve lhůtě 30 dní ode dne vydání rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2021, č. j. 62 Af 44/2019 – 151, kterým došlo ke zrušení předchozího rozhodnutí žalovaného o odvolání vydaného v dané věci (dále též „předchozí zrušující rozsudek“). Žalobcem odkazované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004 – 110 (dále též „usnesení rozšířeného senátu č. j. 2 Afs 144/2004 – 110“) se týká zcela odlišné situace, a to stanovení lhůty k vydání rozh

9 Afs 60/2020 – 60 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: Select Automotive s.r.o., se sídlem K Novému dvoru 897/66, Praha 4, zast. JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 7. 2017, č. j. 33167/17/5300–21443–702551, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2020, č. j. 3 Af 32/2017 – 86, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dál jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto její odvolání a byl potvrzen platební výměr Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) ze dne 17. 5. 2016, č. j. 4185369/16/2004–52524–108932, jímž byla stěžovatelce vyměřena daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období listopad 2012. [2] Předmětem sporu je odepření nároku na odpočet daně z přidané hodnoty v částce 1 104 117 Kč uplatněného v souvislosti s přeprodejem automobilu Ferrari F12 Berlinetta („automobil“), neboť stěžovatelka se svým plněním podle závěrů správců daně účastnila řetězce, který byl zasažen podvodem na dani z přidané hodnoty, o kterém věděla, resp. vědět měla a mohla. Městský soud tomuto závěru přisvědčil, ztotožnil se s rozhodnutím žalovaného a žalobní námitky shledal nedůvodnými. K námitkám, k

7 Afs 37/2022 – 22 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Michala Bobka v právní věci žalobkyně: Therm Business s.r.o."v likvidaci", se sídlem Střední 169/32, Dubí, zastoupena Mgr. et Mgr. Martinem Čankem, advokátem se sídlem Nádražní 381/9, Mohelnice, proti žalovanému: Finanční úřad pro Ústecký kraj, se sídlem Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 1. 2022, č. j. 16 Af 3/2019 – 30, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Vyrozuměním o převedení přeplatku ze dne 2. 5. 2019, č. j. 1352292/19/ 2514–50523–507835, žalovaný informoval žalobkyni o tom, že převedl její přeplatek na dani z příjmů právnických osob ve výši 52 060 Kč a na dani z příjmů fyzických osob vybírané srážkou dle zvláštní sazby ve výši 405 040 Kč na úhradu nedoplatku vykázaného u Celního úřadu pro Ústecký kraj. [2] Žalobkyně se proti tomuto vyrozumění bránila námitkou podle § 159 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „daňový řád“). Tvrdila, že žádný přeplatek jí ve skutečnosti nevznikl, neboť se mělo jednat o pouhé administrativní pochybení účetní žalobkyně, která ve vyúčtování daně z příjmů fyzických osob vybírané srážkou podle zvláštní sazby za zdaňovací období roku 2018 opomněla uvést sraženou daň za měsíc květen roku 2018 ve výši 405 000 Kč, ačkoliv tato částka byla žalovanému fakticky odvedena. [3] Žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 6. 2019, č. j. 1596853/19/2514–50523–505205, námitku žalobkyně zamítl. Uvedl, že dne 2. 4. 2019 obdržel řádné vyúčtování daně z příjmů fyzických osob vybírané srážkou podle zvláštní sazby za zdaňovací období roku 2018. Žalobkyně v tomto vyúčtování ve sloupcích „mělo být sraženo“ a „bylo sraženo“ za

I.ÚS 1880/22 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti ppm factum a. s., sídlem K Vypichu 1087, Rudná, zastoupené JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem, sídlem Šafaříkova 201/17, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. května 2022 č. j. 1 Ads 60/2021-41 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2021 č. j. 29 Ad 9/2018-175, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Státního úřadu inspekce práce, sídlem Kolářská 451/13, Opava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11, 26, 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se jako podnikatelka zabývá marketingem a podporou prodeje. Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále jen "inspektorát práce") rozhodnutím ze dne 31. 1. 2018 č. j. 20119/9.30/17-35 uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání přestupku podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustila tím, že umožnila výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bod 1. a 2. téhož zákona, neboť (zkráceně řečeno), umožnila na pracovištích v sedmi supermarketech mimo pracovněprávní vztahy 18 pracovníkům výkon závislé práce spočívající ve vybalování, přestavbě či doplňování zboží podle tzv. plánogramů, a uložil jí za to pokutu ve výši 1 950 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení. Vedlejší účast

4 Azs 138/2022 – 46 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: D. S. Ch., zast. Mgr. Ondřejem Fialou, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 9. 2021, č. j. MV–120361–5/SO–2021, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2022, č. j. 11 A 197/2021 – 50, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 23. 9. 2021, č. j. MV–120361–5/SO–2021, podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), změnila výrok rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 17. 5. 2021, č. j. OAM–9955–56/ZM–2015, kterým byla podle § 44a odst. 10 s odkazem na § 46e odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), ve znění účinném do 17. 12. 2015, zamítnuta žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu ve formě zaměstnanecké karty, neboť zanikla platnost povolení k zaměstnání, tak, že žádost žalobce neprodloužila podle § 44a odst. 10 s odkazem na § 46e odst. 1 v návaznosti na § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce neplnil účel pobytu, pro který bylo vízum uděleno. [2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 19. 4. 2022, č. j. 11 A 197/2021 – 50, žalobu proti tomuto rozhodnutí žalované zamítl. [3] V odůvodnění rozsudku městský soud nejprve zrekapituloval podstatné skutkové okolnosti případu a rozhodnou právní úpravu. Dále

II.ÚS 2592/21 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Pozlera, zastoupeného Mgr. Janem Znojemským, advokátem se sídlem Velké náměstí 29, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 10. 2020 č. j. 21 Co 93/2019-89 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021 č. j. 21 Cdo 1329/2021-121, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na svobodný výkon povolání dle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel uzavřel se zaměstnavatelem pracovní smlouvu na dobu určitou do 30. 9. 2007. Pracovní poměr na dobu určitou byl následně prodlužován dohodami o změně pracovní smlouvy, od 1. 10. 2007 do 30. 6. 2010, od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, od 1. 7. 2012 do 30. 6. 2015 a od 1. 7. 2015 do 30. 6. 2018. Dne 28. 5. 2018 oznámil stěžovatel zaměstnavateli, že na základě § 39 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen "zákoník práce"), trvá na tom, aby byl nadále zaměstnán. Zaměstnavatel tento požadavek neakceptoval a podal žalobu o určení splnění podmínek dle § 39 zákoníku práce. 3. Okresní soud v Hradci Králové zamítl žalobu na určení, že při opakování pracovního poměru na dobu určitou d

1 As 19/2022 – 44 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: ZELENÝ SPORT s.r.o., se sídlem Slatina 116, zastoupena MUDr. Mgr. Ivanem Langerem, advokátem se sídlem Purkyňova 2, Praha 1, proti žalovanému: Policejní prezidium ČR, se sídlem Strojnická 27, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 02. 2021, č. j. PPR–3346–3/ČJ–2021–990450, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 12. 1. 2022, č. j. 52 A 31/2021 – 31, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, odbor služby pro zbraně a bezpečnostní materiál, oddělní dohledu a dozoru, Pardubice (dále jen „správní orgán I. stupně“) vydal dne 16. 11. 2020 usnesení, kterým zastavil správní řízení ve věci doplnění muniční licence č. ML 000144 o provozovnu v areálu muničních skladů Strážské, Priemyselná 720, Strážské, Slovensko (dále jen „žádost“), a to dle § 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“). Shledal totiž žádost jako zjevně právně nepřípustnou, jelikož tato agenda je upravena zákonem č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (dále jen „zákon o zbraních“), který upravuje právní vztahy na území České republiky. Tento zákon nedovoluje zápis provozovny nacházející se na území Slovenské republiky do muniční licence. Rozšíření licence na provozovnu v areálu muničního skladu mimo území ČR je nepřípustné. [2] Žalovaný zamítl napadeným rozhodnutím odvolání proti usnesení správního orgánu I. stupně a toto usnesení potvrdil. [3] Proti napadenému rozhodnutí žalobkyně brojila ž

1 Afs 464/2020 – 65 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: TAAR s.r.o., se sídlem Budějovická 11, Veselí nad Lužnicí, zastoupen JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 466/34, Praha 8, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 9. 2019, č. j. 25461–3/2019–900000–311, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 10. 2020, č. j. 51 Af 9/2019 – 48, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu [1] V projednávané věci je předmětem řízení pokuta za opožděné tvrzení daně. Žalobce jako výrobce doutníků zaplatil spotřební daň na tyto výrobky formou objednávky a úhrady příslušných tabákových nálepek. Celní úřad pro Jihočeský kraj (dále jen „správce daně“) po provedeném místním šetření vyzval žalobce k podání daňových přiznání ke spotřební dani z tabákových výrobků, jelikož zboží jím uvedené do volného oběhu nebylo možno považovat za doutníky. Žalobce však daňové přiznání nepodal, a proto mu rozhodnutím ze dne 28. 12. 2017 správce daně vyměřil spotřební daň. Odvolání proti platebním výměrům, kterými správce daně spotřební daň vyměřil, žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 16. 11. 2018. [2] Na základě tohoto rozhodnutí vydal správce daně dne 8. 2. 2019 následující platební výměry na pokutu za opožděné tvrzení spotřební daně postupem podle § 250 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu: – č. j. 20580/2019 – 520000 – 3 za zdaňovací období listopad 2016, – č. j. 20583/2019 – 520000 – 3 za zdaňovací období prosinec 2016, – č. j. 20585/2019

1 Afs 134/2021 – 37 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: MK – Revize s.r.o., se sídlem Na Hrázi 195/13a, Děčín, zastoupena Mgr. Martinou Knickou, advokátkou se sídlem Tyršova 1434/4, Děčín, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 7. 2017, č. j. 29959/17/5100–41453–711866, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2021, č. j. 15 Af 105/2017 – 89, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Finanční úřad pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Děčíně (dále jen „správce daně“) vydal dne 9. 5. 2017 zajišťovací příkaz č. j. 1104257/17/2503–80050–505061, kterým žalobkyni uložil, aby do tří pracovních dnů od oznámení zajišťovacího příkazu zajistila úhradu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období od 1. 4. do 30. 6. 2013, která nebyla dosud stanovena, složením jistoty na depozitní účet správce daně v celkové výši 677.788 Kč. Žalovaný odvolání proti tomuto zajišťovacímu příkazu napadeným rozhodnutím zamítl a potvrdil jej. [2] Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem, který ji zamítl. Krajský soud totiž dospěl k závěru, že byly splněny předpoklady pro vydání zajišťovacího příkazu, a to přiměřená pravděpodobnost budoucího stanovení daně a obava z budoucí nedobytnosti či obtížné vymahatelnosti této daně. [3] K prvnímu z těchto předpokladů soud shrnul, že správní orgány na základě svých poznatků dovodily, že u žalobkyně je pravděpodobné, že jí bude stanovena DPH za zdaňovací období 2. kvartálu roku 2013 v souhrnné výši 677.7

8 Tdo 593/2022 Trest zákazu činnosti § 73 odst. 1 tr. zákoníku Trestný čin těžkého ublížení na zdraví (§ 145 odst. 1 tr. zákoníku), jehož se pachatel dopustil tím, že jako řidič motorového vozidla fyzicky napadl jiného účastníka silničního provozu po vynuceném zastavení jeho vozidla pro nespokojenost s rychlostí nebo způsobem jeho jízdy, lze pokládat za čin spáchaný v souvislosti s řízením motorových vozidel. Proto lze jeho pachateli uložit trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2022, sp. zn. 8 Tdo 593/2022, ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.593.2022.1 Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání obviněného R. H. podané proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 10 To 47/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 119/2021. I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. 12. 2021, sp. zn. 8 T 119/2021, byl obviněný R. H. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 let a podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku též povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit škodu a nemajetkovou újmu poškozeným. 2. Tento rozsudek napadli odvoláními obviněný a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kolíně v neprospěch obviněného, oba je zaměřili proti výrokům o vině i trestu. Krajský so