Judikáty - strana 5

1 Afs 89/2022 – 49 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: SPEDITRANS Transport, s. r. o., sídlem Klicperova 1391, Hořice, zastoupená JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2021, č. j. 13978/21/5300–22441–705341, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2022, č. j. 31 Af 19/2021–112, takto:Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2022, č. j. 31 Af 19/2021–112, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně uplatnila nárok na odpočet DPH na vstupu, neboť od určitých dodavatelů pořídila reklamní služby. Po neprokázání nároku na odpočet u prvostupňového správce daně napadla žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) rozhodnutí žalovaného, který změnil dodatečné platební výměry prvostupňového správce daně. Dodatečnými platebními výměry byla žalobkyni doměřena DPH za zdaňovací období duben až říjen 2015, leden a duben až listopad 2016. Dodatečný platební výměr za poslední zdaňovací období žalovaný potvrdil. Ostatní dodatečné platební výměry změnil žalovaný tak, že doměřenou DPH a penále snížil podle uznaných odpočtů DPH. [2] Žalobkyně rozporovala vyhodnocení důkazů předložených k prokázání přijetí zdanitelných plnění od dodavatelů AGS PROMOTION s. r. o., RYMATI GROUP s. r. o., CARGO STAR s. r. o. a Brněnská produkční s. r. o. Žalovaný neúplně zjistil skutkový stav a současně založil své právní závěry na důvodech rozporných se zákonem a judikaturou Nejvyššího správního soudu. Krajský soud obecně vymezil podmínky pro uznání odpočtu DPH a současně rozložení důkazního bř

8 Afs 41/2021–38 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: IZOWEN, a.s., se sídlem Masarykovo nám. 292, Litvínov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 10. 2017, čj. 43246/17/5100–41453–712277, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 1. 2021, čj. 15 Af 117/2017–25, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala dne 25. 1. 2017 návrh podle § 179 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, na vyloučení movité věci – osobního automobilu AUDI Q5, reg. zn. X, z daňové exekuce společnosti North Bohemia Coal s.r.o. z důvodu, že je v jejím vlastnictví, a proto nepodléhá výkonu exekuce. Finanční úřad pro Ústecký kraj (dále „správce daně“) rozhodnutím ze dne 22. 2. 2017, čj. 378509/17/2514–00540–506042, návrhu nevyhověl a automobil z daňové exekuce nevyloučil. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil. [2] Následně podala stěžovatelka u Krajského soudu v Ústí nad Labem žalobu proti rozhodnutí žalovaného, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. [3] Krajský soud uvedl, že si společnosti ŠkoFIN s.r.o. a North Bohemia Coal ve smlouvě o úvěru ze dne 2. 10. 2012 sjednaly zajišťovací převod práva k automobilu podle § 553 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Společnost North Bohemia Coal tak smlouvou o úvěru převedla vlastnické právo k automobilu na společnost ŠkoFIN s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Společnost North Bohemia Coal se proto vlastníkem automob

Daňové řízení: rozhodnutí o vyloučení majetku z daňové exekuce Řízení před soudem: pravomoc soudu k § 4 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního k § 179 odst. 1 daňového řádu Soudy ve správním soudnictví mají pravomoc podle § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. přezkoumávat rozhodnutí o nevyloučení majetku z daňové exekuce podle § 179 odst. 1 daňového řádu. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2022, čj. 8 Afs 41/2021-38) Prejudikatura: č. 448/2005 Sb. NSS a č. 4318/2022 Sb. NSS. Věc: IZOWEN, a.s. proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o vyloučení majetku z daňové exekuce, o kasační stížnosti žalobkyně. Žalobkyně podala návrh podle § 179 odst. 1 daňového řádu na vyloučení movité věci – osobního automobilu – z daňové exekuce společnosti North Bohemia Coal s.r.o. z důvodu, že je v jejím vlastnictví, a proto nepodléhá výkonu exekuce. Finanční úřad pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) rozhodnutím ze dne 22. 2. 2017 návrhu nevyhověl a automobil z daňové exekuce nevyloučil. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 10. 2017 zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil. Následně podala žalobkyně u Krajského soudu v Ústí nad Labem žalobu, který ji rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, čj. 15 Af 117/2017-25, jako nedůvodnou zamítl. Dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že jí svědčí vlastnické právo k automobilu, jehož vyloučení z daňové exekuce se domáhala. Žalobkyně (stěžovatelka) proto podala proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost, v níž namítala, že § 179 daňového řádu představuje obdobu vylučovací žaloby podle § 267 o. s. ř. Rozhoduje se zde o soukromých právech toho, kdo se vyloučení věci z exekuce domáhá. Rozhodování o vlastnickém právu je sporem o soukromém právu. Rozhodují-li proto o něm správní orgány, je předmětem řízení, které podléhá případnému soudnímu přezkumu podle části páté o. s. ř. Není důvod, aby tomu bylo v případě vylučovacího návrhu podle § 179

Pl.ÚS 7/22 I. Předvídá-li § 8a zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, způsob doručování s nižším stupněm jistoty, že se sdělení o stanovení povinnosti podrobit se izolaci nebo karanténnímu opatření dostane adresátovi a stane se tak pro něj závazným, pak, není-li stanovena povinnost k aktivnímu využívání některého z předpokládaných prostředků komunikace a současně tzv. fikce doručení, může jít případná nejistota o tom, zda bylo doručeno, pouze k tíži orgánů veřejné moci; jiný výklad by byl v rozporu s požadavkem právní jistoty podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. II. Omezení podnikatelské nebo jiné hospodářské činnosti v předem nestanoveném rozsahu, podle § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 94/2021 St., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, obstojí v testu proporcionality zásahu do podstaty a smyslu svobody podnikání zaručené podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť ochranu života podle čl. 6 a zdraví podle čl. 31 Listiny základních práv a svobod je třeba považovat za ospravedlňující důvod a legitimní cíl. Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje), Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o návrhu skupiny poslanců, za kterou jedná poslanec Radek Vondráček, právně zastoupené doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Optátova 46, na zrušení § 2 odst. 2 písm. b) a c), písm. d) ve slovech "sportoviště ve vnitřním prostoru stavby, venkovního sportoviště,", písm. e) a f), písm. k) ve slovech "nebo stanovení podmínek", písm. m) až v), § 8a, § 10 odst. 1 ve slove

5 Ads 253/2021 – 43 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: L. K., zast. Mgr. Ladislavem Preclíkem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2021, č. j. 51 Ad 32/2020 – 72,takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. III. Soudem ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Ladislavu Preclíkovi, advokátovi, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 10 476 Kč, která mu bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 6. 2020, č. j. 48000/008951/20/010/ROS. [2] Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla stěžovatelovo odvolání a potvrdila rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Nový Jičín (dále jen „OSSZ Nový Jičín“), kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele podle § 55 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení“) o uznání za osobu zdravotně znevýhodněnou ve smyslu § 67 odst. 2 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o zaměstnanosti“). OSSZ Nový Jičín rozhodla na základě posudku MUDr. F. V., posudkového lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení Nymburk (dále jen „OSSZ Nymburk“) ze dne 10. 2. 2020, podle něhož má stěžovatel zachovanou schopnost vykonávat soustavné

5 Azs 88/2020 – 29 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: M. R., zastoupen JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Archangelská 1568/1, Praha 10, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2020, č. j. 6 A 102/2016 – 63, takto:I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2020, č. j. 6 A 102/2016 – 63, se ruší. II. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 18. 4. 2016, č. j. MV–123309–4/SO–2013, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 17 228 Kč do třiceti (30) dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce JUDr. Petra Novotného, advokáta. Odůvodnění: I. Průběh dosavadního řízení [1] Kasační stížností se žalobce domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2020, č. j. 6 A 102/2016 – 63, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 4. 2016, č. j. MV–123309–4/SO–2013. Tímto rozhodnutím žalovaná potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 6. 8. 2013, č. j. OAM–4059–15/DP–2013, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu a platnost povolení nebyla podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3, § 37 odst. 2 písm. b) a § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), prodloužena, neboť se žalobce na požádání správního orgánu I. stupně nedostavil k pohovoru. [2] Ze správního spisu vyplynulo, že žalobci bylo povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR v

10 Afs 263/2018 – 47 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: P. K., zastoupeného advokátem Mgr. Jakubem Hajdučíkem, Sluneční náměstí 14, Praha 5, proti žalovanému: Finanční úřad pro Plzeňský kraj, Hálkova 14, Plzeň, proti rozhodnutí ze dne 30. 3. 2017, čj. 618975/17/2301–80541–403350, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2018, čj. 30 Af 27/2017–41, takto:I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2018, čj. 30 Af 27/2017–41, se ruší. II. Rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 30. 3. 2017, čj. 618975/17/2301–80541–403350, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 28 570 Kč do rukou jeho advokáta Mgr. Jakuba Hajdučíka ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: [1] V této věci se řeší otázka, zda při soudním přezkumu exekučního příkazu vydaného podle zajišťovacího příkazu na dosud nestanovenou daň lze zkoumat též otázku zániku práva stanovit takto zajištěnou daň. [2] Finanční úřad pro Plzeňský kraj vydal v červenci 2016 zajišťovací příkazy na dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty ve výši 10 662 798,84 Kč. Uložil tak žalobci (stěžovateli) povinnost zaplatit zajištěnou daň, což ale stěžovatel neučinil. Finanční úřad proto v březnu 2017 vydal exekuční příkaz, kterým nařídil daňovou exekuci přikázáním pohledávky ze stěžovatelova účtu u Českomoravské záruční a rozvojové banky. [3] Stěžovatel podal proti exekučnímu příkazu žalobu u Krajského soudu v Plzni, ten ji však zamítl. Podle krajského soudu nelze v exekuční fázi daňového řízení namítat prekluzi vymáhané daně, protože soud již není oprávněn přezkoumávat zákonnost či správnost exekučního titulu. Na tom nic nemění ani to, že exek

5 Afs 281/2021 – 34 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: MD VIDEO, spol. s r. o., se sídlem Kouřimská 2352/14, Praha, zast. Mgr. Filipem Kubrychtem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, č. j. 10 Af 33/2020 – 35, takto:I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, č. j. 10 Af 33/2020 – 35, se ruší. II. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 29. 7. 2020, č. j. 29203/20/5100–41455–711324, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Filipa Kubrychta, advokáta se sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha. IV. Žalobkyni se vrací přeplatek na zaplaceném soudní poplatku ve výši 5 000 Kč, který jí bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jejího zástupce Mgr. Filipa Kubrychta, advokáta se sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Kasační stížností žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým městský soud zamítl její žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 7. 2020, č. j. 29203/20/5100–41455–711324. Tímto rozhodnutím žalovaný částečně potvrdil a částečně změnil (pouze co se týče formulace skutkové věty výroku) platební výměr Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) ze dne 11. 11. 2019, č. j. 8511854/19/2003–52523–111005, podle něhož stěžovatelce vznikla povinnost zaplatit pokutu ve výši 50 000 Kč podle § 101h odst. 1 písm

5 Afs 203/2021 – 43 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: MARWEL, s. r. o., se sídlem Záříčí 121, zast. Mgr. Lukášem Regecem, advokátem se sídlem V parku 2316/12, Praha, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2021, č. j. 62 Af 61/2019 – 65, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Kasační stížností žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým krajský soud zamítl její žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 6. 2019, č. j. 24931/19/5300–21444–711492. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil tyto dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Zlínský kraj (dále jen „správce daně“): – ze dne 25. 1. 2018, č. j. 122924/18/3304–50522–704171, kterým byla stěžovatelce doměřena daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období srpen 2012 ve výši 952 846 Kč a současně vznikla povinnost uhradit penále ve výši 190 569 Kč, – ze dne 25. 1. 2018, č. j. 123072/18/3304–50522–704171, kterým byla stěžovatelce doměřena DPH za zdaňovací období září 2012 ve výši 465 357 Kč a současně vznikla povinnost uhradit penále ve výši 93 071 Kč. [2] Daňové orgány přistoupily k doměření daně, neboť na základě daňové kontroly dospěly k závěru, že byly stěžovatelčiny obchody zatíženy daňovým podvodem, o kterém věděla nebo přinejmenším vědět měla. Daňový podvod spočíval v postupném prodeji řepkového oleje v řetězci Square Consultatio s.r.o. Food Investment s.r.o. stěžovatelka VIA–REK, spol. s r.o., přičemž Square Consultatio ani Food Investment n

8 Afs 289/2020–40 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Petra Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobkyně: ESSENS EUROPE SE, se sídlem Zaoralova 3045/1e, Brno, zastoupená JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Chodská 1366/9, Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2019, čj. 10140/19/5300–22442–707666, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2020, čj. 31 Af 40/2019–123, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále „správce daně“) změnil žalobkyní nárokované nadměrné odpočty na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) a vyměřil jí daň platebními výměry ze dne 12. 9. 2017, čj. 3855517/17/3002–50521–706477 a čj. 3855643/17/3002–50521–706477, za zdaňovací období leden 2015 ve výši 5 176 908 Kč a za zdaňovací období únor 2015 ve výši 4 780 772 Kč. Správce daně stanovil daň podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), a podle § 98 odst. 1 ve spojení s § 147 a § 139 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), podle pomůcek. Proti platebním výměrům podala žalobkyně odvolání. Žalovaný shora uvedeným rozhodnutím snížil vyměřenou daň za zdaňovací období leden 2015 na částku 252 086 Kč a za zdaňovací období únor 2015 na částku 109 706 Kč. [2] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou, kterou Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Shrnul, že předmětem sporu byly pochybnosti o správnosti údajů v daňových přiznáních. Přijatá plnění o více než polovinu přesahovala uskutečněná plnění

8 Afs 15/2021–47 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Petra Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobkyně: Š. S., zastoupená JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 5. 2018, čj. 21333/18/5200–10423–709175 a čj. 21334/18/5200–10423–709175, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2020, čj. 55 Af 22/2018–49, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Finanční úřad pro Středočeský kraj (dále „správce daně“) doměřil žalobkyni dodatečnými platebními výměry z 9. 10. 2014, čj. 3857005/14/2115–24803–203235 a čj. 3857167/14/2115–24803–203235, daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2009 ve výši 899 730 Kč a za zdaňovací období 2010 ve výši 643 965 Kč. Současně jí uložil zákonnou povinnost uhradit penále z doměřené daně za zdaňovací období 2009 ve výši 179 946 Kč a za zdaňovací období 2010 ve výši 128 793 Kč. K doměření daně došlo na základě výsledku daňové kontroly z důvodu neprokázání zákonných podmínek stanovených v § 24 odst. 1 a § 25 odst. 1 písm. t) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období 2009 a 2010 (dále „zákon o daních z příjmů“). Správce daně vyloučil žalobkyní daňově uplatněné náklady v podobě darů na reprezentaci, nákladů na pořízení zboží určeného pro jiný podnikatelský subjekt, neoprávněně uplatněných odpisů montované haly a neprokázaných nákladů na pořízení zboží od deklarovaných dodavatelů, konkrétně společností GLADE, a. s., IČO: 27171507 (dále „GLADE“), SAV–Servis, s. r. o., IČO: 64051714 (dále „SAV–Servis“; pozn. NSS: od 17. 10. 2016 v likvidaci, 7. 8. 2018 byla společnost vymazána z obchodního rejstříku), a společnosti

4 As 314/2021–44 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: RNDr. O. B., zast. Mgr. Martinem Čumpelíkem, advokátem, se sídlem Karolinská 661/4, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2018, č. j. MSMT–19034/2017–15, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2021, č. j. 3 A 7/2019–104, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků ani osoba zúčastněná na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 11. 2018, č. j. MSMT–19034/2017–15, podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Centra pro zjišťování výsledků vzdělávání (dále jen „Centrum“) ze dne 18. 6. 2018, č. j. C202/B/2018/Ř, kterým podle § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném ke dni podání žádosti o informace (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), byla odmítnuta žádost žalobce ze dne 31. 5. 2017 o poskytnutí úplného seznamu autorů testů společné části maturitní zkoušky v jarním zkušebním období 2017 (tj. jejich sestavovatelů), autorů testových úloh, které byly do těchto testů zařazeny, a autorů zadání písemných prací. [2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 12. 8. 2021, č. j. 3 A 7/2019–104, vyslovil nicotnost tohoto rozhodnutí žalovaného. [3] V odůvodnění rozsudku městský soud nejprve citoval rozhodnou právní úpravu ohledně určení nadřízeného správního orgánu příslušného

4 As 24/2022–45 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: PHARMAWEX s.r.o., se sídlem Novoměstská 960, Chrudim, zast. Mgr. Danielem Bartošem, advokátem, se sídlem Bílinská 1147/1, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu, se sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 6. 2021, č. j. MPO 465418/21/81300, PID MIPOX03NT3C6, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2022, č. j. 14 A 179/2021–26, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Ústřední inspektorát České obchodní inspekce (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 1. 4. 2021, č. j. ČOI 46924/21/O100/2700/Bal/Št (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), rozhodl o tom, že úřední osoby Královéhradeckého a Pardubického inspektorátu České obchodní inspekce nejsou vyloučeny z projednávání věci vedené s žalobkyní pod sp. zn. 19916/21/2700. [2] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. II. [3] Žalobkyně se žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhala zrušení napadeného rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. [4] Městský soud v záhlaví uvedeným usnesením (dále jen „napadené usnesení“) žalobu odmítl. Shledal, že usnesení o námitce podjatosti úřední osoby vydané podle § 14 odst. 3 správního řádu služebně nadřízeným úřední osoby nebo tím, kdo má obdobné postavení, je rozhodnutím, jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem. Žalobu tudíž považoval za nepřípustnou podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 68 pís

IV.ÚS 1879/22 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Daniila Poleščuka, zastoupeného Mgr. Lukášem Matasem, advokátem, sídlem Purkyňova 3032/15, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. května 2022 č. j. 8 Azs 38/2020-64 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. března 2020 č. j. 30 A 205/2019-113, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na soukromý a rodinný život podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy. 2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen "ministerstvo") usnesením ze dne 14. 8. 2019 č. j. OAM 34501 26/DP 2018 podle § 169r odst. 1 písm. n) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), zastavilo řízení o žádosti stěžovatele o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Z rozhodnutí ministerstva vyplynulo, že stěžovatel měl povolen dlouhodobý pob

3 Afs 243/2020 – 29 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce Gymnázium Jana Amose Komenského s. r. o., se sídlem Dubí, Bystřická 275/27, zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Litoměřice, Kostelní náměstí 233/1, proti žalovanému Ministerstvu financí, se sídlem Praha 1, Letenská 525/15, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2020, č. j. 15 Af 79/2017–76, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 400 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Ing. Vladimíra Nedvěda, advokáta. Odůvodnění: [1] Krajský soud v Ústí nad Labem shora označeným rozsudkem zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2017, č. j. MF–11776/2017/1203–5, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 8. 10. 2014, č. j. 3008/EK/2014–5. Tímto rozhodnutím Krajský úřad Ústeckého kraje (dále jen „krajský úřad“) uložil žalobci povinnost zaplatit odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 195 100 Kč; porušení spočívalo v neoprávněném použití peněžních prostředků poskytnutých žalobci v letech 2011 a 2012 ze státního rozpočtu podle § 160 odst. 4 a § 163 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním a vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „školský zákon“). [2] Krajský soud v napadeném rozsudku nejprve shrnul skutečnosti vyplývající ze správního spisu. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „MŠMT“) vyhlásilo dne 11. 1. 2011 rozvojový program „Financování asistentů pedagoga pro děti, žáky a studenty se zdravotním postižením v soukromých a církevních školách na rok 2011“ (dále

6 Ads 244/2021 – 29 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: Broome, s.r.o., sídlem Sulkovská 481, Bystré, zastoupená Mgr. Annou Hrabovskou, advokátkou, sídlem Jaselská 205/25, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, týkající se žaloby proti rozhodnutí ministryně práce a sociálních věcí ze dne 3. 11. 2020, č. j. MPSV–2020/90488–513/2, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2021, č. j. 11 Ad 1/2021 – 47, takto:I. Kasační stížnost žalovaného se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Žalobkyně požádala dne 27. 1. 2020 Úřad práce České republiky – Krajskou pobočku v Pardubicích o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce za 4. čtvrtletí 2019. Uvedla, že zaměstnává 63 zaměstnanců se zdravotním postižením, a požádala o příspěvek ve výši 1 885 232 Kč. K žádosti doložila mj. potvrzení celní správy, České správy sociálního zabezpečení a zdravotních pojišťoven, že u ní neevidují ke dni 31. 12. 2019 žádné nedoplatky, vyjma dvou zdravotních pojišťoven, které v potvrzení uvedly, že žalobkyně měla k datu 31. 12. 2019 nedoplatek, který uhradila dne 6. 1. 2020. Žalobkyně dále předložila sdělení Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj (ze dne 20. 1. 2020, č. j. 17787/20/3001–51523–703044), že ke dni 31. 12. 2019 eviduje u žalobkyně nedoplatek ve výši 60 333 Kč na dani z přidané hodnoty. K uvedenému sdělení žalobkyně připojila výpis z elektronického bankovnictví (historii transakcí na bankovním účtu), dokládající odchozí platbu z bankovního účtu dne 6. 1. 2020 ve výši 83 871 Kč s popisem platby „DPH 11/2019“. [2

10 Ads 224/2021 – 40 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně Sylvy Šiškeové a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: MUDr. T. P., Ph.D., MBA, zastoupeného advokátem prof. JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., Revoluční 1546/24, Praha 1, proti žalovanému: náměstek ministra vnitra pro státní službu, Jindřišská 967/34, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2018, čj. MV–75560–2/OSK–2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2021, čj. 3 Ad 13/2018 – 62, takto:I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2021, čj. 3 Ad 13/2018 – 62, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2018, čj. MV–75560–2/OSK–2018, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 29 570 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta prof. JUDr. Martina Kopeckého, CSc. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce působil na Ministerstvu zdravotnictví ve služebním poměru jako představený – náměstek pro zdravotní pojištění. V systemizaci služebních a pracovních míst na rok 2018 bylo jeho služební místo zrušeno. V návaznosti na to dne 2. 1. 2018 státní tajemník v Ministerstvu zdravotnictví žalobce odvolal ze služebního místa představeného a dne 10. 1. 2018 jej zařadil mimo výkon služby z organizačních důvodů. [2] Žalobce v mezidobí požádal státního tajemníka o převedení na služební místo představeného – náměstka pro ekonomiku a zdravotní pojištění. S ohledem na větší počet odvolaných kvalifikovaných státních zaměstnanců vyhlásil státní tajemník na toto služební místo výběrové řízení. V něm žalobce uspěl, neboť získal 34 ze 40 možných bodů, kdežto druhý nejúspěšnější uchazeč získal o 10 bodů méně. Výběrové řízení však bylo zrušeno, aniž bylo služební místo obsazeno. Nebyla totiž uzavřena dohoda podle § 28 zákona č. 23

8 Ads 40/2021–38 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Petra Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: Z. P., zastoupený Mgr. Petrou Macounovou, advokátkou se sídlem Tovaryšský vrch 1358/3, Liberec, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 4. 2020, čj. MPSV–2020/71519–917, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. 11. 2020, čj. 58 Ad 8/2020–29, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Petře Macounové, advokátce, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 2 600 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Úřadu práce České republiky – Krajská pobočka v Liberci (dále „úřad práce“) svým rozhodnutím z 24. 2. 2020, čj. 80638/20/LB, žalobci nepřiznal dávku státní sociální podpory – příspěvek na bydlení od 1. 4. 2019, a poskytl tuto dávku ve výši 5 518 Kč měsíčně od 27. 6. 2019. Žalovaný svým výše označeným rozhodnutím odvolání žalobce zamítl a potvrdil rozhodnutí úřadu práce. [2] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru, že se v případě požadované dávky příspěvku na bydlení uplatní § 54 odst. 2 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Dle tohoto ustanovení náleží nárok na výplatu příspěvku na bydlení nebo jeho části při splnění zákonných podmínek od jeho uplatnění vpřed. Zpětně lze výplatu příspěvku na bydlení přiznat jen za období, pro které uplynutím zákonem stanovené tříměsíční lhůty nárok na výplatu nezanikl. Nárok lze tedy zpětně přiznat nejvýše za tři měsíce

1 Afs 30/2018 – 66 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: V. M., zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 14, Praha 5, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 31, Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 7. 2015, č. j. 22883/15/5300–21441–711676, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 4. 1. 2018, č. j. 52 Af 31/2015 – 76, takto:I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 4. 1. 2018, č. j. 52 Af 31/2015 – 76, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 7. 2015, č. j. 22883/15/5300–21441–711676, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 35 922,50 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Jakuba Hajdučíka, advokáta. IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem [1] Žalobce prováděl práce na projektu revitalizace brownfieldu na základě smlouvy uzavřené mezi ním a investorem. K provádění prací a dodávkám materiálu využíval dodavatele. [2] Správce daně vydal dne 13. 6. 2014 čtyři dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty, kterými byla žalobci doměřena daň za všechna čtvrtletí roku 2010. [3] Proti dodatečným platebním výměrům se žalobce bránil odvoláním. Žalovaný v rozhodnutí o odvolání dospěl k závěru, že žalobce v rámci dokazování neodstranil pochybnosti správce daně o přijatých zdanitelných plněních, a odvolání žalobce proti dodatečným platebním výměrům rozhodnutím ze dne 5. 5. 2015 zamítl. [4] Rozhodnutí o odvolání napadl žalobce žalobou u k

3 Afs 56/2021 – 47 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: ADL PRANA s. r. o., se sídlem Pod Habrovou 445/3, Praha 5, zastoupená Mgr. Filipem Wágnerem, advokátem se sídlem Olšanská 2643/1a, Praha 3, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2021, č. j. 10 Af 4/2020 – 63, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Žalovaný třemi rozhodnutími ze dne 25. 11. 2019, č. j. 48419/19/5200–10421–711070, č. j. 48421/19/5200–10421–711070, a č. j. 48420/19/5200–10421–711070, změnil dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro hlavní město Prahu – Územní pracoviště pro Prahu 5 (dále jen „správce daně“), jimiž byla žalobkyni jako plátci doměřena daň z příjmů fyzické osoby ze závislé činnosti za zdaňovací období roku 2015 a roku 2016, a doměřena daň vybíraná srážkou podle zvláštní sazby daně za zdaňovací období roku 2015. Konkrétně žalovaný prvně uvedenými rozhodnutími změnil platební výměr na období roku 2016 tak, že nově doměřil výši daně na částku 601 427 Kč a penále 120 285 Kč; platební výměr na období roku 2015 změnil tak, že nově doměřil výši daně na částku 338 488 Kč a penále 67 697 Kč; a nově stanovil daň z příjmů fyzických osob vybíranou srážkou podle zvláštní sazby daně na částku 412 Kč a penále 82 Kč. [2] Důvodem doměření daně bylo, že žalobkyně nepředložila dostatečné důkazy k výši hrubé mzdy zaměstnanců poté, co správci daně vznikly pochybnosti o této otázce při porovnání pracovních smluv a vykázaných odpracovaných hodin. Správce daně následně stanovil daň podle pomůcek, přičemž žalovaný způsob výpočtu daně korigoval ve svých rozhodnutích, uvedených