Judikáty - strana 4

4 Azs 77/2022–25 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobců: a) V. Q. H., zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, b) TonyAndBrothers s.r.o., IČO 099 73 648, se sídlem Višňová 896/1, Moravany, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 11. 2021, č. j. OAM–81551–7/ZM–2021, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2022, č. j. 29 A 9/2022–12, takto:Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2022, č. j. 29 A 9/2022–12, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Žalovaný dne 18. 11. 2022 žalobci a) jako držiteli zaměstnanecké karty na základě jeho žádosti ze dne 24 10. 2021 sdělil, že nesplňuje podmínky podle § 42g odst. 7 a 8 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), pro zaměstnání na pracovním místěpomocník v kuchyniu zaměstnavatele TonyAndBrothers s.r.o. [žalobce b)]. Současně žalobce a) poučil, že vzhledem k § 168 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se proti tomuto sdělení nelze odvolat. [2] Žalobce a) přesto podal proti sdělení žalovaného odvolání a také žalobu, kterou Krajský soud v Brně nadepsaným usnesením odmítnul. Konstatoval, že sdělení dle § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců o nesplnění podmínek pro změnu zaměstnavatele je meritorním rozhodnutím o veřejných subjektivních právech. Přípustnost odvolání proti sdělení podle § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců je dána na základě § 170b odst. 1 téhož zákona. Měl–li totiž zákonodárce v úmyslu vyloučit odvolání proti tomuto sdělení, musel by tak učinit výslovně, což ve vztahu k § 42g odst. 9 zákona

8 As 34/2021–48 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Petra Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobkyně: PKF APOGEO Esteem, a.s., se sídlem Rohanské nábřeží 671/15, Praha 8, zast. JUDr. Martinem Abrahamem, advokátem se sídlem Pernerova 676/51, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti , se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 3. 8. 2017, čj. MSP–40/2017–ORA–ROZ/3, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2020, čj. 6 A 210/2017–84, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 7. 2017, čj. MSP–50/2015–OD–SZN/37, uložil žalobkyni (dále „stěžovatelka“) pokutu ve výši 200 000 Kč za to, že se dopustila správního deliktu podle § 25b odst. 1 písm. d) zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o znalcích a tlumočnících“), tím, že v rozporu s § 11 odst. 1 tohoto zákona podala v insolvenčním řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 79 INS 13739/2014 znalecký posudek ze dne 11. 8. 2014, č. 927 – 124/2014, jehož účelem bylo ocenění majetkové podstaty dlužníka Rezidence Kavčí Hory a.s., přestože bylo možné důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k dlužníkovi takový zájem na výsledku řízení, pro který lze objektivně pochybovat o její nepodjatosti, a tím, že v rozporu s § 11 odst. 2 zákona o znalcích a tlumočnících městskému soudu neoznámila skutečnosti, pro které je vyloučena. Proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka rozklad, který ministr spravedlnosti v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí žalovaného potvrdil. [2] Následně podala stěžovatelka u městského soudu žalobu proti rozhodnutí ministra

5 Ads 296/2021 – 26 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: M. M., zast. Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Vodičkova 695/24, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2021, č. j. 4 Ad 20/2019 – 25, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2019, č. j. MPSV–2019/110443–911. [2] Tímto rozhodnutím žalovaný ke stěžovatelovu odvolání zrušil rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 14. 2. 2019, č. j. 289734/19/AB, a řízení zastavil. Konstatoval, že v nyní posuzované věci stěžovatel požádal o dávku státní sociální podpory – příspěvek na bydlení pro období od července 2018 do června 2019 dne 6. 10. 2018, přičemž o tentýž příspěvek na stejné období požádal již 10. 8. 2018, a vedení řízení tak bránila překážka litispendence podle § 48 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). II. Rozsudek městského soudu [3] Stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobou u městského soudu. Tvrdil, že nejsou dány podmínky pro zastavení řízení pro litispendenci ze dvou důvodů: jeho žádosti se vztahovaly ke dvěma různým obdobím a příspěvek na bydlení ode dne 1. 10. 2018 mu byl v době rozhodování žalovaného odejmut rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 26. 4. 2019, č. j. 687102/

5 Afs 155/2021 – 34 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: B – stav com s.r.o., se sídlem Mostecká 1487, Duchcov, zast. Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem Opletalova 1015/55, Praha, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 5. 2021, č. j. 15 Af 71/2018 – 44,takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2018, č. j. 42025/18/5200–11434–703000. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl stěžovatelčino odvolání a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Ústecký kraj ze dne 18. 8. 2014, č. j. 1856847/14/2514–24803–505524, kterým byla stěžovatelce doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2010 vyšší o částku 760 570 Kč a současně jí byla uložena povinnost uhradit penále ve výši 152 114 Kč. [2] Rozhodnutí žalovaného bylo vydáno po doplnění řízení provedeném poté, co krajský soud svým předchozím rozsudkem ze dne 27. 3. 2018, č. j. 15 Af 93/2015 – 57, zrušil původní rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2015 pro vadu řízení. Tato vada řízení spočívala v tom, že při ústním jednání dne 18. 4. 2014 fakticky proběhl opakovaný výslech svědka L. M. (k prvnímu výslechu za přítomnosti stěžovatelky došlo již dne 31. 3. 2014), přestože jednání dne 18. 4. 2014 nebyla stěžovatelka přítomna. Ani provedené doplnění řízení však dle žalovaného neprokázalo stěžovatelkou tvrzené skutečnosti. Žalovaný tak napadeným rozhodnutím opět potvrdil závěry sprá

3 Azs 226/2021 – 38 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: D. Q. Ch., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2021, č. j. 57 A 62/2021 – 137, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Petra Václavka. Odůvodnění: [1] Na základě žaloby podané žalobcem na ochranu proti nečinnosti správního orgánu Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2021, č. j. 57 A 62/2021 – 137, uložil žalovanému, aby ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku vydal rozhodnutí v řízení o žádosti žalobce o vydání zaměstnanecké karty vedeném pod sp. zn. OAM–52563/ZM–2019. Dospěl k závěru, že žalovaný se v řízení dopustil nečinnosti ve smyslu § 79 a násl. soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Poukázal na to, že Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „Komise“), jako nadřízený správní orgán, vydala dne 24. 2. 2021 pod č. j. MV–25462–3/SO–2021 opatření proti nečinnosti žalovaného, kterým mu přikázala vydat rozhodnutí do 30 dnů od doručení opatření. K tomuto dni tak byla podle krajského soudu nečinnost žalovaného presumována (včetně toho, že uplynula zákonná lhůta pro vydání rozhodnutí), kterou měl žalovaný odstranit vydáním rozhodnutí, což do doby vydání rozsudku krajského soudu neučinil. Důvody, pro které nedošlo k vydání rozhodnutí, přitom dle krajského soudu nespočívaly na straně žalobce, a byly proto pro rozhodnutí soudu nevýznamné. [2] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podává p

8 Afs 276/2020–26 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: CZ IZOLACE s.r.o., se sídlem Blanická 834/140, Ostrava, zastoupená Mgr. ICLic. Štěpánem Šťastníkem, advokátem se sídlem Olomoucká 153/25, Opava, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2019, čj. 38716/19/5100–41451–712241, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2020, čj. 22 Af 56/2019–33, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen „správce daně“) rozhodnutím ze dne 21. 12. 2018, čj. 3975882/18/3202–50523–810103, zamítl žádost žalobkyně o povolení posečkání úhrady daně (pokut za opožděné podání kontrolního hlášení) dle § 156 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Odvolání žalobkyně žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil. Žalobkyně žádost založila na tvrzení o nezákonnosti rozhodnutí o uložení pokut s tím, že se proti nim bude bránit opravnými prostředky, případně následně ve správním soudnictví. Podle správních orgánů však takové tvrzení nenaplňuje důvody pro povolení posečkání. Žalobkyně důvody formulovala jen obecně, neuvedla, jaká vážná újma ve smyslu § 156 odst. 1 písm. a) daňového řádu jí hrozí a tvrzení nedoložila. Ani důvod dle § 156 odst. 1 písm. e) téhož zákona nemůže naplnit pouhé přesvědčení žalobkyně o nezákonnosti rozhodnutí, případně samotná skutečnost, že se proti němu brání opravnými prostředky či žalobou. Žádosti by podle tohoto ustanovení bylo možné vyhovět pouze za předpokladu, že by existovalo důvodné očekávání (resp. by bylo téměř postaveno najisto), že dojde k zániku povinnosti uhra

7 Afs 189/2022 – 23 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Tomáše Foltase a Michala Bobka v právní věci žalobkyně: LENUNG, a. s., se sídlem Politických vězňů 934/15, Praha 1, zastoupené JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se sídlem Mezibranská 1579/4, Praha, proti žalovanému: Finanční úřad pro Jihočeský kraj, se sídlem Mánesova 1803/3a, České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 6. 2022, č. j. 63 A 12/2022–55, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] V projednávané věci se Nejvyšší správní soud (dále „NSS“) zabývá otázkou, zda se žalovaný dopustil nezákonného zásahu tím, že jeho postup při zahájení a provádění daňové kontroly byl svévolný a šikanózní. Předmětem posouzení je rovněž otázka, zda napadený rozsudek krajského soudu trpí vadou nepřezkoumatelnosti a vadou spravedlivého procesu v důsledku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. [2] Oznámením ze dne 14. 1. 2022, č. j. 59785/22/2212–60563–307392 (dále též „Oznámení“) zahájil žalovaný daňovou kontrolu žalobkyně. Vyzval ji rovněž k předložení dokumentů relevantních k prověření jejího daňového tvrzení. [3] Žalobou doručenou krajskému soudu dne 2. 5. 2022 se žalobkyně domáhala určení nezákonnosti zásahu žalovaného, který má spočívat v zahájení a vedení daňové kontroly na základě Oznámení, jež je šikanózní a svévolné. Ze stejného důvodu navrhla uložit žalovanému nepokračovat a neopakovat jednání, která jsou nezákonným zásahem do práv žalobkyně, a napravit stav před nezákonným zásahem, tj. ukončit daňovou kontrolu zahájenou Oznámením. [4] Žalobkyně spatřovala šikanózní a svévolný postup žalovaného v několika skutečnostech. V prvé řadě namítla zjevnou nepříslušnost s

7 Afs 21/2022 – 31 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Lenky Krupičkové a Michala Bobka v právní věci žalobkyně: TRANACO, s. r. o., se sídlem Hřensko 159, zastoupena JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Kostelní náměstí 233/1, Litoměřice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 1. 2022, č. j. 15 Af 21/2018–65, takto:Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 1. 2022, č. j. 15 Af 21/2018–65, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. [1] Žalobkyně se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále též „krajský soud“) domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 1. 2018, č. j. 890/18/5300–21444–700333 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým byla zamítnuta její odvolání a potvrzeno dvanáct dodatečných platebních výměrů Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále též „správce daně“) ze dne 6. 10. 2016, jimiž byla žalobkyni podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „ZDPH“) a podle § 147 ve spojení s § 143 a § 98 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném pro rozhodné období podle pomůcek doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden až prosinec roku 2014. [2] K tomuto postupu správce daně přistoupil mj. z důvodu, že v průběhu daňové kontroly zjistil, že společnost JAS ČR, a. s., IČO: 26293609, od 1. 10. 2018 pod obchodní firmou GGT CZ, a. s. (dále též „JAS ČR“), dodávala formálně zboží (zejména tabákové výrobky) osobě T. T. T., IČO: X, ve skutečnosti však byly všechny tyto výrobky dodávány do provozovny žalobkyně Dragon Shopping Center v Dolní Poustevně. [3] Krajský soud v záhlaví citovaným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) žalobě vyhověl a napaden

7 As 266/2020 – 47 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Lenky Krupičkové a Michala Bobka v právní věci žalobce: SAFICHEM INVEST, a. s., se sídlem Vídeňská 104, Vestec, zastoupen JUDr. Tadeášem Petrem, advokátem se sídlem Sokolovská 668/136d, Praha, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 7. 2020, č. j. 31 Ad 2/2019–142, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci k rukám jeho zástupce JUDr. Tadeáše Petra, advokáta se sídlem Sokolovská 668/136d, Praha, na náhradě nákladů řízení částku ve výši 4.114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 11. 2018, č. j. 3203/1.30/18–5 (dále též „napadené rozhodnutí“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Královehradecký kraj a Pardubický kraj v Hradci Králové (dále též „prvostupňový správní orgán“) ze dne 6. 3. 2018, č. j. 7628/8.30/17–61, sp. zn. S8–2017–278, o uložení pokuty ve výši 200 000 Kč za spáchání správních deliktů na úseku bezpečnosti práce. Prvostupňový správní orgán s odkazem na ustanovení § 30 odst. 1 písm. g) a písm. r) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce (dále též „zákon o inspekci práce“) shledal jednak porušení ust. § 4 odst. 1 nařízení vlády č. 101/2005 Sb., o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí (dále jen „nařízení vlády č. 101/2005 Sb.“), bod 3.3.6 přílohy k tomuto nařízení – konkrétně dva odkryté zapuštěné kontejnery pod úrovní podlahy na pracovišti žalobce, jednak bylo shledáno porušení § 3 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářad

5 As 65/2021 – 73 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyň: a) Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra České republiky, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha, b) Zaměstnanecká pojišťovna Škoda, se sídlem Husova 302/5, Mladá Boleslav, c) Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, se sídlem Jeremenkova 161/11, Ostrava, d) Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Orlická 2020/4, Praha, e) Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, se sídlem Roškotova 1225/1, Praha, f) RBP, zdravotní pojišťovna, se sídlem Michálkovická 967/108, Ostrava, g) Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Drahobejlova 1404/4, Praha, všechny kromě žalobkyně d) zastoupeny JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem Těšnov 1059/1, Praha, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída kpt. Jaroše 7, Brno, o kasačních stížnostech žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2021, č. j. 31 Af 28/2019 – 268, takto: I. Řízení o kasační stížnosti žalobkyně e) se zastavuje. II. Kasační stížnosti žalobkyň a), b), c), d), f) a g) se zamítají. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti žalobkyně e). IV. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasačních stížnostech žalobkyň a), b), c), d), f) a g) nepřiznává. V. Žalobkyni e) se vrací soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, který ji bude vyplacen do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jejího zástupce JUDr. Jana Nemanského, advokáta se sídlem Těšnov 1059/1, Praha. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně (dále též „stěžovatelky“) se kasačními stížnostmi domáhaly zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byly zamítnuty jejich žaloby pr

IV.ÚS 1629/22 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti JoLaCar Liberec, s. r. o., sídlem Kateřinská 517, Stráž nad Nisou, zastoupené Mgr. Ondřejem Duškem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. května 2022 č. j. 1 As 347/2021-91 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. října 2021 č. j. 59 A 5/2019-288, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 - Vršovice, a statutárního města Liberec, sídlem nám. Dr. E. Beneše 1/1, Liberec, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu krajského soudu sp. zn. 59 A 5/2019 se podává, že Krajský úřad Libereckého kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 11. 12. 2017 č. j. KULK 85303/2017 nepovolil právnímu předchůdci stěžovatelky výjimku ze základních ochranných podmínek zvláště chráněných druhů živočichů (ropuchy obecné, několika druhů čolků a modráska bahenního), který o ni žádal k

2 Afs 190/2021 – 74 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobkyně: Severočeská stavební, a. s., se sídlem Žižkova 196/278, Trmice, zast. Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem 1. máje 97/25, Liberec, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2017, č. j. 48714/17/5200–11432–711891, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2021, č. j. 15 Af 5/2018 – 97, takto:Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2021, č. j. 15 Af 5/2018 – 97, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 11. 2017, č. j. 48714/17/5200–11432–711891 (dále jen „napadené rozhodnutí“), v části týkající se bankovního spojení změnil a ve zbytku ponechal beze změny dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Ústí nad Labem (dále jen „správce daně“) ze dne 30. 5. 2012, č. j. 210961/12/214913505891 (dále jen „dodatečný platební výměr“), kterým správce daně podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“) a podle § 143 odst. 1 a 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v rozhodném znění (dále jen „daňový řád“) doměřil žalobkyni z moci úřední daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007 ve výši 6 662 880 Kč, a podle § 37b odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) ve spojení s § 264 odst. 13 daňového řádu žalobkyni předepsal penále ve výši 20 % z částky dodatečně vyměřené daně, tj. 1 332 576 Kč. [2] Napadené rozhodnutí je již druhým rozhodnutím ve věci; původní rozhodnutí bylo podle § 76 odst. 1 z

10 Afs 284/2020 – 85 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: PetroJet, s. r. o., Chotěšovská 680/1, Praha 9, zastoupené advokátem JUDr. Tomášem Vymazalem, Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 1. 2015, čj. 1216/15/5200–20446–711377 a 1215/15/5200–20446–711377, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2020, čj. 3 Af 13/2015–74, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] V této věci soud řeší doměření daně z přidané hodnoty společnosti PetroJet a jeho souvislost s podvodným řetězcem, který byl vytvořen při obchodování s pohonnými hmotami umístěnými v daňovém skladu v režimu podmíněného osvobození od daně. 1. Vymezení věci [2] Daňovou kontrolu prováděl u společnosti PetroJet Finanční úřad pro hlavní město Prahu v letech 2011 až 2013; v jejím průběhu přešla místní příslušnost na Specializovaný finanční úřad. Kontrola se týkala celkem sedmadvaceti zdaňovacích období spadajících do let 2008, 2009 a 2010. Ve zprávách o daňové kontrole, s nimiž byl PetroJet seznámen v lednu 2013, dospěl Finanční úřad pro hlavní město Prahu k závěru, že PetroJet jako člen organizované skupiny získal neoprávněný finanční prospěch díky obchodům uvnitř skupiny. V daňovém skladu prodával pohonné hmoty nastrčeným subjektům označovaným jako K1 (k nim se zboží zpravidla dostalo přes subjekty označované jako S1 – těm PetroJet zboží formálně prodával, ačkoli ony je nebyly oprávněny kupovat, protože neměly uzavřenou potřebnou smlouvu se společností Čepro coby provozovatelem skladu – a subjekty označované jako S2, na něž bylo zboží převáděno od subjektů S1 a od nichž se dostávalo k subjektům K1), poté

9 As 223/2020 – 41 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: SALPET VERITAS s.r.o., se sídlem Ostružnická 325/6, Olomouc, zast. Mgr. Jakubem Kántorem, advokátem se sídlem Veleslavínova 94/8, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 9. 2016, č. j. 1505/580/16, 57106/ENV a č. j. 1545/580/16, 57977/ENV, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2020, č. j. 6 A 238/2016 – 46, takto:Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2020, č. j. 6 A 238/2016 – 46, se zrušuje a věc se vrací městskému soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Předmětem projednávané věci je ukládání pokut při souběhu správních deliktů a otázka dodržování a prokazování rozhodovací praxe správního orgánu. [2] Rozhodnutím České inspekce životního prostředí (dále jen „ČIŽP“) ze dne 31. 5. 2016, č. j. ČIŽP/49/OOH/SR01/1506763.003/16/VTK, byla žalobkyni na základě výsledků kontroly uložena pokuta za správní delikt podle § 37 odst. 4 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZIP“), a to podle § 37 odst. 6 písm. b) stejného zákona ve výši 1 100 000 Kč. Současně byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou 1 000 Kč [§ 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“)]. Uvedeného správního deliktu se žalobkyně dopustila tím, že provozovala skládku v rozporu s integrovaným povolením vydaným Krajským úřadem Moravskoslezského kraje dne 25. 10. 2004, č. j. ŽPZ/3588/K1/15, kterým byl provoz dané skládky povolen, když při

6 As 85/2021 – 35 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobkyně: nprap. Bc. M. K., zastoupené Mgr. Alicí Hejzlarovou, LL.M., MBA, advokátkou, sídlem Žitná 1575/49, Praha 1, proti žalovanému: Policejní prezident Policie ČR, sídlem Strojnická 27, Praha 7, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 10. 2016, č. j. PPR–21390–6/ČJ–2016–990131, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2021, č. j. 8 Ad 27/2016 – 85 , takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem [1] Rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Policie České republiky ze dne 23. 6. 2016 byla žalobkyně podle § 189 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a § 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, uznána vinnou ze spáchání jednání, které má znaky přestupku podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, neboť úmyslně hrubě narušila občanské soužití jiným hrubým jednáním podle § 51 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru; za to jí byl uložen kázeňský trest odnětí služební hodnosti vrchní inspektorka. [2] Žalobkyně rozhodnutí správního orgánu I. stupně napadla odvoláním. Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 6. 10. 2016 změnil výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně obsahující skutkovou větu tak, že: „žalobkyně se uznává vinnou ze spáchání jednání, které má znaky přestupku podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, kterého se dopustila tím, že se dne 11. 10. 2015 ve společných prostorách bytového domu č. p. X v obci R., okres D., a v jeho okolí dopustila hrubých neslušností, které spočívaly v

9 Afs 95/2020 – 31 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: H2 Medical s.r.o., se sídlem Fialova 917/14, Šumperk, zast. Mgr. Martinem Blaško, LL.M., advokátem se sídlem Olbrachtova 1334/27, Ostrava, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 7. 2018, č. j. 31291/18/5300–22442–706033, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky Olomouc ze dne 18. 2. 2020, č. j. 65 Af 57/2018 – 49, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] V projednávané věci je řešena zejména otázka přenosu důkazního břemene v rámci daňové kontroly při dokazování a následném zpochybňování uskutečnění zdanitelného plnění při uplatnění odpočtu na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“). [2] Po provedené daňové kontrole Finanční úřad pro Olomoucký kraj doměřil žalobkyni dodatečným platebním výměrem ze dne 27. 2. 2017, č. j. 344256/17/3109–50522–807041, DPH za zdaňovací období červen 2014 ve výši 252 000 Kč a uložil povinnost uhradit penále ve výši 50 400 Kč. K odvolání žalobkyně proti uvedenému výměru byla změněna splatnost doměřené částky, ve zbytku žalovaný výměr potvrdil, neboť žalobkyně podle správců daně neprokázala nárok na odpočet DPH za služby dle smlouvy o poradenství od dodavatele Perfect Office s. r. o. [3] Podanou žalobu proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí žalovaného krajský soud zamítl, jelikož žalobkyně neunesla důkazní břemeno a nevyvrátila konkrétně vymezené pochybnosti správce daně a neprokázala, že došlo k deklarovanému plnění. Nárok na odpočet DPH tak správně nebyl uznán. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Žalobkyně (dále jen „stěžova

6 As 112/2021 – 62 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: P. K., zastoupeného JUDr. Ing. Ivanem Pavelkou, Ph.D., advokátem, sídlem nám. T. G. Masaryka 2433, Zlín, proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, sídlem Karmelitská 7, Praha 1, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 7. 2020, č. j. MSMT–27342/2020–1, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2021, č. j. 14 A 100/2020 – 30, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před městským soudem [1] Žalobce, žák Gymnázia Valašské Klobouky, požádal o přezkoumání výsledku didaktického testu ze zkušebního předmětu „německý jazyk“ společné části maturitní zkoušky konané ve zkušebním období jaro 2020 dle § 82 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve spojení s § 32 zákona č. 135/2020 Sb., o zvláštních pravidlech pro přijímání k některým druhům vzdělávání a k jejich ukončování ve školním roce 2019/2020. [2] V odůvodnění žádosti žalobce uvedl, že v první části poslechu, konkrétně u 2. otázky „Was hat Anneke heute verloren?“ označil špatnou odpověď z důvodu nižší kvality nahrávky. V nahrávce po celou dobu jejího trvání slyšel nepřerušovaný zvuk v podobě šumu, kvůli kterému se mu slévala jednotlivá slova dohromady a nebyl schopen slyšet a rozumět jednotlivé informace. V ostatních nahrávkách se uvedený šum nevyskytoval, přičemž právě rozdílnost u 2. otázky ztížila sluchové vnímání žalobce a negativně ovlivnila jeho rozhodnutí a tím potažmo i jeho odpověď. Žalobce dále uvedl, že ve třetí části poslechu v 17. otázc

6 As 257/2020 – 31 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: M. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Vrchlabským, advokátem, sídlem Polská 2269/62, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 11. 2019, č. j. KUJCK 131538/2019, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 8. 2020, č. j. 60 A 1/2020 – 30, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem [1] Komise pro projednávání přestupků města Mladá Vožice vydala dne 15. 1. 2019 příkaz, jímž uznala žalobce vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití dle § 7 odst. 1 písm. c) bod 3 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, kterého se dopustil tím, že ve dnech 8. a 9. 11. 2018 kopal na pozemku parc. č. X v k. ú. B. u M. V., za účelem opravy potrubí na tomto pozemku v okolí jímky, která mimo jiné zásobuje vodou i jeho dům č. p. X v obci B. – E., a to bez souhlasu a vědomí vlastníka pozemku, a dále dne 17. 12. 2018 na služební telefon Policie České republiky, obvodního oddělení Mladá Vožice, oznámil podezření z krádeže vody z jímky na uvedeném pozemku sousedem (vlastníkem pozemku), čímž úmyslně narušil občanské soužití tak, že se vůči jinému dopustil schválnosti. Proti tomuto příkazu podal žalobce odpor. [2] Dne 26. 3. 2019 vydala komise pro projednávání přestupků rozhodnutí, jímž uznala žalobce vinným z přestupku proti občanskému soužití dle § 7 odst. 1 písm. c) bod 3 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, a uložila správní trest napomenutí. Proti tomuto r

3 Azs 195/2022 – 41 USNESENÍNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: G. D. N., zastoupený Mgr. Ondřejem Fialou, advokátem se sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2022, č. j. 57 A 52/2021 – 85, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, takto:Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým krajský soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 2. 2021, č. j. MV–198280–4/SO–2020. Žalovaná tímto rozhodnutím zamítla odvolání stěžovatele a potvrdila usnesení Ministerstva vnitra ze dne 14. 10. 2020, č. j. OAM–6817–13/DP–2020, kterým bylo podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastaveno řízení o žádosti stěžovatele o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, neboť stěžovatel nepředložil všechny zákonem požadované náležitosti žádosti. [2] Stěžovatel současně s kasační stížností navrhl, aby jí byl přiznán odkladný účinek. Tento návrh odůvodnil především tím, že v důsledku napadeného rozsudku ztratí možnost setrvat na území ČR, kde dosud pobýval na základě fikce z důvodu podané žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu, respektive na základě odkladného účinku, který jeho žalobě přiznal krajský soud. Stěžovatel má v ČR pevné vazby a žije zde s nejbližší rodinou, konkrétně s manželkou a dcerou. Manželka a dcera jsou na něm závislé finančně a rovněž i z pobytového hlediska, neboť na území ČR pobývají za účelem sloučení právě se stěžovatelem. K tomu stěžovatel dokládá rozhodnutí žalované t

7 Ads 271/2020 – 39 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Lenky Krupičkové a Michala Bobka v právní věci žalobce: M. D., zastoupený Mgr. Ivanem Nezvalem, advokátem se sídlem Zelný trh 12, Brno, proti žalované: Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Drahobejlova 1404/4, Praha 9, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2020, č. j. 9 Ad 4/2018–34, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 14. 12. 2017, evid. č. 1744005218/6009 (dále též „napadené rozhodnutí“) žalovaná zamítla žádost žalobce o odstranění tvrdosti zákona a prominutí penále ve výši 45 864 Kč ze dne 28. 8. 2017 (dále též „žádost o odstranění tvrdosti“), vyměřeného výkazem nedoplatků ze dne 18. 8. 2017, evid. č. 1744005218/6410–1 (dále též „výkaz nedoplatků“). II. [2] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze (dále též „městský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. V podané žalobě tvrdil, že splnil podmínky uvedené v § 53a odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o veřejném zdravotním pojištění“), zejména uhradil dluh na pojistném a vyhovoval předpisům o podpoře malého rozsahu (de minimis) a ostatním předepsaným podmínkám. [3] Žalobce nesouhlasil se závěrem žalované, že pro užití dobrodiní zákona se vyžaduje, aby žádostní důvody nastaly za objektivních okolností, bez zavinění účastníka, které se účastníkovi přes přiměřeně vynaložené úsilí nepodařilo odstranit. Namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť skutkové zjištění, že žalobce nepřijal včas vhodná opatření a nevyvinul patřičné úsilí, nemá oporu v obsahu spisu. Není ani zřejmé, na základě jakých podkladů bylo takové zjištění