Současná situace klade vysoké nároky na všechny zúčastněné a ne vždy se daří najít rovnováhu mezi požadavky kladenými ze strany školy, možnostmi dětí a kapacitami jejich rodičů. Nouzová opatření v reakci na hrozící pandemii onemocnění COVID-19, která přesunula výuku ze škol do domácností, odhalila obrovské rozdíly mezi českými školami. Rozdíly v jejich schopnosti adaptovat se na novou situaci, zařadit technologie do výuky, redukovat učivo na nezbytné minimum a nepřetěžovat žáky a jejich rodiny v již tak pro většinu náročné a zátěžové situaci. Rozdíly ve schopnosti pružně pracovat s metodami, hodnocením, obsahy i cíli vzdělávání, ve schopnosti zaměřit se více na psychosociální kompetence, komunikaci, spolupráci a tvořivost. A v neposlední řadě také ve schopnosti zapojit do distanční výuky všechny své žáky a neopomíjet ani ty žáky, kteří z různých důvodů potřebují zvýšenou podporu, a podporovat je. Nouzový stav také odhalil, jak nízkou oporu školy mají na systémové úrovni, jak moc v našem školství schází střední článek řízení a jak ty nejvíce ohrožené a zranitelné děti a jejich rodiny, které by měly mít ze strany systému zvláštní pozornost, stále zůstávají na okraji zájmu a bez adekvátní podpory.
Nerovnosti ve vzdělávání dětí v režimu výuky na dálku
Vydáno:
Nerovnosti ve vzdělávání dětí v režimu výuky na dálku
Mgr.
Lenka
Hečková
Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání
Děti, které zůstaly offline nebo bez podpory rodiny
Nucený přechod na distanční vzdělávání opět výrazně zviditelnil téma nerovností ve vzdělávání na základě socioekonomického statusu rodiny, který je v České republice dlouhodobě velkým a nedostatečně řešeným problémem. Ostatně snížení nerovností v přístupu ke kvalitnímu vzdělávání a umožnění maximálního rozvoje potenciálu každého žáka je i jedním ze dvou hlavních strategických cílů připravované Strategie vzdělávací politiky do roku 2030+1).
Online vzdělávání a potřeba využívat technologie ke komunikaci se školou opět výrazně prohloubily některé nerovnosti ve vzdělávání. Tisíce dětí zůstaly offline, bez možnosti se spolu se spolužáky připojit k online výuce nebo si jen přečíst, stáhnout, vytisknout, vypracovat, nafotit a odeslat zadané úkoly. Nejohroženější jsou děti zasažené chudobou nebo sociálním vyloučením, děti rodičů samoživitelů a také děti v ústavní péči. Takové děti jsou ve velké nevýhodě oproti ostatním spolužákům, kteří mají přirozený přístup k online technologiím. Z dostupných dat však vyplývá, že kvalitní možnosti má spíše menšina školáků
.
Podle České školní inspekce v přibližně čtvrtině všech škol (tj. zhruba v tisícovce) třetina žáků s učiteli online nekomunikuje a zhruba ve sto školách není do online distančního vzdělávání vůbec zapojena více než polovina žáků. V ČR je pravděpodobně minimálně 10 000 dětí, které se v současné době nevzdělávají, nejčastěji proto, že nemají potřebné vybavení2). Některé děti nemají doma potřebné vybavení, jako je počítač a připojení k internetu, jinde sdílí jeden počítač celá rodina (například oba rodiče pracující ve formě home office hned s několika školou povinnými dětmi) a je pochopitelně velmi obtížné skloubit pracovní a výukové rozvrhy celé rod