Martina Ventluková

Zákon č. 247/2014 Sb., o poskytování služby péče o dítě v dětské skupině a o změně souvisejících zákonů (dále také jen „zákon“, popř. „zák. o dětské skupině“), s účinností od 29. 11. 2014 zavedl novou formu denní péče o předškolní děti. Relativně krátce účinná úprava prošla již zásadní novelizací, stále však otevírá prakticky důležité výkladové otázky. Smyslem následujícího příspěvku je, v mezích jeho rozsahu, dotknout se uvedených aspektů.

Školský zákon, navazujíce na tradici „rady školy“, zakotvil jako vnitřní orgán školy podílející se na jejím chodu a správě školskou radu. Jako půdu pro dialog, vytváření rozumných pravidel za účasti všech zástupců vzdělávacího procesu, jako rozložení odpovědnosti mezi ředitele, zřizovatele, učitele i samotné žáky a jejich rodiče. Povinné zřizování školských rad při základních, středních a vyšších odborných školách, jakož i kompetence rozdělené mezi jednotlivé účastníky, se snaží vytvořit tomuto modelu žádoucí zákonný rámec.

V neposlední řadě je třeba zdůraznit povinnost zákonných zástupců žáků dostavit se na vyzvání ředitele do školy a osobně se zúčastnit projednávání závažných otázek týkajících se výchovy a vzdělávání dítěte. Jde o nástroj bezprostřední spolupráce školy s rodinou, který přichází ke slovu ve chvíli, kdy jiné způsoby komunikace selhaly nebo se ukázaly neúčinnými. V běžných situacích komunikuje škola se zákonnými zástupci prostřednictvím kontaktních údajů, které zákonní zástupci povinně dokládají do dokumentace školy (ust. § 28 odst. 2 školského zákona).

Další povinnosti zákonných zástupců podle školského zákona se týkají informací o zdravotní způsobilosti žáka a jeho zdravotních obtížích. Jde o oblast velmi důležitou, navazující na ust. § 29 školského zákona, dle něhož má škola povinnost zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví žáků při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech.

Školní řád je vnitřním předpisem školy, kterému z hlediska norem upravujících vztahy v rámci školního vyučování náleží nezastupitelné postavení. Školský zákon do značné míry respektuje autonomii jednotlivých škol a ponechává řadu pravidel na úpravě jejich vnitřního předpisu. Jde o otázky, které sice zasluhují určitou jednotnou a autoritativní úpravu předestřenou žákům (a dalším osobám) v závazné formě, nejsou však natolik zásadního charakteru, aby vyžadovaly obecnou úpravu v právních předpisech. Přenechání úpravy pravidel do oblasti školní autonomie současně umožňuje, aby tato pravidla byla přizpůsobena potřebám a podmínkám školy.

Zatímco právní nástroje (či přímo sankce) jsme v případě porušení povinností ze strany rodičů museli hledat v rámci celého právního řádu, opatření sankčního charakteru při protiprávním či jinak nežádoucím chování žáků nalezneme přímo ve školské legislativě. 

Některé výchovné či vzdělávací problémy již mohou mít své závažnější příčiny ve vývoji, zdravotním stavu nebo sociálním původu dětí a je zapotřebí, aby těmto dětem byla věnována zvláštní pozornost a péče při vzdělávání.

Úvodem alespoň připomeňme, že přestože to budou nejčastěji rodiče, kdo bude za žáka ve vztahu ke škole odpovídat, školský zákon spojuje práva a povinnosti s pojmem „zákonný zástupce“, který pro své potřeby také vymezuje (ust. §183 odst. 7). Zákonným zástupcem žáka tedy může být také osvojitel nebo poručník, pěstoun, opatrovník nebo ředitel dětského domova (popřípadě i další osoby).

Dosud bylo pojednáno o povinnostech rodičů (zákonných zástupců) žáků, neboť ti se jako dospělé osoby přinejmenším spolupodílejí na úspěšném vzdělávání žáka a úspěšném průběhu jeho povinné školní docházky. Pochopitelně to ale neznamená, že základní povinnosti nenáleží také samotným žákům – jako účastníkům vzdělávání a jako osobám, které mají (resp. postupně nabývají) odpovědnost za své jednání.

Povinnost zákonných zástupců zajistit řádnou docházku dítěte do školy má svůj ústavní i mezinárodněprávní základ. Podle čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je právo na vzdělání jedním ze základních lidských práv. Současně však platí, že školní docházka je povinná, a to po dobu, kterou stanoví zákon. Školní docházka je povinná po dobu devíti školních roků, nejvýše však do konce školního roku, v němž žák dosáhne sedmnáctého roku svého věku (ust. § 36 odst. 1 školského zákona).

Škola má právo (a současně povinnost) reagovat pouze na to chování a jednání žáků, které se odehrává na půdě školy, popřípadě má souvislost se školním vyučováním a poskytováním vzdělávání ve školách (obdobně to platí i pro poskytování výchovy, vzdělávání a školských služeb ve školských zařízeních, která vzdělávání ve školách podporují nebo doplňují – školních družinách, školních klubech, střediscích volného času apod.).

Říkáme-li, že škola má právo a povinnost postihovat pouze to chování a jednání žáka, které se odehrává na půdě školy, resp. které má souvislost se vzděláváním, musíme také říci, že postavení rodičů je v jistém smyslu opačné – rodiče mají primární odpovědnost za řádnou výchovu dítěte a jeho náležitý vývoj a této povinnosti se nezbavují ani v případě pobytu dítěte ve škole.