Nesmíme dětem dávat obrazovku jako digitální dudlík, říká expertka na digitální wellbeing Lábusová

Vydáno: 7 minut čtení

Technologie samy o sobě nejsou dobré nebo špatné, záleží na tom, jak a k čemu je využíváme. Většina toho, co se děje online, je jen zrcadlem toho, co se děje offline. V kyberprevenci je klíčová vzájemná důvěra dětí a rodičů, ale i učitel může sehrát významnou roli, vysvětluje Adéla Lábusová, metodička NPI a odbornice na kyberprevenci, digitální wellbeing a kyberbezpečnost.

Nesmíme dětem dávat obrazovku jako digitální dudlík, říká expertka na digitální wellbeing Lábusová
Lucie
Šnajdrová
NPO 3.1 DIGI Národního pedagogického institutu ČR
Co je wellbeing?
Někdy se používají pro vystižení wellbeingu pojmy definující nějaký pozitivní stav, jako například pohoda, spokojenost. Je to tak v pořádku, jen to může být trochu zavádějící, když si nevyjasníme dvě věci.
Jednak: wellbeing se netýká pouze psychiky. Duševní stavy nelze oddělit od toho, jak zacházíme se svým tělem, jak přemýšlíme a rozvíjíme vztahy s druhými lidmi.
Za druhé není dobré stavět kýžený stav člověka pouze na pozitivních pocitech. Cílem není dosáhnout nějakého neměnného stavu štěstí. Samozřejmě že je do jisté míry cílem určitý stav spokojenosti nebo klidu, ale je důležité zohledňovat, že nutnou – a i prospěšnou – součástí života jsou také nepříjemné pocity, náročné situace, neporozumění nebo vyčerpání. Cílem je tedy spíše zvládat nároky, jaké život přináší, nějak zdárně a pro sebe i své okolí vlídně. Proto si myslím, že nejvýstižnější je mluvit o fyzickém, duševním a mentálním zdraví.
A jak je to s digitálním wellbeingem, jak ho nejlépe definovat?
Je toho součástí a mohli bychom ho definovat jako zdravé a člověku prospívající užívání obrazovek, ať už mobilu, televize, počítače, nebo tabletu. Klíčem k tomu je, že mám nad užíváním obrazovek kontrolu a aktivně a vědomě ho usměrňuji podle toho, co mi prospívá a co již nějak škodí.
Kdy se s rozvíjením této dovednosti dá začít?
Ujasněme si, že se nejedná o rozvoj jedné dovednosti, ale různých dovedností, respektive kompetencí. Zásadní je vědět, že wellbeing, nejenom ten digitální, se dává do chodu rozvojem kompetencí, což je v podstatě zhodnocování svých zkušeností a znalostí. Tak podporujeme seberegulaci, tedy dovednost vlastní vůlí usměrňovat své jednání. Regulované užívání obrazovky je třeba učit od nejranějšího věku rozvojem kompetencí pro pohyb v online prostředích.
Jak máme rozvíjet tyto dovednosti a
kompetence
u dětí?
Stejně jako učíme děti zdravě se stravovat a nejíst sladké, kdy se jim zachce, je třeba je učit zacházet s obrazovkou. U dětí ve věku do tří let pediatři doporučují plný zákaz, kromě výjimečných situací. Dejme tomu, že do pěti let je doporučena jedna hodina denně a pak do jedenácti let dvě hodiny denně s obrazovkou. Seberegulaci času s obrazovkou ale nedosáhneme pouze nastavením časových limitů. Děti potřebují podporu k tomu, aby se postupně adekvátně věku učily užívání obrazovky regulovat vlastní vůlí, a nikoliv naší.
Tomu pomáhá, když od malička děti učíme užívat obrazovku smysluplně tak, že jsme účastní jejich způsobu užívání digitálních prostředí a rozvíjíme jejich dovednosti se v nich pohybovat. Důležité je nepoužívat obrazovku jako takzvaný digitální dudlík k utišení jakékoliv nepohody, nudy, vzteku a podobně.
Jak pracovat s rozvíjením této dovednosti na základní a střední škole?
Dobrá zpráva je, že na nejobecnější rovině základní dovednosti rozvíjíme samotným procesem výuky. Učíme děti odpovědnosti, rozvíjíme sociálně-emoční dovednosti, kritické myšlení a tak dále. Nicméně hodně by pomohlo zaměřit se alespoň občas, třeba jednou za půl roku, přímo na rozvoj dovedností ve vztahu k online prostředí. Děti potřebují prostor, aby mohly mluvit o svých zkušenostech s digitálním prostředím, otevřeně a bez hodnocení a morálních soudů tam, kde být nemusí.
Tam, kde nějaké limity a hranice potřebujeme, je samozřejmě musíme upevňovat, například není v pořádku sdílet cizí materiály bez souhlasu. Je ale třeba zajistit bezpečné prostředí, aby děti mohly mluvit i o svých nezdarech nebo nepříjemných situacích, protože to je nutným předpokladem, abychom upevňovali to dobré a pojmenovali, co již začíná škodit nebo je nebezpečné.
Takže je potřeba dětem ukazovat, co jim technologie přinášejí a jak se při jejich využívání cítí, a vést je k tomu, aby si to uvědomovaly?
Reflexe nepříjemné zkušenosti je nutnou součástí rozvoje dovedností i změny životních návyků. A pozor, všímavost k sobě (sociálně- emoční dovednosti) by měla vést i k rozpoznání jevu, že nějaká činnost často poskytuje zároveň příjemné i nepříjemné pocity a že činnost, která přináší v danou chvíli velké potěšení, může způsobit negativní důsledky až s časovým odstupem. Proto je třeba dávat oporu pro uvědomování širšího kontextu prožívání v rámci volby činností, které se rozhodnu vykonávat.
To může být dobrou prevencí i takových fenoménů, jako například Fear od Missing Out (FoMO), tedy potřeby stále sledovat internet z důvodu strachu, že nám něco unikne. V poskytnutí alespoň minimálního prostoru pro otevřenou diskusi může škola dětem velmi pomoci. Jinak tu příležitost děti moc nemají a těžko se naučí regulovat čas s obrazovkou samy.
Jak moc souvisí užívání digitálních technologií s naší pohodou a zdravím?
Výzkumy, které vyhodnocují dopady různých okolností a podmínek na život člověka, ukazují, že vliv digitálních technologií je příliš malý na to, abychom mu mohli přikládat vůbec nějaký význam (do 1 % vlivu na celkovou spokojenost). Jiné okolnosti mají totiž na život člověka mnohem větší efekt a ty se dominantě odehrávají ve fyzickém světě.
Digitální prostředí mohou v konkrétním životě nabýt významně negativní roli, příčina takové situace ale vždy nějak souvisí s celkovým zázemím. Škodlivým prvkům nebo strategiím různých digitálních prostředí se ubráním, mám-li pro to oporu ve svém celkovém životě. Hezky to vystihuje citace z jedné výzkumné studie: Většina toho, co se děje online, je zrcadlem toho, co se děje offline.1)
Jaké faktory tedy ovlivňují to, zda jsou dítě, dospívající nebo i dospělý člověk spokojení?
Je to podle očekávání to, co se nemění tisíce let, a sice vztahy s lidmi, v první řadě těmi blízkými, v rodině nebo pečovatelském prostředí, ale i s vrstevníky. Důležité je i klima školy, kde se jednak odehrává velká část vztahů s vrstevníky, jednak velká část života dítěte. Jistou roli má i genetická dispozice k psychické pohodě nebo naopak nepohodě.
A samozřejmě celkový rámec toho všeho, socioekonomický
status
. Tedy ten hlavní a nejdůležitější faktor lidského prospívání jsou bezpečné citové vazby, protože pouze lidé mohou zajištovat člověku základní nejdůležitější potřeby, jako třeba bezpečí a jistotu vlastní hodnoty.
https://qrco.de/berC35
Autor fotografie: Nikola Ramešová
1) GEORGE, M. J. a C. L. ODGERS. Seven fears and the science of how mobile technologies may be influencing adolescents in the digital age.
Perspectives on Psychological Science
[online]. 2015, roč. 10, č. 6. Dostupné z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC4654691/.